Viktor jel autem po venkovské silnici, když si najednou u krajnice všiml dívky. Bylo už pozdě večer a kolem nikde nikdo. Zastavil.
Můžu nastoupit? zeptala se dívka nesměle.
Samozřejmě, odpověděl Viktor. Tady moc aut touto dobou nejezdí. Čekáte už dlouho?
Ano, přikývla dívka a náhle se jí po tváři rozkutálely slzy. Viktor na ni překvapeně hleděl.
Ten den Viktor vyrazil pracovně s nákladním autem na cestu. V kabině se linula vůně bramborových pirohů, které mu na cestu připravila maminka. Byl svátek, ale Viktor musel dovézt zakázku. Vytáhl ještě teplý piroh a s chutí ho snědl. Zapnul si rádio a v autě zněla veselá česká hudba, takže měl hned lepší náladu.
Za tmy projížděl kolem malé vesnice blízko Plzně. U autobusové zastávky zaregistroval dívku, která se snažila stopovat auto.
Okamžitě zastavil. Když k němu dívka doběhla, byla celá promrzlá.
Svezu vás?
Prosím, vydechla dívka. Vůbec tady není doprava. Čekám tu už hodně dlouho.
To vám musí být zima! Nastupte si, vyzval ji Viktor.
Moc děkuju, řekla dívka, a sotva usedla, znovu se rozplakala.
Stalo se vám něco? zeptal se Viktor opatrně.
Skrze vzlyky se dala do vyprávění:
Jmenuju se Radka. Dneska je Nový rok podle starého kalendáře a čekají nás prodloužené víkendy. Kolegyňka mě pozvala na chatu do vesnice nedaleko odtud říkala, že přijdu, mám jí zavolat a ona mě vyzvedne na zastávce u obchodu.
Její muž měl grilovat maso, měli mít slavnostní večeři, vše pořádně připravené. Souhlasila jsem, protože před Vánoci jsem se rozešla s přítelem a ona mě chtěla potěšit, abych nebyla sama doma.
Nasedla jsem do autobusu do Křenovic, vystoupila, zavolala a ona mi řekla, abych vstoupila do obchodu, že za pět minut dorazí.
Jenže ta zastávka byla úplně uprostřed ničeho, vesnice asi tři sta metrů dál. Dívám se na autobus, co už odjížděl, a na něm je nápis Předenice. Spletla jsem autobusy, a Křenovice jsou prý úplně na druhé straně.
Autobus byl poslední Řvala jsem na řidiče, ale nezastavil, a po dvou hodinách mi došlo, že už dnes žádný další autobus nepojede.
Zkoušela jsem stopovat, ale většina aut jela opačným směrem. Neodvážila jsem se jít pěšky do vesnice, tak jsem prostála skoro tři hodiny u silnice.
Kdybyste nezastavil, nevím, co by se stalo. Moc vám děkuju
Nebuďte smutná. Říkejme si ty, navrhl Viktor a usmál se.
Radka přikývla a pokusila se také pousmát.
Viktorovi byla Radka sympatická. Nebyla namyšlená, byla přirozená, samostatná. Zastavil auto a řekl:
Zahřejte se a něco si pojďme dát. Máma mi upekla znamenité bramborové pirohy.
Radka vytáhla z kabelky šunku, sýr a kousek hořké čokolády. Najedli se spolu a pak se rozhodli v autě přespat Radka nahoře na lůžku, Viktor na sedadlech.
Když už leželi, Radka se zeptala:
Viktore, máš manželku?
Nemám.
A proč?
Asi proto, že jsem teprve dnes potkal dívku, která se mi opravdu líbí, ale ještě jsem jí to neřekl.
To chápu.
Tak a teď spát, zítra musím doručit zboží.
Cesta ubíhala v dobré náladě, Radka se smála, že to je její první takové dobrodružství a že nakonec je ráda, jak to dopadlo.
Viktor si po cestě stále víc uvědomoval, jak náhody skutečně utvářejí osud. Když vraceli společně zpět k městu, Viktor poprosil Radku o číslo.
A co ta dívka, která se ti líbí?
Já myslel tebe, zasmál se Viktor. Jsi mi moc sympatická a rád bych tě znovu viděl, jestli proti tomu nic nemáš.
Nemám, taky jsi mi moc milý. Zachoval ses jako správný muž, nenechal jsi mě ve štychu a byl jsi skvělý společník na cestě.
V dubnu se Viktor s Radkou vzali. Takové náhody opravdu nejsou jen náhody často je za nimi skrytý osud.
A tak se ukázalo, že i ze zdánlivě špatného dne může vzejít štěstí. Stačí nechat otevřené srdce a život překvapí krásným darem.
