Někdy život přinese takové příběhy, že si pak říkáte – to přece nemůže být pravda. Ale bylo to přesně tak.
Na sídlišti v Brně, u paneláku na ulici Husova, se objevila fenka. Velká, rezavá s černými pálením. Jedno ucho měla natržené, zadní nohu vlekla za sebou.
Lidé se hned lekli. To dá rozum – ohromná bestie, ještě k tomu zraněná. A zraněná zvířata jsou přece nejnebezpečnější. To si všichni mysleli.
– Musíme zavolat odchyt, – říkávala teta Božena z prvního patra a popravovala si brýle. – Ještě někoho pokouše.
–Přesně tak, – přitakával strýc Václav ze čtvrtého. – Dětí je tu plný dvůr.
A všichni ji začali obcházet obloukem. Jako by neležela tiše u vchodu, ale vrčela a skákala po lidech. Jenže ona jen ležela. A třásla se. I na říjnovém sluníčku se třásla.
Anežka si fenky všimla hned první den. Holčička vůbec vnímala to, kolem čeho dospělí procházeli bez povšimnutí. Možná proto, že sama se často cítila jako neviditelná. Od té doby, co tatínek zemřel, byl svět nějak jiný. Šedý.
– Mami, co je s tou fenkou? – zeptala se, když se vracely z obchodu.
– Jakou fenkou? – Ivana se ani nepodívala směrem ke vchodu.
– Tamtou. Bolí ji nožička?
Maminka konečně uviděla. A hned chytla dceru pevněji za ruku.
– Nepřibližuj se k ní, Anežko. Může být nemocná. Nebo zlá.
– Ale ona není zlá, – řekla tiše holčička. – Je smutná.
Dospělí z nějakého důvodu neumějí rozeznat smutek od vzteku. Zvlášť u zvířat. Anežka si toho všimla už dávno.
Dny plynuly. Fenka nikoho neobtěžovala. Ležela u zdi, občas se pokusila vstát – belhala se k popelnicím, něco tam hledala. Nic nenašla, vrátila se. A zase si lehla.
A sousedi pořád mluvili a mluvili.
– Brzy bude zima, a ona tu zůstane.
– Včera okolo běžely děti, a ona zvedla hlavu. Vylekala je.
– Co zvedla hlavu – vždyť je obrovská!
Anežka každý den koukala z okna. Třetí patro – bylo vidět všechno.
– Mami, proč jí nikdo nepomůže?
– Protože to není naše starost, dcerko.
Ale Anežce připadalo, že problémy jsou, když není na nové boty nebo když bolí zub. Tady ale někdo umíral všem na očích. A všichni dělali, že nevidí.
V sobotu ráno se holčička probudila brzy. Vyhlédla z okna – fenka ležela, ale nějak divně. Na boku. A ani se nehýbala.
– Mami! – běžela Anežka do kuchyně. – Ta fenka, ona…
– Co je s ní?
– Myslím, že je jí hrozně zle.
Ivana přišla k oknu. Podívala se. Opravdu – něco nebylo v pořádku.
– Nejspíš je nemocná, – povzdechla si maminka. – Chudák zvíře.
– Tak jí pojďme pomoct!
– Anežko, nemůžeme.
– Proč nemůžeme?
Proč vlastně? Ivana sama nevěděla. Prostě se to nemá – a hotovo. Měly i tak dost starostí.
Ale v poledne se fenka pokusila vstát. A spadla. Prostě se svalila na bok. Zůstala ležet. Jen těžce dýchala – bylo vidět, jak se jí boky zdvihají.
Anežka to uviděla.
Oblékla si bundu. Vzala z lednice salám. Maminka byla ve sprše.
Na dvoře ležela fenka se zavřenýma očima. Zblízka byla ještě větší. A vůbec ne strašidelná. Jen smrtelně unavená.
– Ahoj, – zašeptala Anežka. – Jak se máš?
Fenka otevřela oči. Podívala se na holčičku. A v tom pohledu bylo tolik překvapení – jako by si myslela, že lidé už zapomněli mluvit se zvířaty.
– Přinesla jsem ti salám. Chceš?
Anežka natáhla ruku s jídlem. Fenka přičichla, ale jíst nechtěla. Jen lízla holčičce prsty. Jazyk měla horký.
– Jsi nemocná, že? – Anežka opatrně pohladila rezavou hlavu. – A všichni se tě bojí. Myslí si, že jsi zlá. Ale ty nejsi zlá.
A tehdy fenka udělala zvláštní věc. Položila hlavu Anežce na klín. Těžkou, velkou hlavu. A zavřela oči.
– Anežko! Anežko, okamžitě odtáhni!
Maminka běžela přes dvůr a mávala rukama. Mokré vlasy, rozhalený župan – zřejmě vyskočila rovnou ze sprchy.
– Zbláznila ses? Vždyť tě může kousnout!
– Mami, ona nekouše. Podívej – je nemocná.
Ivana se zastavila tři kroky od nich. Dívala se na dcerku, která sedí vedle obrovské fenky a hladí ji po hlavě. A fenka leží naprosto klidně.
– Mami, pamatuješ, jak jsi vyprávěla o tátovi? Že v dětství tahal domů všechny toulavé kočky?
Ivana si pamatovala. Dědeček vyprávěl – takový byl Josef. Dobrosrdečný k nemožnosti.
– A říkala jsi, že to nejhorší je projít kolem cizí bolesti.
Kdy to říkala? Aha, po pohřbu. Když se Anežka ptala, proč chodil táta do nemocnice za cizími dědečky. Četl jim knížky.
– Mami, neprojdeme kolem?
Ivana se dívala na dceru. A najednou v ní uviděla Josefa. Toho kluka, co tahal domů kočky. Který nikdy nedokázal projít kolem cizího neštěstí.
– Pomalu se zvedni, – řekla. – Jen opatrně.
Ale fenka jako by pochopila. Sama zvedla hlavu, uvolnila holčičku. Podívala se na Ivanu takovým pohledem… Jako by říkala: „Nic zlého jí neudělám. Čestné slovo.“
– Nejí, – řekla Anežka. – Asi je hodně nemocná.
Ivana přistoupila blíž. Dřepla si vedle. Fenka nevrčela, necenila zuby. Jen se dívala. Chytrýma, smutnýma očima.
– Bolí tě nožička? – zeptala se Ivana a sama se divila, že mluví na psa jako na dítě.
Fenka jako by kývla.
– Tak jo, – povzdechla si maminka. – Pojďme volat.
Doktor Novák přijel za půl hodiny.
– Zlomenina. Stará, špatně srostlá. Ale dá se spravit, – řekl, když prohlížel nohu. – Je to čistokrevná. Německý ovčák. Nejspíš se ztratila.
– A co s ní bude? – zeptala se Anežka.
– No, pokud si ji nikdo nevezme…
– My si ji vezmeme.
Ivana se podívala na dceru. Na fenku. Na červenou šálu uvázanou kolem tlapy.
Kdy se z její malé holčičky stala taková dospělá?
O měsíc později.
Rex (tak ho Anežka pojmenovala) spal na koberečku u její postele. Nožička se zahojila. Srst se leskla.
– Mami, – řekla holčička před spaním. – Proč se ho všichni báli? Vždyť je hodný.
Ivana hladila dcerku po vlasech.
– Víš, někdy se lidé bojí projevit laskavost. Co když nepochopí? Co když odsoudí?
– To je hloupé.
– Ano. Hloupé.
Po obědě stála Ivana u okna a koukala ven.
Dole na dvoře si Anežka hrála s Rexem. Pes jemně, něžně pobízel holčičku. A ta se smála.
Toho dne ji dcera naučila nebát se.
Nebát se laskavosti.
Nebát se podat ruku někomu, kdo to potřebuje.
A na dvoře zvonil smích.
A štěkot velkého hodného psa, který konečně našel domov.
