Třicet let jsem pracoval v továrně, aby se moje děti měly lépe. K sedmdesátým narozeninám mi dohromady koupily koš květin s doručením.
Stál jsem v prázdném bytě s květinovým košem od kurýra a brečel jsem. Kdyby mi někdo před čtyřiceti lety řekl, že na sedmdesáté narozeniny budu stát zrovna takhle, považoval bych to za špatný vtip. Ale život má zvláštní smysl pro humor a neptá se, jestli chci slyšet pointu.
Toho čtvrtečního rána jsem se vzbudil v šest, i když nikam chodit nemusím. Staré zvyky třicet let jsem vstával před svítáním, abych stihl první směnu v továrně.
Šil jsem uniformy, pláště, pracovní oděvy. V Brně bylo tehdy několik takových podniků a v každém seděly ženy skloněné nad šicími stroji, s jehlami zapíchnutými v prstech a sny zapíchnutými v dětech. Proč by to jinak člověk dělal, že?
Můj Tadeáš, ať mu je země lehká, pracoval na železnici. Drželi jsme domácnost jak se dalo. Nenaříkám měli jsme své. Garsonku v Líšni, později výměna za dva pokoje s kuchyní v Žabovřeskách.
Ústřední topení, balkon s výhledem na parkoviště. Ale děti vždycky měly čisté oblečení, teplý oběd a učebnice do školy. Marek chodil na doučování z angličtiny, Zdislava ta byla vždy zvláštní jméno na počítačový kurz. Tadeáš bral přesčasy, já šil odpoledne záclony a šaty sousedkám na svatby.
A vida vyplatilo se to. Marek dostudoval práva, dnes má kancelář v Praze. Zdislava vede vlastní firmu v Plzni, prý něco s marketingem, nikdy jsem nepochopil, co přesně, ale lidi jí za to platí, a to je hlavní. Jsem na ně pyšný. Opravdu jsem. Jenže v poslední době mi ta hrdost chutná jako čaj bez cukru pořád je to ono, ale něco chybí.
Tadeáš odešel před osmi lety. Srdce. Rychle, bez rozloučení v noci si lehl a už se neprobudil. První rok mi děti volaly každý den. Druhý rok jednou týdně. Teď Marek zavolá v neděli po obědě, když si vzpomene.
Zdislava napíše SMS, krátké, jako by posílala telegram: Tati, jak zdraví? Pozdravy. Odpovím: Dobře, Zdislavo. Co jiného bych napsal? Že si večer povídám s televizí? Že v sobotu jediná, kdo se mnou promluvila, byla prodavačka v Lidlu?
Na tyhle narozeniny jsem se připravoval týden. Naivní starý pán jsem upekl jsem tvarohový koláč, podle receptu po mojí mámě. Koupil jsem nový ubrus. Vytáhl servírovací sadu, tu porcelánovou, co jsme s Tadeášem dostali ke svatbě a nikdy ji nepoužívali. Čtyři talíře. Protože Marek řekl, že se pokusí přijet”, a Zdislava psala, že uvidí, co jí dovolí rozvrh.
Ráno mi volal Marek. Unavený hlas, jak kdyby nespal. Tati, nezvládnu to, mám případ u soudu, přesunuli to z příštího týdne na dnešek, nemohl jsem odmítnout. Ale o víkendu určitě přijedu, platí?
Hodinu na to SMS od Zdislavy. Ani nezavolala. Tati, konference v Ostravě, nestihnu to, mám Tě ráda, v sobotu to oslavíme!!! Tři vykřičníky. Jako by vyčíslování citů nahradilo její místo u stolu.
Stál jsem v kuchyni a díval se na ty čtyři talíře. Na koláč. Na ten směšný nový ubrus se slunečnicemi, co jsem koupil, protože byl veselý. A pak jsem začal všechno sklízet. Talíře do kredence. Ubrus složit. Koláč přikrýt utěrkou.
Ve tři zazvonil zvonek. Kurýr. Mládenec, ani ne pětadvacet, v modré bundě. Stál tam s obrovským košem květin růže, lilie, něco, co ani neznám. A obálka. Nejdražšímu Tatínkovi, přejeme pevné zdraví a všechno nejlepší! Marek a Zdislava.
Kurýr se usmál. Všechno nejlepší, pane! Někdo vás má opravdu rád.
Zvedl jsem ten koš. Těžký. Postavil jsem jej na stolek v předsíni a zavřel dveře. Pak jsem seděl na stoličce u věšáku, pět minut, možná dvacet. Květiny voněly až sladce, v té malé předsíni bylo těžko dýchat.
Večer mi volala sousedka Helena jediná, s kým se ještě bavím. Pětasedmdesát, bydlí o patro níž, sama jako já. Jaroslave, máš narozeniny, pojď na čaj, upekla jsem jablečný závin. Šel jsem. Seděli jsme v její kuchyni do desíti. Helena se na děti neptala. Věděla.
V sobotu přišel Marek. Sám, bez ženy a vnoučat. Tři hodiny, z toho hodinu stál na balkoně s mobilem u ucha. Nechal mi obálku s penězi na skříňce v předsíni. Zdislava nakonec víkend odepsala něco mi do toho vlezlo, tati, ale na Vánoce přijedu určitě.
A tehdy jsem pochopil jednu věc. Ne, že mě děti nemají rády. Mají. Po svém, ve svém rozvrhu, mezi soudními spory a konferencemi v Ostravě. Mají mě rády tak, jako já měl rád své šití poctivě, ale s hlavou u stroje a očima na hodinách. Třicet let jsem pro ně pracoval a byl jsem pyšný, že nemusejí žít jako já. Ale nikdo mi neřekl, že cena za jejich lepší život bude můj prázdný byt.
Koláč jsme s Helenou snědli. Květiny vydržely týden, pak uvadly. Obálku od Marka jsem schoval do šuplíku, tam, kde měl Tadeáš své papíry od dráhy.
Včera jsem si koupil jízdenku na výlet do Jeseníků. Autobus, dva dny, seniorská skupina. Helena jede se mnou. Když jsem to řekl Zdislavě do telefonu, byla překvapená. Tati, odkdy vlastně jezdíš na výlety?
Od sedmdesátých narozenin, Zdislavo, odpověděl jsem.
Ve sluchátku zůstalo ticho tři vteřiny. Pak Zdislava řekla: To je hezké, tati, a změnila téma. Ale těch pár vteřin ticha to bylo víc než všechny vykřičníky v jejích SMS. Vím, že jednou pochopí. Možná až jí bude šedesát a u stolu jí zůstane prázdná židle. Ale nehodlám na to čekat.
Je mi sedmdesát. Nohy ještě drží, mám lístek na autobus a sousedku, co peče závin. Tadeáš by řekl: Jaroslave, nelituj se, jeď. Tak já jedu.
