Slej se na zem
Mami, představ si, že bych se mohla přihlásit na Karlovu v Praze? Ten jazykový ústav tam, čtu na fórech absolventi pak makají v OSN, dokonce v ambasádách
Irena odtrhla nože od krájení okurek a podívala se na dceru, jako by jí právě řekla, že chce tančit na stole.
Jitko, co to máš za řeč? Cože Praha? zamručela, zatímco se vracela k salátu. Tam je stovky chytráků. Přeskoč si na zem! Zůstaneš tam jako blázen a pak se vrátíš s padělaným titulem, a místa na normální vysoké už nebude.
Ale moje známky
Známky, známky. mávala nožem. Raduj se, že tady máš kam jít. A budeš se mnou, nebudeme se šourat po cizích koutech.
Jitka zmlkla a upřeně koukala z okna. Máma ji už předem zakazovala snít. Výsledky ze státnic si prohlížela v pokoji, zamčené dveře. Devadesát čtyři z češtiny. Devadesát jedna z angličtiny. Osmdesát devět ze společenských věd.
Jitka si čísla třikrát přepočítala, že tomu věřila. Pak se pomalu propadla na polštář a zívala do stropu, kde prasklina připomínala mapu neznámé země. Hlava byla prázdná a přitom zvučná najednou. Byla jednou z nejlepších absolventek okrsku. S těmi známkami můžeš dostat se kamkoli.
Kamkoli
Ten večer jsem seděla až do tří ráno na stránkách univerzit, listovala programy, čítala recenze, porovnávala minimální požadavky. Když jsem narazila na stránku pražské univerzity s historickou budovou na hlavní fotce a popisem jazykové fakulty, něco se v mě sešuplo. Jako zámek, který se konečně otevřel.
To je ono. To je místo, kam mám jít.
Ale máma to nechtěla slyšet.
Ani ne! křikla mamka. Cože Praha?! Chceš mě tady nechat samotnou?
Irena běhala po kuchyni, chytajíc se nejprve za okraj stolu, pak za opěradlo židle.
Mami, já tě nenechám
Necháváš! Zrádkyně! Vychovala jsem tě, věnovala ti život, a ty
Tenhle divák se odehrává den co den.
Jitka už nespala normálně. Pod očima se objevily tmavé kruhy, chuť k jídlu zmizela. chodila po bytě jako stín, snažila se vyhnout mámě, ale v tak malém dvoupokojovém bytě se nešlo schovat.
Iro, už dost, řekla teta Magda, mladší sestra maminky, která přijela o víkendu a zahlédla další scénu tragédie. Holka má talent. Ať jede, ať studuje. To je její budoucnost!
A moje budoucnost? Zůstat tady sama?!
Je ti čtyřicet tři! Celý život tě ještě čeká. Magda už nemohla dál. A Jitka není tvoje pečovatelka! Má svůj život!
Stará babička, tichá a zkroušená, seděla v rohu a kývala hlavou.
Irko, pusť dítě. Pak budeš sama kousat lokty, když mu nedáš šanci na něco většího.
Irena neslyšela. V hlavě se zformoval plán. Po několika dnech Jitka prošla celý šatník, skříně, šuplíky. Pas, rodný list, vysvědčení všechno zmizelo.
Mami! Kde jsou moje dokumenty?
Irena seděla před televizí jako vítězka.
Tam, kde se nedostaneš. A nic nepodepíšu, rozumíš? Je ti sedmnáct, bez mého souhlasu nikam nepojedeš.
Jitka se posadila na židli. V hlavě jediné: přijímací řízení končí za týden. A ona nemá ani papíry, ani maminku k podpisu.
Zavolala na univerzitu zdvořilý hlas jí řekl, že nezletilí uchazeči potřebují souhlas zákonného zástupce. Žádné výjimky.
Zavolala právníkovi na infolinku potvrdil: do osmnácti let má matka právo rozhodovat o jejím životě.
Teta Magda přišla ještě dvakrát, snažila se přesvědčit sestru marně. Irena držela dceru, jako by od toho závisel její vlastní život.
Tři dny před koncem přijímacího řízení Jitka vzdala se. Šla s mámou na místní vysokou školu. Skřípavý budova na okraji města, s odlupujícím se omítkou barvou nezralého sýra a nápisem s nakřivo psanými písmeny.
V přijímací komisi byl prach a beznaděj. Žena za stolem převzala papíry, neotáčela se, a zamručela něco o rozvrhu.
Jitka vystoupila na schod a dlouze stála, koukajíc na šedý asfalt. Vnitřek byl prázdný. Vypálené do poslední.
Vidíš, jak je to fajn! máma se rozzářila. Buduš se mnou. Není kam jezdit. Říkala jsem, že není potřeba se vychloubat!
První měsíce studia byly jako speciální mučení. Pedagogové přednášeli ze žlutých poznámek ze dvaceti let starých, studenti zívali do telefonů, a na první podlaží toalety už pět let neměla zamčené dveře.
Jitka chodila na přednášky jen stěží. Pak začala chodit furt jen na zámky.
Kde jsi? zeptala se spolužačka Julie, jediná, se kterou Jitka občas promluvila, když ji potkala v chodbě.
V knihovně.
To byla pravda. Městská knihovna se stala jejím úkrytem. Tam Jitka seděla hodiny, obklopená učebnicemi z gramatiky, fonetiky, kultury. Připravovala se. Na co přesně? Sama si ještě neřekla.
Osmnácté narozeniny připadly na šedý listopadový úterý. Máma upekla dort a pozvala sousedku Jitka si odsoudila hodinu, sfoukla svíčky, snědla kousek dortu a zamířila do pokoje.
Ráno šla do dekana.
Žádost o odhlášení z vlastního důvodu položila papír na stůl.
Úřednice zvedla obočí, nic neřekla. Viděla horší.
Doma Jitka vytáhla ze schránky za skříní svoje dokumenty mamka je po zápisu hned vrátila. Pas, vysvědčení, rodný list. Vše na místě.
Kam to jde? ozval se hlas mamky.
Jitka se otočila. Irena stála ve dveřích.
Jedou do Prahy.
Cože?! Zase to chceš? Zakazuju!
Je mi osmnáct. Už ti nemůžeš říkat, co mám dělat!
Irena zčervenala hněvem.
Jsi nevděčná! Po tom všem, co jsem pro tebe
Zavolám, až se usadím, Jitka zapnula zip na tašce.
Vyšla z bytu, zanechala za sebou svou klec.
Teta Magda ji čekala na autobusovém nádraží.
Tady, podala neteřce obálku. Šetřila jsem. Na první období stačí.
Jitka se chtěla bránit, ale teta jen mávnula rukou.
Buď ticho. Zasloužíš si to. Objala neteř pevně, až se ozvalo prasknutí. Neztrácej se tam, dobře? Ať se děje co se děje neztrácej se.
Autobus do Prahy odjel v šest ráno. Jitka sledovala, jak šedé pětpatrové domky jejich městečka mizí v ranní mlze. Neplakala. Slzy nešlo. Jen podivné zvonivé pocity jako by konečně mohla dýchat plnými plícemi.
Pokoj v kolektivním bytě byl drobný postel, stůl, židle, a nic víc.
Práci našla během tří dnů číšnice v kavárně. Směny po dvanáct hodin, nohy v podvečer drnčely, a vůně smažené cibule se vryla do vlasů navždy. Ale výdělek stačil na pokoj, jídlo a hlavně učebnice.
Rok utekl v podivném, napjatém rytmu. Ráno spát do poslední chvíle. Od poledne do večera práce. Noc poznámky, testy, poslechy. Žila na lačno doslova. Obědvala zbytky z kavárny, večeřela čajem s chlebem. Shodila šest kilogramů. Jednou málem omdlela přímo v sále manažerka ji poslala domů a přikázala jíst normálně.
Ale Jitka šlapala dál. Měla sen. Nemohla vzdát.
V létě podala přihlášku. Do té samé univerzity, na tu samou fakultu. Minimální požadavek byl vysoký, ale její známky byly ještě vyšší.
Seznamy vyvěsili v srpnu. Jitka stála před nástěnkou, hledajíc své příjmení srdce bušilo v krku.
Našla.
Rozpočet.
Posadila se přímo na schody staré budovy se klenutými stropy a vitrážemi. Lidé kolem procházeli, někdo se otáčel, ale Jitce to nevadilo.
Dokázala to
Pět let proletělo jako jeden dlouhý, nabitý den. Nikdy se nevrátila do rodného města. Ignorovala máminy výzvy, aby přijela na Vánoce nebo k narozeninám.
A Irena volala čím dál méně. Jejich rozhovory začínaly stížnostmi a končily obviňováním. Jitka jen kývla do sluchátka, řekla: Jo. Jo. Rozumím. Měj se, mami.
A vracela se ke svému životu.
Červen v ranním slunci dostala červený diplom. Vyšla z univerzitní budovy, svírajíc vysvědčení, a zastavila se na nábřeží.
Nabídka práce už ležela v poště mezinárodní firma, překladatelský oddělení, plat, o kterém dříve ani nesnila.
Telefon vibroval. Máma
Jitko, kdy přijdeš? Mám tady
Mami přerušila mě jemně, ale pevně. Právě jsem dostala diplom. Mám práci v Praze. Nevrátím se.
Chvíli ticho, pak pláč.
Zradila jsi mě! Věděla jsem to! Nevděčná
Měj se, mami. Zavolám za pár měsíců.
Zavřela hovor a podívala se na vodu šedou, s odlesky světla. V dálce houkala lodě.
Jitka se usmála tiše, sama sobě. Nedovolila si zlomit. Dosáhla svého.
