Zkouška

Zkouška

Dost už! Už mě to nebaví! Jestli mi ještě jednou začneš žrát mozek, nikam na žádnou zkoušku nepůjdu! Prostě tam nejdu, jasný?! Co budeš dělat potom, co?! Vendula hodila batoh do kouta předsíně a stáhla si z hlavy čapku, až její zrzavé vlasy poskočily.

Máma jí neodpověděla, jen zakroutila hlavou a odkráčela do kuchyně.

Vendula svlékla bundu, už ji chtěla s flákem vrhnout za batoh, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Otevřela skříň, pověsila bundu na ramínko a unaveně si povzdechla.

Zase hádka A jako vždycky kvůli ničemu!

Proč máma musí pořád do všeho strkat nos, vyptávat se a rozdávat rady? Co si myslí, že je ještě dítě? Nebo že nemá rozum?

Jasně, vzpomněla si dobře, že dnes má mít poprvé doučování s novým lektorem. Nemusela jí to máma připomínat co půl hodiny!

Upřímně, Vendula zase tolik nepřeháněla. Máma do ní nerýpala pořád, jen se zeptala, jestli ví, že ji dnes čeká už třetí letošní doučovatel češtiny a literatury. Jenže Vendulu vytáčelo už jen to, že máma se pořád snaží mít vše pod kontrolou. Její vzteklé výbuchy se staly automatické; kolovaly v ní jako podivná muzika, už i bez důvodu.

Vendula si umyla ruce, hleděla do zrcadla nad umyvadlem a zahlédla svou krásu: pupínky, nos po tátovi a k tomu zrzavé neposlušné hřívy po mámě. Kolikrát už ji prosila, ať jí dovolí přebarvit se aspoň na tmavou? Ale ne krása je věc naučená, poděkuješ mi později, tvrdila máma.

Jasně, zrovna Vendula jí poděkuje! Jak všechny holky vypadají normálně, jen ona je jak strašák do zelí. Copak nosí ještě někdo copánky? Komu tím jako chce udělat radost?

Přes uslzený smích si vzpomněla, jak byla máma nešťastná, když si Vendula ostříhala své dlouhé copany dětskými nůžkami až na ježka. Žádné jiné nenašla. Se zatnutými zuby pištěla tupými čepelemi vlasy s představou, jak bude máma vykuleně křičet:

Vendulko, proč?!

Protože už toho má dost! Každý jí rozkazuje ale její život, její pravidla! Bude žít, jak chce!

Všichni pořád opakují, že se musí poslouchat. Ale proč?! Jaké mají zastaralé představy o životě! Jejich svět Vendulu nikdy nevzal. Jak by taky mohli chápat, když neměli v šestnácti žádný internet? Jak vůbec přežili? A pořád se jim nedá vysvětlit, že dnes stačí tři vteřiny a klik na mobilu a člověk má všechny informace světa na dlani. Máma sice tvrdí, že internet nenaučí být člověkem, že nevysvětlí, jak se chovat, ale co ona o tom ví? Měla by si radši pustit nějaký kurz Jak komunikovat s puberťáky.

Vendula si škrábla další krustu na obličeji. Dobře, že ji máma teď nevidí. To by zas bylo křiku! Po doktorech ji honí kvůli jizvám, prý zůstanou, ale Vendule je to fuk! Lidi ji přece budou mít rádi pro to, co je uvnitř, ne jak vypadá. Jak to má ale mámě vysvětlit?

Matka! prolétlo jí hlavou to slovo. Porodila ji, to ano. Ale to jí nedává patent na výchovu! Vendula není její majetek a rozhodně by se k ní neměla tak chovat!

Vendula zamrkala na své odraz a ušklíbla se.

No vidíš, mami! Neměla jsi ji honit po doučování a chtít z ní právničku! Přitom sama o zákonech ví pramálo. Kdyby oba rodiče koukali do paragrafů aspoň polovinu tolik co ona, dávno by se rozvedli tak, jak se má a ne takhle

Máma nemá žádnou hrdost a žádné ambice! Táta odešel za mladší, mámu nechal napospas a rozdělení majetku proběhlo, jak si zrovna zamanul. Jo, byt napsali na Vendulu, který jí po babičce zůstal, ale to je přece normální. A mámě jen alimenty a tím to hasne! Že promrhala roky života, o to se nikdo nestará. Vendula přece viděla, jak rodiče v posledních letech žili. Už dávno nebyla malá žabka, jak jí táta říkal. Všechno viděla a všechno chápe!

Všechno to ticho v kuchyni, kde máma stavěla na stůl talíře nenávistné mlčení. Tátova lhostejnost, když utrousil díky za večeři Gauč v malém kamrlíku bez skříně, kam si táta stejně chodil každé ráno pro věci Budík, co máma nastavovala, aby ji tam nikdy nenašel spát A to úlevné nadechnutí, když Vendule bylo čtrnáct a ona rodičům klidně oznámila, ať se už rozejdou a netýrají se navzájem. Jak dlouho by to ještě pokračovalo?!

Opravdu jsou dospělí divní. Věčná fráze žijeme jen pro tebe nebo ty jsi smysl našeho života.

Ale kdepak! To jsou všechno lži! Každý žije pro sebe! Ukažte někoho, kdo ne. Vendula by našla hromadu důkazů! I u ní doma pro jejich vlastní zájmy je akorát výhodná směnka, přes niž si domlouvají výhodné kompromisy.

Třeba byt, kde teď s mámou bydlí. Stejný panelák, ale jiné patro, menší byt ze třípokojového na dvougarsonku. Sice pěkně zařízenou, ale máma tuhle výměnu vyhandlovala za tátovu vinu vůči dceři. Dítě přece musí mít pořádný byt! Táta mámě ustoupil, udělal, co chtěla. Vendula tu má větší pokoj než v minulé dětské, ale to není starost, to je jen výsledek rozdělení. A Vendula mezi nima funguje jako pěkný nárazník.

Vendula radši sáhla pro krém, co jí předepsal kožní lékař. Jenže to ještě neznamená, že máma má pravdu! Ten krém prostě pomáhá, uschnou od něj vulkány rychleji a právě dnes to potřebuje.

Protože bude večer Protože střecha

Střecha reality se vynořila v jejím snu teprve nedávno. Několik měsíců zpátky jí napsal Tomáš ten Tomáš, kterého v celé škole obdivovala z dálky, protože nebyla schopná promluvit s nejoblíbenějším klukem. Zpráva: Půjdeš se projít?

Nejdřív myslela, že je to zlý vtip. Všichni věděli, že se Vendula do Tomáše zakoukala. Smáli se, ale měli ji rádi. Vendula nikdy neškodila, vždycky půjčovala opisovat, hlásila se v hodinách místo těch, co nebyli připraveni.

Vendulová, vždyť jsem tě zkoušela minule! Proč tu zase zvedáš ruku?

Paní profesorko, to je tak zajímavé téma! Měla bych otázku: Byl Karel IV. opravdu osvícenec, nebo ho můžeme nazvat skoro diktátorem?

Proč si to myslíš? učitelka z dějepisu s pověstí strašidla se hned chytla, a třída si oddychla dneska žádné zkoušení.

A když Vendula ukázala zprávu své nejlepší-nepřítelkyni Lence, ta jen protočila oči:

No a co? Tak se ho zeptej, ne? Co ty křesťanské chůvičky Jsme přece v 21. století! Dneska holky zvou kluky a ne naopak!

Vendula neměla odpověď. Teprve když oči dočetly písmena do slova a mozek zpracoval jednoduchou větu, pochopila, co to znamená.

Na místě byla. A pak začal úplně jiný život.

Střecha starého opuštěného paneláku, oblíbená partou, rozhodně nebylo nejbezpečnější místo. Vendula to věděla, ale pokaždé, když ji Tomáš vzal za ruku a šeptal: Pozor, dívej se pod nohy!, srdce jí vyskočilo až do krku.

Počítala schody a poslouchala ten vnitřní vítězný hlásek:

Patnáct, šestnáct Pojď! Třicet dva, třicet tři Nebojíš se přece, když je tady

Na střeše ji Tomáš poprvé beze slov objal. Prostě si ji přitiskl k sobě před ostatními, jako by řekl: Tohle je moje holka.

Nikdo neprotestoval, i když z vedlejší třídy na ni některé holky divně hleděly. Tomáš chodil do školy s nimi od první třídy, ale vybral si ji, a ne nějakou z vlastních.

A tam ji poprvé políbil

Za soumraku zůstali sami, ostatní odešli do kina. I Vendula ten film chtěla vidět, ale když ji Tomáš lehce vzal za ruku a zašeptal, že příště půjdou spolu jen oni dva, poslušně zůstala. Tušila, že večer bude zvláštní.

A byl. Do dnes někdy zavírá oči v nevhodnou chvíli a cítí jeho hlas:

Vendi líbíš se mi moc neumím to říkat, ale vím jen jedno: lepší holku jsem nikdy nepotkal Smím?

Teplé rty, tak zvláštně něžné

Probudila ji máma, které se tichounce dotkla dveří:

Vendi, už pojď, oběd je hotov

Vlnu vzteku Vendula nedokázala zastavit. Jak dlouho to má vydržet?!

Vyletěla z koupelny jako uragán. Její tvář připomínala obrázek, který kdysi viděla na sítích naštvanou Lídu Baarovou s křídly, jak na někoho syčí.

Co ještě chceš?! Já všechno vím! Přestaň mě sekýrovat! Táta tě už taky nemohl snést?! Utekl od tebe?! Teď to budeš zkoušet na mě? Klidně odejdu! Budu žít s tátou! Slyšíš?!

Nestihla domluvit. Máma jen zvláštně vzdychla a uštědřila jí facku.

Jdi si! Ale až přijdeš večer, nezapomeň, že máš zítra cvičnou maturitu z češtiny. Musíš se vyspat

Vendula zůstala zaražená. Máma ji nikdy neuhodila. Ani jednou, za celý krátký život. Nebylo to vlastně ponižující, spíš zvláštní fakt, že mámě najednou došla trpělivost, byl šokující.

Ale vzdát se bez boje? To nebylo v její povaze. Batoh, bunda, sluchátka Nejradši by bouchla dveřmi, až by se rozklepal panelák, ale ovládla se. Nechtěla udělat dojem, že je hysterka.

Vyletěla z vchodu, koukla na hodinky. Hodina na cestu tam a zpět, hodina u lektora. S Tomášem se uvidí nejdřív v šest. Dobře tak! Aspoň si posedí na střeše a máma se trochu vyprudí. To jí jen prospěje. Táta už vedlejší Katce nezvedá telefon hned, a tak bude mít Vendula čas mluvit s Tomášem. Třeba jí poradí. Tomášovi se rodiče do života nepletou, má svoji platební kartu s limitem, nejlepší hadry a žádný dozor. Máma je pořád v práci a táta říká, že šestnáct je nejlepší věk na dospělost. Klidně si přivydělává a přípravu na maturitu řeší sám. Prý si budoucnost musí určovat vlastní cestou.

Jak je možné, že někteří rodiče jsou tak chytří!

Ne, to její máma rozhodně není…

Táta zavolal Vendule, když mířila k domu lektora.

Co tam zase máte doma? Máma říká, že se k nám stěhuješ?

Tati, neposlouchej ji! Co bych u vás dělala? Katka má za chvíli rodit, mám vám hlídat mimino? Sama mám svých starostí až nad hlavu!

Jasně. Nehádej se s mámou. Jinak ti zavřu penězovod, jasné?

Tati, ty jsi aspoň jasný. Dobře!

To rád slyším! A dej mámě pokoj, nezaslouží si to.

V uchu zadrnčely tóny a Vendula se zamračila.

Mezi sebou válka, ale když jde o ni táhnou spolu za jeden provaz. Zvláštní

Nový lektor Vendulu neoslovil. Na její chytré řeči o idiomech pobaveně frkl, strčil jí nějakou knihu a řekl, ať si přečte vyznačené kapitoly. Nejprve se chtěla pohádat, ale po pár jeho příkladech uznala, že víc čtení jí neublíží.

Hloupá být nechce. Tomáš je chytrý Musí mu stačit, ne? Tolik videí už viděla o vztazích a všude jen jedno: Holka musí být samostatná a chytrá! Sami si to říkají. Samostatnost ještě přijde, ale chytrost je prý naučitelná To máma říká správně. Dokázala nakonec poskládat rozum a vystudovat dálkově, i když čekala na rozvod.

Máma opustila univerzitu, když Vendulu porodila. Dala si akademické volno, pak pořád někde lítala a rozhodla se, že dítě je důležitější než titul. Vendula byla pořád nemocná a babičky nebyly. Mateřská školka skončila po půl roce, většinou tam vydržela týden, pak zas měsíc doma. A ani tam se jí nelíbilo. Divná kaše, protivné děti, chyběla mámina teplá náruč. Táta jednou poznamenal:

Máš ji pořád u sebe. Ale tak to být nemá. Bude to pro ni těžké.

Ve druhé třídě máma domluvila se sousedkou, že ji bude vyzvedávat z družiny, sama se vrátila na univerzitu dálkově a k tomu začala podnikat.

Dobře udělala. Jinak by počítala každý dvacetikorun a záviděla světu. Teď má aspoň malý vlastní podnik zdobení sálů na svatby. To se Vendule líbí. Je to pěkné, ženské, tvořivé. A v práci je máma šéfová rozhodná, přísná, jistá. Vendula ji tehdy obdivuje a v duchu si přeje jednou mít stejnou sílu.

Jenže mateřská kontrola je děsivá věc. Teď už s tátou souhlasí je to otravné. Sice mámě zakázala chodit do pokoje bez ťukání a všechno si dělá po svém, ale stejně máma všechno nenápadně sleduje. Ne vyhrožováním, jako táta, ale něžnými otázkami:

Vendi, jak bylo ve škole? Kdy máš zítra hodinu? Nejsi hladová?

Tu péči by nejradši vykřičela světu. Nechej mě být! Nejsem malá!

Občas křičí. Dupne, rozčílí se, máma to stejně přejde jako dětskou scénu.

Vendula spěchá z doučování na schůzku s Tomášem a chce aspoň na pár hodin zapomenout na rodiče, zkoušky a celý ten nesmysl. Život jí utíká, zatímco oni řeší své věci! Už to nechce řešit!

Ale u vrátek ke škole Tomáš chybí. Motá se tam, čeká, volá, ale Tomáš nebere. To se nikdy nestalo.

Stoupá po schodech na střechu, poprvé jí je úzko. Dřív běžela nahoru s pocitem, že je Tomášova ruka pevná a život v pořádku. Teď má každý krok těžký.

Střecha ji vítá poryvem studeného, jarního větru a prázdnotou.

Nikdo tu není.

Chystá se odejít, vytahuje mobil, aby si posvítila, když na kraji střechy zahlédne pohyb a strne s otevřenými ústy poznává siluetu.

Tomáši

Sedí na samém okraji, nohy má spuštěné do prázdna, ramena svěšená. Vendula, která ho zná krátce, znenadání pochopí, že ho cosi strašně bolí. Stalo se něco opravdu zlého.

Strach o něj jí dodá sílu. Tiše položí batoh na střechu a pomalu jde blíž, bojí se promluvit jménem.

Ahoj

Sedá si opatrně vedle, nohy bezpečně na střeše, dolů se radši ani nekouká. Výšek se bojí od mala a moc nechápe, proč vůbec na střechu šla snad kvůli Tomášovi, snad aby překonala sama sebe.

Ahoj Tomáš ani neotočí hlavu. Vendula najde jeho dlaň a sevře ji. Je ledová.

Máš zmrzlé ruce.

Co? poprvé vzhlédne. Jeho oči ve tmě zvláštně prázdné, Vendulu mrazí i láká zároveň.

Možná právě tehdy pochopí, co prožívá matka, když se hádají. Prastarý strach, že se člověk nedostane k srdci toho, koho miluje

Ten samý strach ve Vendule narůstá, když Tomášova ruka zůstává mrtvě chladná v její.

Jak je ti?

Vendula slyší svůj hlas odjinud je v něm mámin tón, stejná prosba, stejný strach:

Řekni mi, co se děje! Svěř se! Neublížím ti

A ono to zabere.

Špatně Tomáš šeptá, ale nakonec stiskne její ruku. Je mi špatně, Vendi

Stalo se něco? už neptá, spíš konstatuje. To je správné.

Jo.

Můžu vědět co? Chápu, nejsme si až tak blízcí, ale můžeš se mi svěřit?

Vzhlédne na ni tak zvláštně, až ji zamrazí.

Ty si myslíš, že nejsme blízcí?

Ne, to ne! Naopak, ty jsi mi blízký, jen nevím, jestli mě chápeš stejně

Proč tak mluvíš? Já mám na světě jen tebe, Vendi.

Srdce Venduly na chvíli ztuhne a znovu spustí šílený vír. Ještě chvíli a Tomáš ho musí slyšet

Jak jen tebe? Co rodiče? vyhrkne, ještě pořád v euforii, a pak ji jeho reakce srazí na zem.

Tomáš sebou škubne a prudce zavrtí hlavou, až Vendula zalapá po dechu.

Pozor!

Ne! Radši mě pusť! Tak, jak to udělali oni!

Kdo?!

Lidi, co jsem považoval za rodiče. Oni nejsou moji! Představ si Vendulko, já jsem adoptovaný! Celý život to tuším a dnes mi to řekli do očí. Nejsem jejich! Žil jsem životem někoho jiného! Zabral jsem místo, co mi nikdy nepatřilo! Chápeš to? Nejsem svůj!

Křičí a Vendula drží jeho ruku, bojí se, že kdyby povolila, Tomáš by skočil.

Bylo jí jasné, že to má Tomáš v hlavě rozebrané do posledního detailu a že má k tomu důvod. Před ostatními je frajer, ale když zůstanou sami, odpadnou všechny masky. Vendula zná jeho zranitelnost, jemnost duše; chce zalézat do světlejších koutů jeho nitra, a je jí trapně za všechny své výlevy na rodiče a svět.

Ani by neuměla říct, v čem je ta nespravedlnost, která ji celé odpoledne dusila. A teď si poprvé uvědomuje, že handlovat o dospělost je směšné. Přes ní sedí člověk, který dospěl během vteřiny se ztrátou dětství v jedné krátké chvíli. Jenže on nemá zázemí, co má ona, i přes všechnu rodinnou špínu.

Tomáši, já mám strach! Vendula se ani nenadála a slzy jí stékají po tváři. To Tomáše vrátí zpět.

Co blázníš? překvapeně se nakloní a obejme ji.

Nedělej to! Prosím! Jen oni tě vyhnali, já ti nikdy neodpustím, kdyby ses mi ztratil! Chápeš to? Nemám na světě nikoho, kdo by byl víc než ty, Tomáši!

Nejsem Tomáš jeho hlas je tak divný, až Vendula musí zvednout oči. Jmenoval jsem se jinak.

Jak?

Aleš. Příjmení taky jiné.

To je jedno! Komu na tom záleží? Jsi to ty! Já tě znám! A je mi fuk, co je napsané v občance!

Ale ostatním to jedno nebude Vendi, co mám dělat? Kam se teď vrtnu?

Domů nesmíš? Vyhodili tě?

Ne. Máma brečela, prosila mě, ať zůstanu. Táta s ním jsem se porval

Proč?

Nechtěl mě pustit, zabarikádoval dveře, řval, že nic nechápu

Opravdu rozumíš všemu? Proč ti to řekli právě teď?

Ten dotaz rozvířil vzduch a Vítr ho odnesl. Tomáš se znovu schoulil na kraji, chce se k tomu vrátit.

Nevím přizná nakonec a Vendula se poprvé oddechne.

Teď už v jeho hlase slyší otázku navíc, ne beznaděj. Dokud odpověď nenajde, udrží ho kraj střechy v bezpečí.

Chceš, abych šla s tebou?

Kam?

Domů Půjdeme k tvým, ať nám to vysvětlí. Proč teď. A pak, když budeš chtít, vrátíme se sem a uděláš, co budeš chtít. Nebudu ti bránit.

Vyjevený pohled Tomáše vydrží, potom ho stáhne k sobě a odvede od okraje.

Jdeme!

Tomáš poslechne, přehoupne nohy na střechu, udělá krok, a Vendula ho pevně obejme a odvádí ke schodům, myšlenky už u toho, co je potřeba dělat, ne u toho, co zůstalo vzadu.

Jsem zbabělec

Nejsi! Vendula nevrle odfrkne a táhne kluka ke schodům. Já bych šílela, kdyby mi tohle udělali! Každý by se složil!

Vendula klopýtne, Tomáš ji zachytí.

Pozor!

No dovol? Já že padám? ušklíbne se, sepne ho pevně a rozsvítí si mobil. Jdeme. Máme dnes ještě dost práce.

Tenhle večer v nich zůstane navždy.

Hodiny u Tomášových rodičů, těžké a dlouhé.

Usmíření, když Tomáš zjistí, že jeho opravdový táta má být brzy propuštěn z vězení a chce se se synem setkat.

A slzy ženy, která mu byla mámou, přijala odpovědnost za ročního chlapečka po své nejbližší kamarádce, která zemřela. Že to byl právě jeho otec, kdo její matce ublížil.

Moji maminku tu pravou

Ano, Tomáši, to udělal tvůj otec

A teď chce, abych

Chce se s tebou vidět.

Já nechci!

Rozumíme ti. Proto ti to říkáme teď, ne až od něj.

Promluva, po které Vendula pochopí, že na střechu už se nikdy nevrátí. Něco končí a něco nového začíná.

A když Vendula, už blíž k půlnoci, dorazí domů, odemkne si dveře, aniž by si sundala bundu, a vkrade se na tmavou kuchyň, u okna stojí máma, jako by na něco čekala. Vendula ji pevně obejme, vdechne známou vůni maminčina parfému a řekne to slovo, které dává novou naději a maže vše zbytečné:

Odpusť

A ozve se ta, která má pro Vendulu vždycky otevřenou náruč:

A ty mně Nemáš hlad?

Ne, mami. Díky Víš, myslím, že jsem dneska složila zkoušku

Jakou zkoušku, Vendi? Vždyť maturity máte až za pár týdnů?

Myslím, že tu nejdůležitější, mami. Ale to ti řeknu až ráno.

Proč až ráno?

Protože zítra máme cvičnou maturitu a já se musím vyspatVendula se usměje, položí mámě hlavu na rameno a zadívá se do tmy za oknem. Hrudník ji bolí úlevou a zvláštním šťastným smutkem, který nepřichází často snad jen v okamžicích, kdy člověku dojde, že už nemusí ničemu utíkat, protože všechno podstatné zvládl.

Protože ráno je vždycky nový den, mami. A dneska v noci dneska v noci prostě jen potřebuju u tebe chvíli být.

Máma ji pohladí po vlasech. Ticho kuchyně voní po večeři a bezpečí je zase blízko.

Za zdí příští hodiny, za zkouškami a rozhodnutími, které čekají, za tou spletitou cestou mezi dětstvím a dospělostí, Vendula poprvé tuší, že není na světě sama. Někdy totiž stačí prostě jen přijít domů a zaklepat na srdce toho, kdo čeká v noci u okna.

Některé zkoušky nemají známky. Některé zkoušky prostě projdete, i když to vůbec netušíte.

A nový den začíná tiše srdcem sevřeným v objetí.