Tchyni jsem dala takový dárek, že jí z toho přejde zrak! A kdykoli na něj koukne, roztřese ji to až do morku kostí. Ale neudělá s tím nic, nevyhodí ho, zůstane na očích, bude ho oprašovat a opatrně stavět mezi dekorace v pokoji! Tak to prostě je. Kočka taky jednou zapláče nad slzami myši! Ta protivná Alena Novotná, moje tchyně! Ani za patnáct let, co žiju s Petrem, mi neřekla jediné vlídné slovo. Všichni ostatní něco zamumlají, třeba přes zuby, ale tahle mlčí. Jen kulí ty svoje tmavé oči, až mě mrazí v zádech. Vyhýbám se návštěvám u ní, když už musím, vlezu tam na pět minut, jednou ročně na Vánoce stěžovala si Miluše své kamarádce Zdeně.
Zdena souhlasila s vážným výrazem taky jí tchyně, paní Marie, nikdy moc neseděla. Tenhle den stvořily holky tradici každých čtrnáct dní v sobotu se sejdou, jako kdysi na gymplu, teď už dávno dospělé a každá svá.
Miluše, kadeřnice, vždy všem vykouzlila nový účes, ale dnes se stavila jen krátce, čekaly ji zákaznice. Zdena, vyučená cukrářka, nosila na stůl hromady laskomin její koláčky byly pojmem pro děti i dospělé. Třetí z party, Jana, pracovala jako zdravotní sestra nedávno změnila zaměstnavatele, přestěhovala se prý úplně mimo město, ale povídání o tchyních převzalo vedení.
Vážně tu ženskou nesnáším! Co bych bez ní dělala… začala znovu Miluše.
V tom Jana, do té chvíle tiše, najednou skočila do řeči: A co by se změnilo, Milu? Budou prázdné stěny? Jen bys měla víc místa v hlavě na výčitky! řekla a zvláštně se usmála.
Miluši zamrzl úsměv, zastavila se v půli řeči. Vzpomněla si na dnešní ráno. Jak s triumfem nesla krásně zabalený dárek, škodolibě se pousmívajíc. Věnovala ho tchyni, kterou stejně moc nemusela Aleně Novotné, a ta okamžitě sáhla po papíru, nedočkavostí jí cukaly prsty. Miluše stihla jen dodat: rozbal až až odejdu! Tak nebo onak, zkazila oslavu té odporné ženské
Holky, ptaly jste se, kam jsem vlastně nastoupila? ozvala se Jana.
Přítelkyně se napřímily: Do soukromé kliniky? tipovala Miluše. Teď budeš vydělávat majlant! zasmála se Zdena.
Do hospice, odpověděla klidně Jana.
Nastalo tíživé ticho.
Proč? Tam jsou jen umírající Není ti to těžké? A kolik tam vůbec platí? potichu se ptala Miluše.
S těmi penězi pořád dokola. Miluško, nezlob se, ale musím ti říct jedno: jsi blázen, zašeptala Jana a v jejím hlase byla hořkost.
Kdo? Moje tchyně? uchechtla se Miluše.
Ty, Miluše. To, co děláš a říkáš, je zlé. Mám sice s tvou Alenou Novotnou jen letmou zkušenost, ale vždyť když jste s Petrem potřebovali koruny na větší byt, kdo prodal svůj hezký byt v Brně a přestěhoval se do prastaré chalupy za městem? Tvoje tchyně. Bez slova. Když tvůj malý Jirka vážně onemocněl, kdo vás provezl po doktorech, až jste narazili na toho nejlepšího, syna její dávné kamarádky, který mu zachránil život?
A pamatuješ, když jsi po srazu ze školy usnula u bývalého spolužáka? Nic se nestalo, ale Petr by ti to nikdy neodpustil Kdo ti pomohl a zapřísahal, že jsi byla u ní? Tvoje tchyně. Bereš, co dává a pohrdáš ní. A kolikrát jsme k tobě chodily a já ochutnávala její okurky, povidla a lečo, vždy vše od tchyně. Vždyť sama nepoznáš kopr od pažitky! To všechno ona pro vás vypěstovala a zavařila.
Jsou lidé málomluvní, neumí o citech mluvit. Dávají city činy. Jiní sice krásně mluví, ale skutek utek! téměř vykřikla Jana.
Díky za podporu, fakt, vyštěkla Miluše a měla chuť odejít, třísknout dveřmi, už nikdy se neukázat.
Ale něco v ní takový malý červík ji přibilo k židli. Ten červík ještě před pár hodinami s ní spiklenecky škodolibě spřádal plány, ale teď se začal neklidně hmýřit a bránil radosti z vítězství nad tchyní. Miluše mu chtěla poručit: nechej toho, vždyť má pravdu, ale v hlavě jí hučelo, že ji přece kamarádka nevystaví hanbě před Zdenou!
Zdena, která celou dobu jedla nervozitou rohlíky, teď mlčela a Miluše nepodpořila.
Takhle to mělo být? Odejdeš uražená? Ale něco tě drží
Jana se mírně usmála: Už jste asi zapomněly, že já maminku nemám. Patnáct let. Jako ty, Miluše, co po celou tu dobu lamentuješ, že máš tchyni za zády. Já za ty roky nespočítala, kolikrát jsem chtěla vytočit její číslo, pořád ho znám nazpaměť. Na telefonu mám pořád kredit. Občas závám, napíšu SMS Mami, scházíš mi!, telefon leží na stole mluvím do ticha, vybrečím se do deky, kterou jsem po ní zdědila. Představuji si, že mě hladí. Hoří to ve mně, sžírá mě stesk.
Miluše, promiň, musela jsem to říct. Ty máš maminku i tchyni. Co proti Aleně Novotné pořád máš? Proč na ni shlížíš shora? A víš co? Dlouho jsi nás česala a upravovala Díky! Ale kdy jsi naposledy ostříhala tchyni? Nebo jí obarvila vlasy? pokračovala Jana.
Červík v Miluši se stočil do klubíčka, píchlo ji to. A jakýmsi cizím, ale známým hlasem odpověděla tiše: Nikdy.
Ty blázne Fakt nikdy? Kde jsi nechala srdce? Já tu svou je to docela příjemná ženská. Vždy ji pohostím, upeču koláče, mazance, cukroví na Vánoce. Raduje se z každé buchty, každý den mi zamává z okna kyticí v ruce! Má baculaté ručičky, je jako andílek! zasnila se Zdena.
Červík už byl ticho. Najednou byla Miluše svobodná, mohla se zvednout a odejít. Ten červík už jí nic nebránil.
Proběhlo jí hlavou dnešní ráno. Jak Zdena mluvila o těch ručičkách Její tchyně měla ruce jiné. Miluše jim říkala klepeta velké, žilnaté, mozolnaté, nelíbily se jí. A to pomačkané tvářičko sama pro sebe mu přezdívala shnilá brambora. Co o ní věděla o Aleně Novotné? Vlastně nic.
Přitom tchyně byla vždy nablízku, kdykoli bylo potřeba. Petr jí říkal, že měl kdysi dvě sestry, obě zemřely dlouho nemocné. Alena Novotná se starala o dcery, pak muže, a všichni odešli. Zbyl jí Petr, jediný syn, poklad. A Miluše, ta ho má pořád ráda je zodpovědný, chytrý a pracovitý.
Ten je takový díky výchově! Můžeš být ráda, že tě nikdy nebije, nenosí ženské, že vydělává! Máš štěstí a ani to nevíš, zakvičel náhle červík v jejím nitru.
Miluše až nadskočila.
Jsi v pořádku? sklonila se k ní Jana s obavami.
Zamrkala, aby nezačala plakat. Přepadlo ji to jako když se protrhne přehrada a voda se vyvalí přes všechno, co drželo pohromadě. Musí změnit téma. Musí odejít. Přišla si pro zábavu, ale je tu smutno a dusno.
Zašeptala: A jak je tobě v nové práci, Jani? Máš tam těžké dny?
Ty pohledy těch lidí nikdy nezapomenu. V očích mají bolest, strach, ale taky světlo a naději. Slyším řeči o věčnosti, litují, co nestihli. Vidím i spoustu slz. Mladý muž za maminkou, úspěšný, pořád v jednom kole. Zlata do hospice mámě nosil, ale ona chtěla na Slovácko, odkud pocházela. On, městský elegán, kývnul až naposled. Když ji vezli domů, padl na kolena, brečel: Maminko, vrať se! Jeď se mnou, koupím tam chalupu. Chci tě mít u sebe, už navždy!
Nebo starý pán s vojenskou rovností vkroku. Jeho dcera, Jana, neměla ani vlásek. On jí stále nosil nové sponky s beruškami, perleťové, modré. A ona se těšila, sbírala je. Srbně jsme nechápali, proč, když není na co je dávat. Ale rozzářila se pokaždé, když je viděla. On sliboval, že ji bude učesávat, až bude zdravá jako dřív. Snila, že pojedou k moři. I když věděl, že už to nestihnou, usmíval se a láskyplně hladil sponky. Po smrti dcery je rozdal celému oddělení. Když jsem chtěla utěšit, měl suché oči a tolik bolesti, že to nešlo unést. Nakonec šeptl: Je s maminkou. Obě na mě čekají. Vidíš, Miluše? Vážíme si toho, co máme, až když to není. Jiní u rakve omdlívají, další bojují s neštěstím, třetí pletichaří a rozhazují vztahy do prázdna, dokud je Bůh netrestá tak, že pochopí až pozdě.
Člověk si myslí, že má všechno pevně v rukou, ale není to pravda, vzdychla Jana.
Zdena, potící se v napěchovaném tričku a bez výčitek, snědla poslední koláček. Vzala mobil a psala manželovi, ať koupí víno, pozve tchyni i tchána na dnešní večer na film rodina pohromadě, to musí být!
Utíkám! Dnes bude doma velké sezení, holky, zatím! sklouzla ze židle jako had a zmizela.
Miluše sáhla do kabelky, aby našla klíče, vysypala si celý obsah na podlahu, Jana jí pomáhala mlčky sbírat drobnosti a slova.
Beze slov odešly. Teď měla Miluše zaplněný večer, ale…
Někde tam, na okraji Brna, stará žena, která prý Miluši nikdy neměla ráda, koukala na její dárek. Na ten, co měl být naschvál a trýzeň. Co kdyby ho někdo dal Miluši znechutilo by ji to, naštvalo. Den narozenin v troskách…
Po chvíli zavolala všem klientkám a omluvila se, nabídla slevu na příště, a ujížděla k Aleně Novotné.
Petrovi telefon nefungoval.
Zpotily se jí dlaně. Co řekne Petr? Jeho máma
Byl už večer. V oknech vymalovaného domku hořela světélka. Najednou i krajkové záclonky s fialkami, a muškáty v truhlíku, které ji vždy vytáčely, jí přišly domácké.
Musím se omluvit. Co řeknu? Možná měla koupit něco jiného… Ale teď už je pozdě. Slíbím, že to napravím. Ach, co jsem provedla, přemítala, kráčejíc od vrátek.
Nezavřeno. V kuchyni na stole obrovská, ručně malovaná mísa s knedlíky, studená polévka, která chutná manželovi, palačinky plněné ovocem. Miluše stála ve dveřích a zírala nejprve na stůl. Petr rozmlouval s Jirkou, syn u babičky baštil segedýn. Sama Alena Novotná v modrých šatech se stuhou ve vlasech stála u kredence. Vedle ní dvě staré sousedky a čiperný děda, možná náhodný host.
Podívejte, jaká nádhera! jásala tchyně, ukazujíc na dar.
Pokračovala: To je moje Miluška, Petříčkova žena, vždycky jako princezna světlá, něžná, krásná. Když ji vidím, srdce mi zpívá! Bůh dal takovou krásu! Teď mám Milušku navěky. Malíř ji namaloval jako vílu. Rozplakala jsem se štěstím. Nic lepšího bych si nepřála!
Miluši pálily tváře, uši měla červené jako červená řepa. Styděla se. Kdysi měla pocit, že když jí tchyně nikdy neřekla pochvalu, nemá ji ráda, ba naopak. A tak vymyslela, že její portrét vytočí ženu do nepříčetnosti bude ho muset tolerovat. Ale všechno bylo jinak
Miluška je tak nádherná, že se stydím mluvit, když je tu. Já? Obyčejná ženská, dvě slova nespojit! Neumím být výřečná. Mnohokrát jsem ji v noci pohladila, když u nás spala, přikryla ji. O Pána Boha mi vzal dcery, a pak mi dal druhou dceru ženu mého syna, moji vlastní Miluši. Vždycky říkám Petrovi, jakou má ženu ze zlata!
Žij si s tím, červík v Miluši vydechl a zmizel docela. Už nestihla slíbit, že to napraví. Ale pořád má šanci.
Její syn se k ní vrhl, Petr ji pohladil: Co tu děláš? Práce dnes měla být Mamka říkala, že jsi ji ráno popřála!
Zrušila jsem to. Paní Novotná Smím vás říkat maminko? S narozeninami! hlesla Miluše přes slzy.
Měla chuť padnout na kolena jako ten muž z Janina příběhu. Na kolena před moudrostí, dobrotou a odpuštěním.
Miluška! Přijela jsi ještě, moc děkuju, dcero! Mě, starou, navštívila. Podívejte, to je moje Miluška! řekla Alena Novotná tak dojatě, že to bylo cítit v celém pokoji.
Soused, ten děda s kulatými brýlemi, spokojeně mžoural střídavě na Miluši a na její portrét.
Pak se všichni začali smát, pousmívali se jako dlouho ne.
Miluše byla ráda, že je dnes živá i zdravá. Že má ještě oba rodiče, kteří už právě doráželi. Že má úžasného manžela a synka. A skvělou tchyni. A že je vlastně bohatá. Opravdová bohatství.
K večeři, ke stolu! švitořila Alena Novotná.
Je to nádhera! A pak dám všem den krásy, účesy zadarmo, barvení a stříhání, jak si budete přát! rozesmála se Miluše.
I to byl její opravdový dárek. Pro všechny.
