Milý deníčku,
»Tvoje karbanátky by nežral ani pes,« smál se ten muž a hodil večeři do koše. Teď jí v polévkové kuchyni pro bezdomovce, kterou financuji.
Talíř s večeří letěl do odpadkového koše. Jasné cinknutí porcelánu o plast mě donutilo sebou trhnout.
»Tvoje karbanátky by nežral ani pes,« ušklíbl se a ukázal na psa, který demonstrativně odvrátil hlavu od nabízeného kousku.
Václav si utřel ruce do drahé utěrky, kterou jsem koupila speciálně tak, aby ladila s novým nábytkem. Vždycky byl posedlý detaily, pokud šlo o jeho image.
»Libuše, říkal jsem ti. Žádná domácí kuchyně, když čekám obchodní partnery. Vypadá to chudě.«
Vyplivl to slovo, jako by mu zanechávalo hnilobnou pachuť.
Sledovala jsem jeho bezvadně vyžehlenou košili, drahé hodinky, které si doma nikdy nesundaval. A poprvé po letech jsem necítila vztek ani potřebu se obhajovat. Jen chlad. Pronikavý, ledový chlad.
»Za hodinu přijdou,« pokračoval, aniž by si všiml mého stavu. »Objednej steaky z Café Imperial. A salát z mořských plodů. A taky se nějak uprav. Vezmi si ty modré šaty.«
Jeho pohled po mně přejel.
»A sepni si vlasy. Tahle bezprostřednost tě dělá lacinou.«
Mlčky jsem přikývla. Jen mechanický pohyb.
Zatímco do telefonu dával pokyny svému asistentovi, pomalu jsem sbírala střepy talíře. Každý střep byl ostrý jako jeho slova. Nesnažila jsem se odporovat. K čemu? Všechny moje pokusy »být pro něj lepší« končily stejně – ponížením. Mé sommelierské kurzy zesměšňoval jako »koníček pro znuděné hospodyňky«. Moje pokusy o dekoraci označoval za »nevkusné«. Moje jídlo, do kterého jsem vkládala nejen úsilí, ale i poslední naději na teplo, skončilo v odpadcích.
»Jo, a vezmi dobré víno,« řekl do telefonu. »Ale ne to, co ochutnávala Libuše na svých kurzech. Pořádné.«
Vstala jsem, vyhodila střepy a podívala se na svůj odraz v tmavé troubě. Vyčerpaná žena s uhaslým pohledem. Žena, která se příliš dlouho snažila být pohodlným kusem nábytku.
Vešla jsem do ložnice. Ne pro modré šaty. Otevřela jsem skříň a vytáhla cestovní kufr.
Zavolal o dvě hodiny později, když jsem se už zabydlela v levném hotelu na okraji Prahy. Záměrně jsem nejela k žádné kamarádce, aby mě hned nenašel.
»Kde jsi?« Jeho hlas byl klidný, ale pod klidem číhala hrozba. Jako když chirurg prohlíží nádor, než ho vyřízne. »Hosté jsou tu, ale hostitelka chybí. Neslušné.«
»Nepřijdu, Václave.«
»Co to znamená, nepřijdeš? Jsi uražená kvůli těm karbanátkům? Libuše, nechovej se jako dítě. Vrať se.«
Neprosil. Přikazoval. Pevně přesvědčen, že jeho slovo je zákon.
»Podávám návrh na rozvod.«
Ticho na druhém konci. V pozadí jsem slyšela tichou hudbu a cinkání skleniček. Jeho večer pokračoval.
»Jasně,« řekl nakonec ledově posměšně. »Takže chceš ukázat charakter. Dobře. Hraj si na nezávislou. Uvidíme, jak dlouho vydržíš. Tři dny?«
Zavěsil. Nevěřil tomu. Pro něj jsem byla jen věc, která dočasně selhala.
Za týden jsme se sešli v jeho kanceláři. Seděl v čele dlouhého stolu, vedle něj hladce oholený advokát s tváří pokerového hráče. Přišla jsem sama. Schválně.
»Tak co, vyvztekala ses?« Václav se usmál tím svým povýšeným úsměvem. »Jsem ochoten ti odpustit. Pokud se ovšem omluvíš.«
Beze slova jsem položila na stůl rozvodové papíry.
Jeho úsměv zmizel. Kývl na svého advokáta.
»Můj klient,« začal tiše, »je ochoten vyjít vstříc. Vzhledem k vašemu nestabilnímu emocionálnímu stavu a chybějícím příjmům.«
Přisunul ke mně složku.
»Václav vám přenechává vaše auto. A je ochoten platit šest měsíců výživné. Tři sta tisíc korun. Víc než štědrá částka, abyste si mohla pronajmout skromný byt a najít si práci.«
Otevřela jsem složku. Částka byla ponižující. Ani drobky z jeho stolu. Jen prach pod stolem.
»Byt samozřejmě zůstává Václavovi,« pokračoval advokát. »Byl koupen před manželstvím. Firma patřila jemu. Společné jmění manželů neexistovalo. Vy jste přece nepracovala.«
»Vedla jsem domácnost,« řekla jsem tiše, ale pevně. »Vytvořila jsem domov, do kterého se vracel. Organizovala jsem jeho společenské akce, které mu pomáhaly uzavírat obchody.«
Václav si odfrkl.
»Domov? Společenské akce? Libuše, nedělej si legraci. To by zvládla každá hospodyně líp a levněji. Byla jsi jen hezký doplněk. Který mimochodem v poslední době hodně ztratil.«
Chtěl zranit. A dokázal to. Ale ne tak, jak chtěl. Místo slz ve mně vřel vztek.
»To nepodepíšu.« Odstrčila jsem složku.
»Ty nechápeš,« vložil se do toho Václav a naklonil se dopředu. Oči se mu zúžily. »Tohle není nabídka.«
Bylo to ultimátum. Buď to vezmeš a tiše odejdeš, nebo nedostaneš nic.
»Mám nejlepší advokáty,« pokračoval. »Dokážou, že jsi žila jen ze mě. Jako příživnice.« Užíval si to slovo. »Beze mě nejsi nic. Nula. Neumíš pořádně osmažit ani karbanátky. Jak chceš obstát u soudu proti mně?«
Podívala jsem se na něj. A poprvé po letech jsem se na něj dívala ne jako manželka, ale jako na cizího člověka. A neviděla jsem silného muže. Viděla jsem vystrašeného, samolibého kluka, který se panicky bojí ztráty kontroly.
»Uvidíme se u soudu, Václave. A ano, nepřijdu sama.«
Vstala jsem a šla. Cítila jsem jeho pálivý, nenávistný pohled na zádech. Dveře se za mnou zavřely a odřízly minulost. Věděla jsem, že to nenechá být. Bude se mě snažit zničit. Ale poprvé v životě jsem byla připravená.
Soud byl rychlý a ponižující. Václavovi advokáti mě vylíčili jako infantilní příživnici, která se po hádce o »nepovedené večeři« chtěla mstít. Moje advokátka, starší klidná žena, se nehádala. Jen předložila důkazy: účtenky, výpisy z účtu, doklady. Ty samé účtenky za suroviny na »nevhodné« večeře, faktury za čištění jeho obleků před důležitými schůzkami, vstupenky na akce, kde navazoval kontakty, placené mnou.
Byla to pečlivá, ubíjející práce. Neměla dokázat, že jsem se podílela na jeho podnikání. Měla dokázat jen jedno: že nejsem příživnice. Já.
