Drahý deníčku,
zapsal jsem si poslední události, které mě přiměly k zamyšlení, a to tak, jak se mi to odehrávalo v úzkém skladovém prostoru mého bytu v Praze. Prakticky před okamžikem, než se zamkla zámek, se Věra (má matka) snažila vyklouznout za dveře spíže. Přitiskla se ke dřevěné policí s konzervami, vnitřní kliknutím zachytila úchyt a vytáhla se jen tak úzkým otvorem, jen na šířku prstu.
Dýchala rychle a s chraplavým hlasem, ruce si přitiskla k ústům, protože v chodbě byl naprostý klid a jakýkoli zvuk by se rozléhl po celém domě. Dveře vstupní se roztrhly.
Petr (můj bratr) zakýchal se, vkročil do vstupní haly. Věra skrze ten úzký štěrbinu viděla jeho ruce dva bílý sáčky plné potravin, těsně zabalené, provazy se vtáhly do prstů.
Mami! vykřikl. Jsi doma?
Matka svírá hlasivky pevněji.
***
Věra už pátý rok žije sama. Když Náhle odešel, jak se často stává těm, kteří mlčí o svém utrpení, srdce už nedokázalo vydržet a vše skončilo. První rok po něm byl nejtěžší: ne samotné smutky ji lámal, dokázala se držet, ale ticho v bytě ji pchnulo až na okraj šílenství. Karel se smál u televize tak hlasitě, že se v kuchyni ozývalo každé slovo.
V koupelně zpíval bez zábran, překrucoval slova i melodii a vůbec se nezaostýchal. Teď, když je dveře zavřené, z koupelny neslyšela nic kromě šplouchu potrubí, a ten šum jí připomínal hlasitý výbuch.
Dcera Zuzana přicestovala z Brna během prvních dnů. Zůstala dva týdny: uklízela, vařila, v noci seděla vedle matky na posteli a prostě byla, aniž by požadovala slova.
To bylo cenné.
Syn se však neukázal ani tehdy, ani později. Už jedenáctý rok nebyl Václav (můj bratranec) doma a Věra už dávno přestala nahlas vysvětlovat proč, i když to v hlavě pořád otáčela jako poškrábanou desku.
Jeho odchod byl bolestivý a zmatený, jak to bývá, když pravdu dlouho schovávají pod koberec. Václav byl od dětství obtížný: prudký, výbušný, s hysteriemi na každou potíž.
Ve škole sotva zvládal, v šesté třídě musel zopakovat a šel z ní s trojkami, jako by se snažil projít lesem. Jeho sestra, také jménem Zuzana, byla úplným protikladem klidná, příkladná, z školy přinášela výborné známky.
Václav se na sestru zlobí, na výtky křičí, a Karel občas vybuchne, i když se snaží vše zdrženlivě kontrolovat.
Když Václavovi bylo devatenáct, Karel ho poslal na léto k své matce, staré babičce Alžbětě, na venkov u Olomouce. Myslel si: ať si zapracuje rukama, nasaje vůni země, oddechne si od městského lenošení.
Alžběta byla člověk přímý až k tvrdosti, neznala držet jazyk za zuby a nepovažovala to za nutné. Když Václav něco pokazil na zahradě, pohrdala mu: Co od tebe ještě čekat, maličký.
Václav se v tom samém dni vrátil do Prahy. Položil tašku v hale, šel do kuchyně, posadil se a tiše, téměř bez tónu zeptal:
Je to pravda?
Věra se podívala na Karla. Karel se podíval na ni.
Už dlouho chtěli mu říct, až nastane vhodná chvíle, ale stále odkládali, přesvědčovali se navzájem, že je ještě brzy, že ještě trochu poroste.
Pravda, řekla Věra. Vzal jsme tě z domu, když ti bylo osm měsíců. Křičel jsi, celý pokoj hlasitě rozrušil, ale když nás uviděl, ztichl a díval se na mě.
Pak jsem řekla Karla: náš, kam už nemáme kam.
Václav vstoupil do své ložnice. Karel a Věra zůstali v kuchyni až do půlnoci, mluvili o všem možném, jen ne o tom, protože o tom neměli slova.
Po několika dnech Václav zmizel. Vzal si peníze, které jsme s Karlem šetřili na jeho pokoj v koleji, chtěli mu připravit podzimní překvapení.
Udělal si překvapení první.
Karel o něm skoro nikdy nemluvil nahlas. Večer dlouho seděl u okna a díval se ven.
Věra viděla, jak trpí, ale neodvážila se ho vyptávat: Karel měl vlastní způsob, jak zvládat bolest mlčením, a ona to respektovala. Po několika letech i jeho srdce přestalo bít.
Václav se objevil na počátku dubna. Zaklepal opatrně, nezazvonil, jen zaklepal, jako by si nebyl jistý, že mu otevřou.
Věra otevřela a pár sekund jen stála a dívala se na něj: třicetiletý muž s výraznou bradkou, lehce shrbený, v rukou pytel s mandarinkami.
Mami, řekl. Odpusť mi. Udělal jsem tehdy hloupý krok.
Jako by byl úplně chlapácký.
Stála a nevěděla, co má dělat.
Chci to napravit, doplnil. Když mi dáš šanci.
Objala ho přímo na prahu. On ji objal nesměle, s chybou, jako lidé, kteří dlouho žili bez objetí a zapomněli, jak to funguje.
U večeře povídal: pracoval jako kuchař po celé zemi, od Plzně po Liberec, začínal v levných bufetech, pak vyrostl až do restaurací. Vařil opravdu dobře.
Věra sledovala, jak šikovně krájí kuře, a pomyslela si, že život je podivný: člověk zmizí na jedenáct let a pak se vrátí a smaží ti karbanátky.
Zůstal žít. Zaužíval starý pokoj, rozložil věci na police, ráno vařil kaši nebo vajíčka.
Věra volala Zuzanu každý večer.
Vrátil se, říkáš, Zuzana ztichla po druhé straně. A jak se má?
Dobře. Zdvořilý. Vaří skvěle.
Mami, jsi si jistá, že je vše v pořádku? Už uplynulo jedenáct let.
Zuzko, on je můj syn. Co jsi, jako cizinka.
Volala všem příbuzným po celé zemi, všem vyprávěla: Václav se vrátil, Václav je doma. Sestřička z Ostravy na telefonu vydechla a řekla, že kde není kouř, není ani oheň, a že z ničeho nic se lidé nevracejí.
Věra odpovídala, že není třeba křičet, všechno je v pořádku.
Zhruba po dvou týdnech Věru začala nebýt taková jako dřív. Večer se jí hlava jako by se zaplňovala vatou, ráno byla zmatená.
Myslela si, že to jen jarní přehřátí: nedostatek vitamínů, kolísání tlaku, věk. V šedesáti letech je zdraví už spíše nejisté, na co si stěžovat?
Hlavní, že je syn blízko.
Zuzka se večer ptala na zdraví. Věra odpovídala, že je v pořádku, trochu unavená, ale přejde to.
Možná bys měla jít k lékaři?
Ne, nebudu chodit do nemocnice za každou únavu. Tam čekají dva týdny na termín, a to stejně přejde.
Ale nešlo to. Nevolnost rostla, hlava k poledni těžká.
Věra brala vitamíny, vařila si šípky a snažila se neotáčet se na to.
Jednu noc se probudila brzy, ještě před šesti. Venku se táhlo šedé dubnové nebe, na ulici nikdo nebyl.
V ústech se jí tak vysušilo, že sotva polkla, šla do kuchyně pro vodu. V chodbě nebylo světlo, znala si byt naslepo, každou záhyb.
Než došla ke kuchyni, zastavila se.
Václav stál u sporáku. Hořela jedna plotna pod hrncem s kaší.
V ruce držel malý plastový sáček s nějakým práškem a opatrně ho vysypal do hrnce. Pak vzal lžíci a důkladně promíchal.
Věra se zpětně stáhla po chodbě, šla do ložnice, lehla na postel a přitáhla deku.
Ležela a zíral do stropu s otevřenýma očima. Po pár minutách se ozvala skřípnutí dveří ložnice.
Zavřela oči a dýchala rovnoměrně, předstírajíc spánek. Cítila, jak Václav na ni hledí z prahu dveří.
Stál. Zavřel dveře.
Zmlkne zvonek vchodových dveří.
Věra otevřela oči.
Za oknem se rozednívalo. V hlavě procházela data: kdy začala nemoc, kdy přišla nevolnost, kdy přišla ta těžká únavka.
Počítala zpět. Vyšlo to přesně od dne, kdy Václav nastěhoval a převzal vaření.
Vstala, oblékla se a rozhodla se navštívit sousedku Terezu ve třetím patře: byla rozvážná, neháčela zbytečně a uměla situaci zvládnout bez zbytečných slz. Věra už si svlékala kabát v předsíni, když se v zámku otočil klíč.
Nestihla vůbec pochopit, jak skončila ve spíži.
Sprostřelou dírou sledovala, jak Václav vytahuje telefon a přitlačí ho k uchu.
Ano, jsem doma. Pauza. Stará paní se někam ztratila, není ji. Šel po chodbě. Nezlob se, říkám.
Už jí nezbývalo dlouho. Myslela si, že to je jen nedostatek vitamínů nebo tlak. Jak to skončí, rychle vyklidíme byt, to není těžké, a hned přijdu k tobě. Zvládneme to!
Stála nehybně, držela ruku u úst a dívala se skrz štěrbinu na syna.
Do čertu, zapomněl jsem jít do lékárny, řekl podrážděně. Musím se teď rychle osprchovat. Zaklel se. Dobře, brzy budu, čekej.
Dveře se zaklaply. Na schodech se utichly kroky.
Věra vyšla ze spíže a stála uprostřed haly. Dlouho stála a sledovala jeho bundu na věšáku, boty u prahu, klíče od horního zámku na polici.
Dolní zámek byl jen na jejím klíči, náhradní nikomu nedala.
Tašku sbalila během dvaceti minut dokumenty, průkaz pojištěnce, malou fotografii Karla ve zarámování.
Zavolala Zuzaně.
Mami, co děláš tak brzy?
Myslím, že odjedu k tobě. Už jsem dlouho neviděla tvůj úsměv.
Jasně, pojď. Kdy?
Dnes.
Dnes?! Zuzka se probudila úplně. A Václav? Ať také přijde, chci ho konečně vidět s bratrem.
Václav odjel na práci, není tady. Jel jsem sám.
Tak napiš číslo vlaku, setkáme se.
Věra odložila telefon. Vzala Václavovy věci, které se nashromáždily během měsíce pár triček, holící stroj, opotřebovanou knížku opatrně je vložila do jeho tašky a zapnula zip.
Položila tašku na schodiště u vstupu.
Vytáhla z kapsy papír a propiska. Pomalu, čitelně napsala:
Václave. Miluji tě, vždy jsem tě milovala a zřejmě budu milovat dál, i když jsi si to nezasloužil. Proto nejdu na policii. Ale už tě nebudu chtít vidět. Nikdy. Mamka.
Papír položila na vrchol tašky.
Vyšla. Zamkla dveře dolním zámkem svým klíčem.
Klíč schovala do kapsy svého kabátu.
Autobusem se dopravila na nádraží Vršovice, pak metrem do podzemí, naskočila do vagónu a místo reklamy nad dveřmi sledovala svůj odraz v temném skle.
Vlak se rozjel a mířil k hlavnímu nádraží Praha hlavní. Na perónu bylo prázdno a ticho.
Koupila si jízdenku do Ostravy na denní spoj, našla si lavičku v čekárně a posadila se. Vedle ní starší muž krmil holuby drobky chleba. Holubi se přetřásali a šupili.
Věra přemýšlela, že musí Zuzaně ještě říct celý příběh. Ne dnes, ne hned po vstupu, ale jednoho dne. Zuzka je chytrá, pochopí a nebude brečet zbytečně.
O Václavovi se snažila vůbec nemyslet. Šlo to těžko.
Zuzka ji na perónu v Ostravě přivítala, běžela vpředu a hned ji pevně objala, ještě před slovy. Věra se opřela o dceru a zavřela oči.
Mami, řekla tiše. Co se stalo?
Později ti povím, odpověděla. Nejdřív jdeme domů.
Šli spolu po perónu, Zuzka nesla její tašku. Sláblo ranní slunce svítilo.
Šla a přemýšlela, že v Praze, ve spíži na horní polici, stojí sklenice třešňového džemu, zavřená už od loňského srpna. Chráníla ji na zimu a nikdy ji neotevřela.
Ať tak zůstane. Štěstí nejAž se vrátím domů, otevřu tu sklenici džemu a nechám ho, ať mi připomene, že i po dlouhých zimách přichází jaro.
