Božena nežila. Jen dožívala.
Sedmdesát dva let, dvoupokojový byt na okraji Brna, důchod, ze kterého po dvacátém zbyly jen drobné. A ticho.
Před půl rokem František odešel. Ne k jiné – prostě odešel. Tiše, ve spánku, ani nezachrčel. Božena se ráno probudila a on už byl studený. A jeho ruka ležela na okraji postele, jako by chtěl dosáhnout, ale nestačil.
Dcera Markéta přiletěla z Prahy na pohřeb, zůstala tři dny, nechala na lednici prášky na tlak a odjela. Loučila se slovy: „Mami, zavolej, kdyby něco.“ Božena nevolala. A Markéta ano. Jednou za čtrnáct dní, přesně jako podle budíku.
– Mami, jak se máš?
– Normálně.
– Tak dobře. Pusinkuju.
A byl to celý rozhovor. Celé pouto. Celý smysl.
Božena chodila do obchodu. Do lékárny. Občas na polikliniku, kde jí měřili tlak a říkali „méně se stresujte“. Ona se nestresovala. Ona vůbec nic necítila. Jako nábytek. Jako ta stará skříň na chodbě, kterou František pořád chtěl vyhodit, ale nikdy nevyhodil.
Ten den, obyčejný, listopadový, s nízkou oblohou a mrholením, se Božena vracela z polikliniky. Tlak jí zase vyskočil. Doktorka zavrtěla hlavou, vypsala další papírek. Božena strčila recept do kapsy a ani se na něj nepodívala.
U popelnic se něco pohnulo.
Kočka. Vyzáblá, tříbarevná, s roztrženým uchem. Seděla přímo na mokrém asfaltu a dívala se na Boženu. Ne žalostně, ne. Nenápadně. Ale spíš… odhadovala. Jako by si říkala: ta pravá, nebo ne?
Božena prošla kolem.
Kočka vstala a šla za ní. Mlčky. Nezamlaskala, nepředběhla, prostě šla tři kroky vzadu jako stín.
Božena se otočila u vchodu.
– Nech mě být.
Kočka si sedla. Mrkla. A zůstala sedět.
Božena vystoupala do třetího patra, zavřela dveře, zapnula konvici. Postála u okna – dole na lavičce u vchodu seděla ta samá kočka.
Bláznivá nějaká kočka.
Ráno Božena otevřela dveře a málem zakopla. Na rohožce, stočená do klubíčka, spala ta samá kočka. Jak se dostala do třetího patra, bylo záhadou. Ale ležela tam, jako by právě tam měla být.
– No a co s tebou mám dělat? – zeptala se Božena.
Kočka otevřela jedno oko. A zase zavřela.
Jako by odpověď byla zřejmá.
Božena ji nepustila dovnitř. No, aspoň si to myslela.
Prostě vynesla mističku s mlékem. Prostě nechala dveře pootevřené, protože bylo dusno, listopad, a radiátory topily jako šílené. A kočka prostě vešla.
Božena stála na chodbě a dívala se, jak ta vyzáblá drzá bestie očuchává roh předsíně. Pak kuchyň. Pak pokoj. A najednou ztuhla.
Františkovo křeslo. Staré, prohnuté, s odřenými područkami. To samé, ve kterém sedával každý večer, cvakal ovladačem a říkal: „Boženo, koukej, co to dělaj.“ Božena půl roku to křeslo obcházela velkým obloukem. Nemohla si do něj sednout, ani ho vyhodit. Stálo jako pomník. Jako díra v pokoji.
Kočka skočila. Zakroužila na prohlubni a lehla si. Stočila se do klubíčka, zavřela nos ocasem.
A začala příst.
Boženě se zachvěly rty. Chtěla vykřiknout: „Slez!“ Ale hrdlo se sevřelo a místo křiku z ní vyšlo cosi chraplavého, nesrozumitelného. Sedla si na gauč a dlouho se dívala, jak kočka spí v křesle jejího muže.
– Přespíš, – řekla Božena chraptivě. – Zítra tě dám ven.
Zítra ji nedala. A pozítří taky ne. Kočka zůstala.
Dala jí jméno Moura.
– Mouro, pojď jíst, – říkávala Božena a stavěla na zem mističku.
Moura jedla. A dívala se na Boženu zdola nahoru tím samým pohledem. Odhadujícím. Klidným. Pohledem někoho, kdo ví něco, co ty ještě nechápeš.
Za týden Božena koupila krmení. To nejlevnější, ve žlutém sáčku, v akci. Stála v zverimexu a připadala si jako blázen. Prodavačka, holka kolem dvaceti, s růžovými nehty, se zeptala:
– Jaké plemeno?
– Bezplemenná. Vnutila se, – zabručela Božena a vyšla bez rozloučení.
Pak koupila záchůdek. Pak misku. Normální, keramickou, protože z podšálku Moura pořád rozlévala. Pak škrabadlo za sto devadesát korun, protože kočka začala drápat roh gauče, a gauč byl jediná věc, kterou měla Božena v slušném stavu.
„Dočasně, – opakovala si. – Všechno je to dočasné.“
Ale život se už měnil. Pomalu, potajmu, jako voda brousí kámen.
Dříve se Božena budila v devět, ležela a zírala do stropu. Teď – v půl osmé si Moura sedla vedle polštáře, dívala se na ni a mlčela. Nemňoukala. Prostě seděla a čekala. A kvůli tomu mlčenlivému čekání se nedalo nevstát.
Božena vstávala. Šla do kuchyně. Nasypala krmení. Zapnula vodu na čaj. A najednou zjistila, že už deset minut stojí u okna a dívá se na dvůr. Jen tak. Nemyslela na tlak, nemyslela na důchod, nemyslela na Františka.
Večery byly ještě zajímavější. Dříve Božena zapínala televizi – ne aby se dívala, ale aby nebylo to mrtvé ticho. Hlasy z obrazovky vyplňovaly prázdno a zdálo se, že nejsi sama. Teď si Moura lehla vedle na gauč, u stehna, a přede. Tiše, pravidelně, jako motůrek. A Božena poprvé po půl roce vypnula televizi.
Ticho nebylo děsivé. Ticho s předením – to je úplně jiné ticho.
Přistihla se, že s kočkou mluví. Nebrebtá, ne, Božena nikdy nebrebtala, ani s Markétou, když byla malá. Prostě mluvila. Jako s člověkem.
– Zase tlak sto šedesát. Ta doktorka, paní doktorková, se na mě dívá jak na nebožku. A já třeba ještě budu žít. Navzdory všem.
Moura mrkala.
– Markéta volala. Zase svoje: „Mami, jak se máš?“ A jak? Nijak. Teda… dříve – nijak. Ale teď… teď nevím.
Kočka se otřela hlavou o její dlaň. A Božena zmlkla, protože v krku se jí zasevřelo.
Sousedka Tereza se stavila na čaj, uviděla Mouru a zatleskala:
– Boženo! Vždyť jsi říkala – za nic, nikdy!
– A pořád říkám, že je to dočasné.
– Jo, dočasné, – ušklíbla se Tereza a koukala, jak se kočka otírá o Boženiny nohy. – Tady máš krmení na třech místech, miska keramická a škrabadlo. Velmi dočasné.
Božena se otočila k oknu, aby Tereza neviděla, že se usmívá. Poprvé za půl roku.
Pak zavolala Markéta. Božena sama nechápala, proč jí o kočce řekla. Vyklouzlo to. Možná se chtěla podělit – poprvé po dlouhé době měla o co se podělit.
– Sebrala jsi kočku? – přerušila ji Markéta. – No, aspoň nějakou zábavu, mami.
Nějakou zábavu.
Božena položila sluchátko a ucítila vztek. Skutečný, horký, živý. Ne křivdu – křivda byla zvyklá, vatová, beztvará. Ale vztek. Ten, ze kterého chceš bouchnout pěstí do stolu a říct: „Ty vůbec nechápeš?!“
V prosinci se všechno sesypalo.
Moura začala jíst méně. Nejdříve si Božena ničeho nevšimla – no, nedojedla, stane se. Pak se jídla nedotkla vůbec. Miska stála plná od rána do večera a krmení zasychalo hnědou krustou. Moura ležela ve Františkově křesle a skoro se nehýbala. Jen dýchala – rychle, mělce, jako by jí docházel vzduch.
– Hej, – Božena si dřepla, podívala se kočce do očí. – Co je s tebou?
Moura mrkla. A otočila čenich ke zdi.
Boženě se uvnitř něco urvalo.
Nikdy nebyla u veterináře. František v dětství choval psa, ale Božena – ne, ani jednou, vůbec nerozuměla lidem, kteří tahají zvířata k doktorům, utrácejí peníze, nervy. „Lidem na léčení nezbývá,“ říkávala dřív. Ještě nedávno to říkala.
A teď stála na chodbě s přepravkou v rukou. Přepravku koupila včera. Čtyři sta korun ve slevě – plastová, s oloupanou mřížkou. Rvala do ní Mouru, a kočka se nebránila. To bylo nejděsivější. Dřív by škrábala, kroutila se, syčela, ale teď ležela jako hadřík a koukala.
Veterinární klinika „U Zvířátek“ na Králově Poli. Malá, stísněná, voněla léky a mokrou srstí. Božena seděla na plastové židličce, tiskla přepravku k nohám a cítila se úplně mimo. Všude kolem mladí návštěvníci, s čistokrevnými psy, s načechranými kocoury v drahých brašnách. A ona – důchodkyně ve starém kabátě, s oprýskanou přepravkou, uvnitř ležela bezplemenná kočka s roztrženým uchem.
Doktor byl mladý. Vlastně kluk, kolem třiceti, v brýlích a modrém plášti. Jmenoval se Tomáš, ale sám řekl: „Stačí Tomáši.“ Prohlédl Mouru, prohmatal břicho a zmlkl. Výraz v obličeji se změnil.
– Co? – zeptala se Božena.
– Potřebujeme ultrazvuk.
Udělal ho. Dlouho jezdil sondou po Mouřině břiše, klikal myší, mračil se. Pak se otočil k Boženě a promluvil opatrně, jako se mluví s těmi, kterých je ti líto:
– Má nádor. V dutině břišní. Potřebuje operaci. Když to neuděláme – dva tři měsíce, možná trochu víc.
– Kolik to bude stát? – zeptala se Božena.
– Dvacet osm tisíc. S anestezií, s pooperační péčí.
Božena kývla, vzala přepravku a vyšla ven.
Dvacet osm tisíc. Její důchod. Celý. Beze zbytku.
Sedla si na lavičku před klinikou. Prosinec, zima jak v psírně, prsty jí mrznou. Moura v přepravce – tichá, nehybná, jen oči jí svítily mřížkou. Kouká. Nežebrá, nestěžuje si, jenom kouká.
Božena vytáhla telefon a zavolala Markétě. První, druhý, třetí signál.
– Mami, jsem v práci, dej to rychle.
– Markéto, potřebuju pomoc. Kočka potřebuje operaci. Dvacet osm tisíc.
Ticho. Pak povzdech. A hlas, ze kterého bylo Boženě ještě chladněji než z prosincového větru:
– Mami, to myslíš vážně? Dvacet osm tisíc na toulavou kočku?
– Není toulavá. Je moje.
– Mami. Je to kočka. Prostě kočka. Když umře, seženeš si jinou. Je jich plný dvůr.
Božena zavřela oči. Najednou viděla ostře jako fotografii – Františka v křesle. Jak přepíná kanály a říká jí: „Boženo, ty jsi ta nejtvrdohlavější ženská na světě. Když si něco umíníš, hory přenášíš.“ Říkával to tak často, že se zlobila. A teď by dala všechno za to, aby to slyšela znovu.
– Mami? Slyšíš mě?
– Slyším, – řekla Božena. – Díky, Markéto.
A zavěsila.
Tři dny přemýšlela. Tři dny – to je hodně, když někdo vedle tebe umírá.
Moura ležela v křesle a tálala. Jako svíčka. Jedla po lžičce. Pila málo. Předení přestalo. Božena seděla vedle, na zemi, na staré dece, a hladila kočku po hlavě – lehce, konečky prstů.
– Řekla jsem – jsi moje. Moje a hotovo.
Čtvrtý den vstala Božena v šest ráno. Oblékla se. Šla na poštu. Vystála frontu na důchod – tři babky před ní, každá s vlastními složenkami, všechny pomalé, všechny věčné.
Bankovky ležely v kapse kabátu a Božena šla po ulici a tiskla ruku k boku, jako by nesla něco křehkého. V jistém smyslu to tak bylo.
Ve veterině položila peníze na pult. Ruce se jí třásly – zimou nebo strachem, nerozeznávala.
– Přivezla jsem kočku na operaci.
Tomáš se podíval na peníze, pak na Boženu, pak znovu na peníze. Kývl. Neřekl nic zbytečného. Jen:
– Prognóza je dobrá. Když zvládne narkózu – všechno bude v pořádku.
Když.
Božena si sedla na chodbu. Plastová židle, bílá zeď, vůně dezinfekce.
Snažila se vzpomenout, kdy naposledy takhle čekala. Vzpomněla si. Před dvaceti lety, v porodnici. Markéta rodila. Božena seděla na chodbě – přesně tak, na židli, tiskla kabelku k hrudi a čekala. Tehdy všechno dobře dopadlo. Ozval se dětský pláč a svět byl jiný.
Dveře se otevřely. Vyšla sestra – mladá, v zeleném, s unavenýma očima.
– Jste majitelka té tříbarevné?
– Ano, – řekla Božena a vstala. Nohy jí ztuhly, kolena křupala.
– Všechno je v pořádku. Operace proběhla. Vaše kočka je bojovnice.
Božena kývla. Říct nic nemohla – hrdlo se jí sevřelo. Jen kývala a kývala, a sestra se jí dotkla ruky:
– Hej, je vám dobře?
– Ano. Ano. Všechno je v pořádku.
Mouru vynesli – obloženou plenami, ospalou, s vyholeným bříškem a tenkým švem. Božena vzala přepravku oběma rukama, přitiskla si ji k sobě a šla k východu.
Doma poprvé položila kočku na svou postel. Na tu polovinu, kde dříve spával František. Moura ležela na boku, dýchala pravidelně, a šev na jejím břiše růžověl tenkou nitkou. Božena si lehla vedle, položila dlaň na teplý kočičí bok a zašeptala:
– Jsi moje.
Moura se uzdravovala pomalu. První den ležela, jedla po kapkách, koukala zakalenýma očima. Pak začala zvedat hlavu. A za týden došla sama k misce a snědla všechno. Božena stála ve dveřích kuchyně a dívala se, jak kočka vylizuje keramické dno, a říkala si: tady to je, štěstí. Pitomé, laciné, na čtyřech nohách.
V únoru byla Moura jako dřív. Lítala po bytě jako šílená, shazovala ze stolu slánku, brousila si drápy o škrabadlo – a hned nato o gauč, protože prostě má povahu. Božena hubovala, mávala utěrkou, křičela: „No to je ale zvíře!“
Sama Božena žila téměř jen z krup a brambor. Sousedka Tereza nosila obden buď boršč v láhvi, nebo pytlík jablek – „přebývá nám, vem si to“. Božena věděla, že žádného přebývání není. Že Tereza sama počítá každou korunu. Ale brala to. Protože hrdost je hezká věc, ale jíst se musí.
Koncem února zavolala Markéta.
– Mami, mrkni na účet. Poslala jsem ti. Dvacet osm tisíc.
Božena zmlkla. Pak:
– Proč?
– Proto. – Pauza. Dlouhá, těžká. – Vždyť jsi dala celej důchod za tu kočku. A neřekla jsi mi to. Zavolala Tereza.
– Tereza… – Božena zavřela oči.
– Mami, já se to nemám dozvídat od sousedky.
Božena mlčela. Ne že by se urazila – ale nemohla z tisíce slov vybrat ani to jediné správné. A vybrala to nejjednodušší:
– Přijeď, Markéto. Jen tak. Prostě přijeď.
Ticho. Vteřina, dvě.
– Přijedu, mami. V sobotu.
Božena položila sluchátko. Postála. Pak se posadila do Františkova křesla – poprvé za celou dobu. Prostě si sedla. A nic se nestalo. Jen ta prohlubeň v sedadle jí byla trochu velká.
Moura jí skočila na klín, strčila čenichem do dlaně a začala příst – hlasitě, až vibrace šly do těla.
Za oknem padal sníh. Božena seděla a kochala se. Ne že by dřív nebyl sníh. Ale dřív si ho nevšímala.
