Vdala jsem se jen tři měsíce po maturitě.
Bylo mi osmnáct, školní uniformu jsem ještě ani nesložila do skříně a hlavu jsem měla plnou růžových představ.
Doma všichni věděli, že mám přítele.
Rodiče mě pořád přemlouvali: Počkej, studuj, využij možnost, co ti chceme dát, běž na vysokou! Ale já je neposlouchala.
Vdávala jsem se za muže o pět let staršího, přesvědčená, že láska všechno vyřeší.
Začali jsme bydlet v pronajatém pokoji, s vypůjčenou postelí, starým sporákem a lednicí, která hučela jako kombajn na polích u Kolína.
První roky byly závod s únavou.
Ve dvaceti jsem byla těhotná s prvním dítětem dcerou, pravou českou Anetou, a brzy nato přišel i druhý prcek.
On chvíli pracoval, vracel se domů vyřízený, mrzutý, často s poloviční výplatou žádné zázraky s českými korunami.
Já dělala zázraky s jídlem: jednou jsem ředila rýži, jindy jsem šetřila olej, a miska čočky se u nás vařila na deset způsobů.
Prala jsem rukama, tahala kýble vody, spala málo.
Nikdy jsem neměla chuť vyprávět o svých starostech.
Navenek jsem působila klidně, upraveně, dobře vdaná.
Uvnitř jsem byla polomrtvá únavou.
Po pěti letech manželství a už s malým vlastním domkem takovým sociálním, typicky českým se všechno rozpadlo.
Šuškalo se, že má něco s vdanou ženou.
Nebyl to jen drb na lavičce před družstevní samoobsluhou.
Její manžel ho začal hledat, psát mu, objevovat se kolem našeho domu (všichni jsme byli z Rakovníka, takže novinky se šířily rychleji než bouřka).
Jedno ráno si sbalil svých pět švestek, řekl, že musí na pár dní pryč, a už se nikdy nevrátil.
Nejen že odešel.
Nechal mě tu s dvěma malými dětmi, účty za elektřinu, vodu a domkem, který potřeboval víc péče než průměrná česká zahrádka.
A právě tehdy začal můj pravý život coby samoživitelky.
Nastoupila jsem jako uklízečka do jedné základky.
Vstávala jsem v půl páté ráno, poloviční oběd připravila do hrnce, děti vzbudila, odložila u mámy a utíkala do školy.
Mzda stačila sotva na nejzákladnější věci byty v Praze a tržní ceny mě rozhodně nečekaly.
Byly měsíce, kdy jsem váhala, jestli zaplatit vodu, nebo koupit dětem nové boty.
Týdny, kdy jsme jedli chleba a fazole, nebo rýži s vejcem, či řídkou polévku.
Nikdy jsem nešla prosit o pomoc.
Zatnula jsem zuby a šla dál.
Máma byla moje opora, typická česká babička.
Brala děti ze školy, krmila je, koupala je, pomáhala s úkoly.
Já se domů vracela večer jako po tříapůlhodinové túře v Krkonoších, bolavá záda, nohy jak z olova.
Občas jsem sedla na postel a tiše plakala, abych nebyla slyšet.
Nechtěla jsem, aby se moje děti učily litovat matku.
Mezitím on nikdy už se nevrátil.
Občas nějaké SMS, sliby, omluvy, které nestály za nic.
Výživné přišlo, když se pán rozhodl někdy, pokud vůbec.
Naučila jsem se nespoléhat na to.
Prodávala jsem pojistky, abych opravila střechu, pracovala na večerních brigádách v kancelářích, dávala soukromé lekce fotografování (vše naučeno přes internet a knížky).
V neděli jsem prala ručně až do noci, protože na pračku nebylo.
Roky ubíhaly.
Moje dcera Aneta rostla, učila se zodpovědnosti díky tomu, jak matka ráno odchází a večer se vrací.
Syn Lukáš vyrostl ve skromného, ale vážného ochránce.
Sociální život?
Kdepak, spíš sociální izolace na vycházky ani dovolené nebyl čas.
Největší odpočinek byly tiché noci, když všechno spalo.
Když moje Aneta promovala z práv v červenočerné toze a s čapkou, brečela jsem jako nikdy dřív.
Viděla jsem ji sebevědomou, krásnou, a vzpomněla jsem si na to osmnáctileté děvče, co kdysi vzdalo studium kvůli lásce.
Pocítila jsem, že moje oběť nebyla zbytečná.
A když Lukáš skončil akademii a stal se důstojníkem vystrojený, s dokonalou uniformou měla jsem stejnou hroudu v krku.
Dnes se ohlížím zpátky a pořád nevěřím všemu, co jsem přežila.
Většinu mateřství jsem byla samoživitelka.
Děti jsem vychovala prací, disciplínou a láskou.
Nikdo mi nic nedal.
Nikdo mě nenosil na rukou.
Ale jsme tu.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
