Tak si představ, že jsem o Vánocích jela navštívit bráchu a teprve na místě jsem zjistila, že jsem vlastně vůbec nebyla zvaná, protože jeho manželka nechce u sebe lidi jako jsem já.
Je mi 41, bráchovi je 38. Vždy jsme byli jako dvojčata celý dětství jsme spolu sdíleli pokoj, tajemství, práci, i ty slabší okamžiky. Ale co se oženil, je najednou všechno jinak, i když jsem si to dlouho nechtěla připustit.
Letos už začátkem prosince mi přišlo něco divnýho brácha neřekl vůbec nic o štědrovečerní večeři. A to jsme vždycky slavili spolu, chápeš? Vždycky.
Jednou večer už jsem to nemohla vydržet a řekla si: Když se neozve, tak prostě přijedu. Je to přeci můj vlastní brácha, ne někdo cizí.
Na Štědrý den kolem šestý večer mu napíšu zprávu, kdy pro mě přijede. Žádná odpověď. Volám vypnuto. Bylo mi z toho fakt úzko. Sedla jsem do taxíku a jela rovnou před jejich barák v pražských Malešicích.
Když jsem přijela, slyšela jsem hudbu, smích a jak tam pobíhají děti prostě slavnostní hodování. Vůbec se mi nechtělo zvonit, ten dům úplně zářil sváteční atmosférou. Ale zvonila jsem.
Brácha otevřel, úplně zbledl, rychle mě objal, ale bylo na něm vidět, že je dost rozhozený.
Říká:
No ahoj, Liduško proč jsi se neozvala?
Já na to:
Protože tys mi taky neřekl nic. Tak jsem prostě přišla. Co se děje?
Než mě pozval dál, ještě se ohlédl do bytu, jakoby něco řešil v hlavě.
Vešla jsem a zůstala stát v šoku.
U stolu seděla celá rodina jeho manželky: bratranci, tety, strejdové, dokonce i sousedka. Všichni.
Jenom já jsem tam evidentně nebyla plánovaná.
Švagrová mě pozdravila tak falešným úsměvem, že mě to až bodlo, a dál nosila na stůl, jako bych pro ni byla vzduch.
Posadila jsem se do kouta na gauč, úplně malá a přehlížená. A právě tam, v tom tichu, slyším švagrovou, jak polohlasem povídá svojí mámě vůbec ji nenapadlo, že ji slyším:
Říkala jsem ti, že přijde nám to tady zkazit. Já tu nechci lidi jako je ona.
Lidi jako já?
Co tím vůbec myslí? Co jsem komu udělala?
Nemohla jsem popadnout dech, držela jsem slzy co to šlo.
Brácha to slyšel taky. Viděla jsem, jak úplně ztuhnul. Pak přišel za mnou a potichu říká:
Prosím tě, Liduško, nevšímej si jí. Ona je prostě taková.
Podívám se na něj:
Taková jaká? Co jsem jí udělala? Jak můžu přijít do bráchova bytu a cítit se jako nežádoucí host?
A tehdy mi narovinu pověděl:
Ona nechtěla, abych tě zval. Prej máš moc silnou povahu, jsi až moc starostlivá a často se všechno snažíš řešit. Nechtěl jsem sehádat o Vánocích.
Oněměla jsem.
Můj vlastní bratr radši nepozval vlastní ségru jen aby neměl doma rozkol.
Nedělala jsem žádný divadlo, neřekla už nic.
Jenom jsem vstala a řekla:
Neboj, už jdu.
Prosil mě, ať zůstanu, ale já nemohla. Nešlo zůstat tam, kde jsem navíc.
Šla jsem na tramvaj s knedlíkem v krku.
Doma jsem si ohřála zbytek rýže s kuřetem a večeřela sama. Prohlížela jsem si na mobilu starý fotky z Vánoc, kde jsme s bráchou ještě byli nerozluční. A úplně jsem ucítila, jak se něco ve mně zlomilo protože se mě nepostavil, neochránil to pouto, co jsme měli celé roky.
Doteď jsme si o tom vůbec neřekli. Brácha pořád slibuje, že někdy přijde na návštěvu ale já sama nevím, jestli mu mám odpustit, nebo to nechat vyšumět.
Jistý je jen jedno: tyhle Vánoce už s nimi fakt neslavím.
