Znovu přišla matka s spolubydlícím a s dalším mužem. Byli už po několika sklenicích, a tak jsem se přitáhla do kouta za nočním stolkem.
Už se nikam neskrývat, venku už sníh padá. Všechno mě už nebaví. Na konci léta skončím devátou třídu a pojedu do města. Nastoupím na učitelský dopravní kurz a budu učitelkou. Jen deset kilometrů je od Prahy, ale budu bydlet na kolejích, zamumlala jsem si pro sebe.
Matka i hosté se usadili v kuchyni. Znělo cinkání, když nalévali vodu do sklenic, a vzduch naplnila vůně uzeniny. Slintla jsem nesmířně.
Počkej, ty! vřelý hlas matky přerušil ticho.
Co ti to hrozí? zakřičel muž.
Jste dva
Jako poprvé dva, ozval se hlas Míka, spolubydlícího mé matky.
Zvuk rozbíjejícího se nádobí, šustění a šplouchání se ozvaly v místnosti. Zatlačím se hlouběji do rohu. Náhle se hlasitě ztiší.
Poslouchej, Mikule, ona spí, zamumlal spolubydlící.
Sám jsem říkal, že je to dobrá holka, ale něco mi na ní
Poslouchej, má dceru
Kterou? Dceru?
Irku, už je velká. Možná se schovává v pokoji.
Přiveď ji sem, zazněl radostný hlas Mikula.
Irko, kde jsi? vstoupil spolubydlící a po spatření mě se zle usmál. Pojď, posaď se s námi!
Mně to tady stačí.
Proč se stydíš? Michal se pokusil obejmout mě.
Srazil jsem vázu, co stála na stolku, a přitlačil ji na hlavu toho muže. Zazněl hlas rozbitého skla. Vyskočila jsem a vyběhla z místnosti.
Zadržte ji! křikl Michal.
Ale už jsem byla u vstupních dveří. Neměla jsem čas na boty; šla jsem v ponožkách, starých šortkách a tričku, a vyběhla na zasněženou ulici.
Za mnou se rozezvučeli muži. Ulice vesnice byla prázdná. Kam běžet v noci po sněhu? Vzadu se ozývaly křiky. Z velkého domu, kolem kterého jsem běžela, zaslechl jsem štěkot a hlas povolávající psa.
Rozběhla jsem k bráně a zaklepala. Otevřel dveře muž kolem čtyřiceti let.
Pomozte! tiše prosila jsem, oči upřeně na něj.
Pojď dál! chytil mě za ruku a zařekl dveře za sebou.
Onde, kdo tam? vyšla žena na verandu.
Tady, přikývl majitel k dívce. Za ní hned pár lidí pobíhá.
Rychle dovnitř! žena uchopila mou ruku. Všechno mi řekneš.
Irko, pojď ven s úsměvem! ozval se Michal.
Ondřeji, nechoďte! křikla majitelka. Jděte do domu!
Z ulice se ozývaly křiky, z dvoře štěkot psa.
Musíme zavolat policii, řekla žena a vytáhla telefon.
Poličko, ne. já to zařídím sám. Jsou to místní, jak se zdá.
Jak je chystáš vyřešit? zeptala se.
Poctivě. Uklidni ji! odpověděl muž a šel k lednici, kde položil láhev a kus uzeniny.
Na dvoře pohladil psa a oba vyšli ven. K nim přiběhl Michal:
Dej mi Irku!
Ber to a běžte!
Co je? otevřel balíček, usmál se a přikývl kamarádovi. Jdeme, Mikule!
***
Jmenuji se Pavlína, řekla žena a položila konvici na plotýnku. Sedni, povídej, kdo jsi a co se stalo.
Já jsem Irena, začala jsem s chvěním zubů. Bydlím na této ulici už od dětství.
Jsi Kirova dcera?
Ano.
My jsme tu ještě nedávno, ale o tvé matce už něco slyšeli.
Sklesla jsem hlavu a rozplakala se.
Neboj, neplač! žena přistoupila a lehce mě přitiskla k sobě. Ten dotek byl pro mě neobvyklý. Objala mě a já plakala ještě hlasitěji.
Dobře, dobře, teď dáme čaj.
Majitel domu přišel:
Vše hotovo.
A co s tou kráskou? Pavlína přikývla dívce a usmála se.
O tom si povíme zítra. Teď si dáme čaj a půjdu ti do koupelny.
Chceš něco k jídlu? podala Pavlína šálek čaje. Vypadá, že máš hlad.
Na stole se objevily sendviče a zbytky koláče.
Jez, jez! usmál se majitel a sledoval, jak se na jídlo dívám.
Už se mnou neprobíraly další otázky, spíše mě nechávali v klidu, protože jsem se styděla.
Když večeře skončila, Pavlína mě zavedla do koupelny:
Umyj se, oblékněte ten župan.
***
Jediné, co jsem chtěla, bylo, aby mě dnes nevyhoštěli ven. Jak příjemné to bylo ležet v teplé lázni, když venku mrzlo. Ale čas vstát, hosté čekali.
Vyšla jsem. Muž s manželkou seděli na pohovce. Já se vinycivě usmála:
Děkuji!
Tak, Ireno, začala hostitelka. Jak chápu, už tě nikdo nebudeme hledat. Nemáš chuť se vrátit domů.
Sklonila jsem hlavu níže.
Zítra, brzy ráno, musíme odjet
Rozumím, sklonila jsem hlavu ještě níže.
Zůstaneš sama. Nikdy neotevírej dveře! Náš pes Jack nikoho nepustí dovnitř. Chápeš?
Ano! vykřikla jsem, nebráníce se emocím.
Můžeš, dokud nepřijdeme, udělat boršč, zlekl Ondřej Románek. Umíš?, zeptal se.
Umím, odpověděla jsem spěšně, stále se obávala, že mě vyhodí. Dobře vařím. Můžu i uklízet.
Uklízíš, pokud to není těžké, souhlasila Pavlína.
***
Probudila jsem se spolu s hostiteli. Ležela jsem tiše v posteli, stále se obávala, že mě vyhodí. Za dvorem zaskřehotal vůz. Po chvíli všechno ztichlo.
Postavila jsem se, umyla se. V kuchyni bublal čaj, na stole chleba, šunka, sýr. Na pracovním stole ležely vepřové žebírka.
Snídala jsem, uklidila stůl, otřela podlahu. V chodbě jsem zahlédla vysavač, zapnula ho a začala vysávat.
Právě jsem vypínala vysavač, když se ozval hlas ze zad:
Co to všechno znamená?
Otočila jsem se rychle. Vysoký, pěkný chlapec kolem osmnácti let se na mě podíval zvědavě.
Uklízím, zamumlala jsem. A vy kdo?
No, poškrábal si hlavu a vytáhl z kapsy telefon:
Mami, jsem doma. A kdo je to?
Synu, ať tahle holka u nás chvíli přežije.
Co to má znamenat?
Schoval telefon a prohlédl mě od hlavy až k patě, pak šel ke kuchyni.
Můžu vám připravit čaj? zeptala jsem.
Postarám se sám.
***
Vysavač jsem odložila, začala jsem otírat prach a poslouchala každý šust, co přicházel z kuchyně. Chlapec snědl, vešel do koupelny a vyšel z ní nahý, vonící po krému.
Hej, pane, dejte mi další lahev! křikl někdo z ulice.
Co to zase? přistoupil k oknu.
Nedávejte jim otevřené! křikla Irena.
Chlapec se na mě podíval se zájmem, usmál se a šel ke dveřím. Přiběhl jsem k oknu. U plotu stáli matčin spolubydlící s přítelem a něco křičeli. Bála jsem se.
Vyšel syn hostitelů. Ti k němu přiběhli, ale oba zakopli v sněhu, jako by dopadli současně. Chlapec se nad nimi sklonil, něco řekl. Vstali s hlavami skloněnými a zamířili k domu mé matky.
***
Chlapec se vrátil, zastavil se na zmrzlém těle a přistoupil:
Co, bojíš se?
Neovládám své pocity, přitiskla jsem se k němu a rozplakala.
Jak se jmenuješ? zeptal se najednou.
Irena.
Já jsem Ruslan. Všechno bude v pořádku, už nebudou.
Ruslan šel nahoru do svého pokoje a už večer se nevracel. Já uvařila boršč, posadila se ke stolu a přemýšlela.
Samozřejmě, chtěla jsem zůstat, ale věděla jsem, že už překročila hranice slušnosti.
Hostitelé se vrátili. Pavlína s údivem přikývla, jak úhledně je vše. Ondřej ocenil boršč.
Myslím, že se vrátím domů, řekla jsem smutně. Děkuji vám za všechno.
Ireno, zůstaneš u nás ještě pár dní!
Děkuji, paní Pavlíně! Jdu domů, zopakovala jsem a šla ke dveřím, kde jsem se najednou zastavila. Od včerejška jsem bloudila po domě v cizím županu a botách.
Pojďme! vzala mě hostitelka za rameno a vedla do obýváku. Otevřela šatník, dlouze prohlížela oblečení, vytáhla džíny, svetr a teplou sportovní bundu.
Oblékej! Máme téměř stejný vzrůst.
Neprosím
Nejde ti jít domů holá. Oblékněte se, nebudu se zbankrotovat.
Oblékla jsem se a rychle se podívala do zrcadla žádné taková hezká oblečení jsem nikdy neměla. V chodbě mě donutila nasadit čepici a zimové boty.
Ireno, všechno k zdraví!
Děkuji, paní Pavlíně!
***
Život se vrátil do starých, ale ne úplně starých proudů. Matka si našla práci na farmě. Její spolubydlící zmizel s přítelem.
Přišla jaro. Ten den jsem seděla doma a učila se. Když někdo zaklepal na branku, podívala jsem se z okna a neuvěřila očím u plotu stál Ruslan. Při jeho pohledu mi mrknul hlavou, jako by říkal vyjdi ven!
Já jsem nevyšla odletěla jsem.
Ahoj! usmál se Ruslan.
Dobrý den!
Máma tě volala.
A tak jsem vstoupila do domu, kde jsem prožila ten nejšťastnější den.
Ahoj, Ireno! přivítala mě hostitelka a objala.
Dobrý den, paní Pavlíně!
Vstupte! Pojďme si dát čaj!
Hostitelka mě posadila, nalila čaj a sama se posadila ke stolu.
Mám pro tebe jednu věc. S manželem odletíme na měsíc do Turecka, řekla s povzdechnutím snů. Syn doma je často pryč. Nemohla bys hlídat dům? Jacka nakrmit, kočku taky. Květiny zalévat, mám jich spoustu.
Samozřejmě, paní Pavlíně!
Tak dobře, vytáhla peníze. Tady je dvacet tisíc korun.
Paní Pavlíně, proč?
Vezmi, nebudeme na tom zchudnout. Pojď, všechno ti ukážu!
Pečlivě jsem si zapamatovala, kde v domě stojí květináče, sudy s vodou, kde leží krmivo pro psa a maso pro kočku. Pak Pavlína zavolala:
Ruslane! syn okamžitě vyběhl ze svého pokoje. Seznam Irenu s Jackem!
Jdeme! chlapec lehce položil ruku na mé rameno. Vyšli jsme na dvůr, odvázali Jacka a šli ven na procházku.
Celou cestu Ruslan vyprávěl o studiu na vysoké škole, o karate, o rodinném podniku jeho otce.
Já ale myslela na něco jiného. Jasně jsem pochopila, že mezi mnou a Ruslanem je taková propast, jako mezi mojí matkou a jeho rodiči. Jsou dobrí lidé, ale není to pohádka o Popelce, ale skutečný život.
Za dva měsíce skládám zkoušky na koleji, určitě uspěju. Budu se učit, pracovat, otáčet se ve světě, ale stanu se dospělou. Vydám se vdát, ale ne za toho krásného chlapce. Je skvělý, ale není můj!
Jsem vděčná paní Pavlíně za oblečení i za těch dvacet tisíc korun. Přinejmenším přečkám první období ve městě.
Nějakým vnitřním pocitem jsem v tu chvíli pochopila, že mé těžké dětství skončilo. Následuje dospělý život ne méně těžký, kde vše bude záviset jen na mně.
Dorazili jsme k chatě. Pohladila jsem Jacka po krku, usmála jsem se Ruslanovi a vydala se domů. Zítra začíná moje práce v té chatě. Jen práce a vše!
