Když Jarmile k nastěhování darovali úplně černého britského kocoura, na chvíli zůstala v šoku
Malý podnájem v Praze, který sotva poškrábal, ještě nebyl zařízen. Kromě toho ji čekaly i jiné starosti, co vyžadovaly pozornost.
A pak přišel kocourek. Po přejdechu z úžasu se podívala do podmáslovězlatých očí miminka, povzdechla, usmála se a zeptala se toho, kdo jí mazlíčka daroval:
Je to kocour nebo kočka?
Kocour!
Dobře, kocour, budeš Baršek, oslovila ho.
Malý ústní otvor otevřel a poslušně přisedl Mňau
*****
Ukázalo se, že Britové jsou naprosto pohodlní tvorové. Už třetí rok Jarmila a Baršek žijí jako dvě duše v jednom těle. Navíc během společného soužití zjistila, že Baršek má něžnou duši a velké srdce.
Rádo vítá hospodyni po práci, zahřívá ji ve spánku, kouká s ní na filmy, přitulí se k ní a během úklidu švihá ocasem.
Život s kočkou se zbarvil do jasných barev. Je příjemné, když tě někdo doma čeká, s kým můžeš zároveň zasmát i povzdechnout. A hlavně tě chápe už jen z polovičního slova.
Zdálo by se, že stačí žít a radovat se, ale
Poslední dobou Jarmila začala pociťovat bolest v pravém boku. Zpočátku si myslela, že se jen při špatném otočení napjala svaly, pak obviňovala tučnou stravu. Když bolest zesílila, šla k doktorovi.
Když lékař vyslovil diagnózu a řekl, co ji čeká, Jarmila propukla v pláč a celý večer se zakuklila do polštáře. Baršek, vycítivší její stav, tiše přisedl k ní a snažil se ji uklidnit melodickým brnknutím.
Při Barškových brnkáních Jarmila nepostřehla, jak usnula. Ráno, smířená s osudem, se rozhodla nikomu z blízkých neříkat o své nemoci, aby se vyhnula ušmudlivým pohledům a nepříjemným nabídkám pomoci.
Zůstávala však s jiskřičkou naděje, že lékaři dokáží její neduh vyléčit. Navrhli jí kurz léčby, který by mohl stav zlepšit.
Vznikla otázka, kam Barška umístit. V hloubi duše, přestože přijímá možnost, že nemoc může skončit tragicky, rozhodla se najít Barškovi nový domov a dobré pány.
Na internetu vložila inzerát, že dává plemenného kocoura do dobrých rukou.
Když první volající zeptal, proč se chce rozloučit s dospělým zvířetem, Jarmila, sama nevíc nerozuměla, řekla, že během těhotenství zjistila alergii na kočičí srst.
O tři dny později Baršek v přepravce s veškerým majetkem vyrazil k novým pánům a Jarmila se uložila v nemocnici
Dva dny pak zavolala novým pánům a zeptala se na Barška; dostala stovky omluv a zprávu, že kocour té noci utekl a nemohou ho najít.
Její první impulz byl utéct z nemocnice a hledat kočku. Dokonce požádala ošetřovatelskou sestřičku, aby ji propustila, ale ta ji pevně zakázala a přikázala vrátit se do pokoje.
Spolubydlící v pokoji, všimlasi rozrušené ženy, zeptala se, co se stalo. Jarmila, hořce vyplákaná, vše pověděla.
Počkej si, drahoušku, řekla hubená starší paní, zítra má přijít jedna známá z Brna. Já mám také špatnou diagnózu, můj syn je podnikatel, chtěl mě přestěhovat do jiné kliniky, ale já jsem odmítla. Nechci, aby tě to znepokojilo, ať ti přijde i ta známá, možná to není tak hrozný, hladila Jarmilu po rameni.
****
Vyplazený z přepravky, Baršek si uvědomil, že je v cizím domě. Někdo úplně neznámý mu natáhl ruku, aby ho pohladil
Kočičí nervy to vydržely jen málo a srdnatě švihnul drápem do ruky a vtrhl do temného koutku.
Pavle, nedotýkej se ho zatím, nech ho si zvykne, uslyšel Baršek jemný ženský hlas, ale nebyl to hlas jeho paní.
Srdce kočky tlouklo tichým bušením, myšlenky se rozbíhaly, duše bolela. Co se mohlo stát, že paní ho odevzdala cizím lidem, proč ho opustila?
Burskovozlaté oči prohlížely místnost vyděšeným pohledem. Všimly si otevřeného okna. Černým zábleskem kocour proletěl místnost a vyskočil ven!
Naštěstí to byl jen druhý patro a pod oknem byl upravený trávník. Odtud začal Baršek obrácenou cestou zpátky domů
*****
Záhadná návštěva se představila jako milá žena kolem čtyřicítky. Jmenovala se Marie Pavlínová, pečlivě si prostudovala léčebný plán a pak Jarmile nabídla lehnout si na pohovku a otočit se na levý bok.
Dlouze prohledávala, klepala, ptala se, kde bolí, jaký to je typ bolesti. Pak si znovu přečetla záznam. Opakoval se další zákrok na nějakém přístroji.
Jarmila nic dobrého nečekala. Vrátila se do pokoje, kde už ležela sousedka.
Co ti řekli, drahoušku? zeptala se.
Zatím nic, říkali, že přijdou ještě další.
Chápu. Já jsem měla smůlu, potvrdila diagnózu, smutně řekla paní.
Je mi moc líto, a děkuji vám za vše, odpověděla Jarmila, aniž věděla, čím člověka, který ví, že brzy zmizí, utišit.
Po půl hodině vstoupila Marie Pavlínová se skupinou lékařů.
Jarmilo, mám pro tebe dobré zprávy. Tvůj záměr se úspěšně léčí, už jsem předepsala kurz, ležíš dva týdny, podstoupíš léčbu a budeš zdravá, usmála se.
Když lékaři odešli, promluvila sousedka:
To je skvělé. Jsem ráda, že jsem před odchodem stihla udělat ještě jednu dobrou věc. Buď šťastná, drahoušku.
*****
Baršek neměl žádnou hvězdu vodící, ani o ní nevěděl. Kočka jen šla domů podle svého kočičího instinktu. Cesta skrze keře k hvězdám byla plná nebezpečných dobrodružství a komických situací.
Nikdy neznal města, ale během jednoho dne se britský kocour proměnil v nebezpečného predátora s ostrými instinkty.
Vyhýbal se hlučným ulicím a silnicím, skákal, šplhal, letěl rychle nad zemí (tak si to představoval, když prchá před psy), prudce seskočil na strom a mířil k cíli
V jednom malém tichém dvoře, kam se vplížil, zasáhl ho hluk blízké silnice a setkal se tváří v tvář zkušenému kocourovi.
Ten na okamžik nepromrhal, okamžitě rozpoznal Barška cizince. Hlasitým mňouknutím se vrhl na brita, a ten, proměněný z aristokratického státníka na rozzuřeného banditu, neustoupil.
Setkání netrvalo dlouho. Místní kočičí boss se hanlivě schoval v keřích a zanechal po sobě mírně poškozené ucho.
Jak jinak? Kocour chtěl jen posílit své ego, ukázat, kdo tu vládne. Baršek však mířil domů a nic ho neodradilo.
Cesta domů trvala. Vzpomínal na vzdálené předky, naučil se spát na stromech, vybíral si ty, kde byla pohodlná větve.
Ó Bože, jak trapné, ale Baršek se naučil jíst ze smetí a krást jídlo od ostatních dvoreckých koček, které jim štedří obyvatelé hlodali.
Jednou narazil na smečku psů. Honili ho na slabý stromek a štěkáním se snažili ho dostat, skákali a tlačili kmen tlapou.
Lidé, co se shromáždili kvůli hluku, psy odháněli. Jedna žena se rozhodla Barška vzít. Přilákala ho kousek lahodné klobásy.
Hlad a strach zakryly britskému kocourovi hlavu, sesedl k ní, nechal se pohladit a vzal do rukou. Avšak
Po chvíli odpočinku a nasytí v teple a pohodě Baršek vzpomněl, kam mířil, vyskočil z podchodu a sklouzl do dveří, které se včas otevřely, a pokračoval dál domů
*****
Po propuštění z nemocnice se Jarmila vydala domů. V hlavě jí zůstala slova té ženy, která jí přála být šťastná. Samozřejmě, byla nadšená, že diagnóza nebyla potvrzena a je zdravá.
Ale srdce jí bolelo pro Barška. Nemohla si představit, jak bude přicházet do prázdného bytu a nikdo ji nepozdraví.
Jakmile překročila práh svého bytu, zavolala těm, kdo Barška vzali, a požádala je o přesnou adresu. Když dorazila, zjistila, jak Baršek utekl, a rozhodla se jít po jeho stopách.
Říkali jí, že je to nemožné, že uplynuly už dva týdny, že domácí kočka sotva přežije na ulici, ale ona nechtěla tomu věřit.
Jarmila šla pěšky, prohlížela každý dům, prohlížela sousední parky, garáže. Snažila se myslet jako kočka, která nikdy nebyla venku. Volala Barška, zkoumala temnota pod sklepenními okny.
Když už byla blízko domu, uvědomila si, že kočka zmizela bez stopy. Navíc je pro kočku, která nezná město, téměř nemožné dorazit sem, kam ona musela chodit dvě hodiny pěšky s mnoha zdrženími.
Do svého dvora vstoupila s těžkým pohledem, slzy se jí řily po tváři, duše byla těžká. Skrz mlhu v očích si všimla, že po druhé straně chodníku se k ní blíží černý kocour.
Černý kocour vybuchlo v hlavě. Zastavila se, podívala se a pochopila. Rozběhla se s křikem: Baršku!.
Kocour neběžel k ní, prostě neměl sílu, posadil se, mrkajíc štěstím, a tiše zakňučel: Dorazil jsem!Jarmila se pomalu posadila na schod, kde se černý kočičák opatrně vyhrnul vedle ní.Jemný šelest jeho ocasu se rozléhal po prázdných kamenných dlažbách a v tichu noci zněl jako tichý závěs, co odhaluje nové světlo. Když se k ní opatrně přitiskl, ucítila pod jeho tlapkami slabý, ale stabilní tep. V tom okamžiku se její bolest v pravém boku zamlkla, jako by se ztěla vytratila stínová vlna, která ji tak dlouho svírala.
Baršek se spokojeně přitiskl k jejímu břichu, jeho oči se rozzářily av jemném mňoukání zněl poděkování za návrat. Jarmila položila ruku na jeho černý kožíšek apři každém tlumeném pulzování cítila, jak se její vlastní srdce uklidňuje. Není to jen kouzelný zázrak, ale i připomínka, že láska i ta čtyřnohých přátel má sílu překlenout bolest i nejistotu.
Za rohem se rozsvítil pouliční lampion az jedné zokenních oken se vyklonila Marie Pavlínová s několika přáteli, kteří přišli, aby podpořili Jarmilu po všem, co prožila. Myslela jsem, že už tě už nic nevrátí domů, řekla, ale vidím, že jsi našla cestu sama.
Naše skupina se posadila na starý dřevěný kopec, kde pod hvězdami rozprostřela deku a odkryla láhev s teplým čajem. Baršek se přirozeně uvelebil mezi nimi, jeho černé oči zachytávaly odlesky hvězd jako malé zrcadlo vesmíru. Jarmila se usmála, cítila se znovu celistvá a silná ne jen díky lékařskému zákroku, ale i díky tomuto tichému spojenectví se svým černým strážcem.
Když se noc pomalu rozplývala vsvítání, Baršek se protáhl, podíval se na Jarmilu a jemným zakňučením ji pozval, aby vstala. Společně, ruku vtlapě, vyšli zpět do světa, kde čekají nové výzvy aradosti. V jejich srdcích se rozhořela tichá, ale neochvějná víra: i když se život zvrhne aztrácí se cesty, domov je vždy tam, kde se najde ten, kdo tě přijme zpět sotevřenou náručí.
A tak, když slunce vyklovalo první paprsky nad Prahou, Jarmila věděla, že skutečná léčba není jen vmedicíně, ale v každém okamžiku, kdy se někdo vrátí ktebe aBaršek, se svým černým kožíškem azlatězářivýma očima, byl tím největším darem, který ji mohl kdy přinést.
