Ošetřovatelka, žena s unaveným, vyzáblým tváří a očima, které už neblýskaly od každodenního pozorování cizích trápení, nešikovně přenesla průhlednou tašku Jitky z jedné natažené ruky do druhé. Polyethylén zakřičel, lámal tichou smrtelnost výtahu. V té tašce jako posměšná tečka vystupovaly drobné dětské věci maličký růžový overal s zajíčky, rozepínací košilka s výšivkou Jsem maminy radosti a bílá krabička na pleny s modrým lemováním. Na obalu se blyštila velká, záchytná číslice 1 pro právě vyrobené miminko. Pro ty, kdo teprve vstupují do světa.
Výtah, vrzající starými ošoupanými lany, pomalu sjížděl k prvnímu patru a s každým patrem Jitčino srdíčko sevřelo se stále víc, proměňujíc se v drobný, bezbranný balíček bolesti.
Nic se nedej, holčičko, zahřměla ošetřovatelka chraplavým, zoufalým hlasem, jako by škrábala nezmáchané dvířko prázdného domu. Jsi mladá, silná. Ještě to přebereš. Všechno se spraví Všechno se vyřeší.
Zahodila na Jitku rychlý, podříznutý pohled, plný nepříjemného soucitu a touhy co nejrychleji ukončit ten nesnesitelný sestup.
Máš starší sourozence? zeptala se, aby zaplnila těžkou, stlačující pauzu.
Ne vydechla Jitka, zírajíc na blikající tlačítka podlaží. Její hlas byl prázdný, bez života.
To je těžší pokračovala ošetřovatelka. Co jste se rozhodli? Pohřbít, nebo spálit?
Pohřbíme, odmítnutě odpověděla Jitka, rty stažené až k bělu. Její pohled se ztratil ve špinavém, poškrábaném zrcadle výtahu, kde se odrážela její vlastní, neznámá tvář bledá, vyprázdněná.
Ošetřovatelka povzdechla pochopitelně, téměř profesionálně. Viděla takové stovky. Mladé, staré, rozbité. Život v těchto zdech se rozděloval na před a po. A pro Jitku právě nastalo to největší po.
Vybrali ji z porodnice jediným. Nebyl tam žádný obálka s růžovými nebo modrými stuhami. Žádný radostný skřek z pod opatrně přikrytého koutku. Žádné úsměvy, gratulace, ztracené a šťastné pohledy příbuzných, skromné, po zimě vonící kytky karafiátů. Byl jen manžel, Marek, stojící u paty nemocničního schodiště se skloněnýma, vinařskými očima, zhrklý, jako by nesl neúnosnou tíhu. A byl tam strašný, ledový vnitřní prázdnot, který cinkal v uších a nedovoloval dýchat.
Marek ji objal chudě, nejistě, jako cizí člověk, baže se dotykem neublížit dalším bolestem. Jeho objetí nebylo hřejivé. Bylo jen formalitou, rituálem, který musel proběhnout. Bez jakýchkoli povzbudivých slov, bez těch trapných, tak očekávaných fotek u východu, tiše opustili budovu porodnice. Dveře se za nimi automaticky zavřely, jako by navždy uzavřely jeden úsek života.
Už jsem kkk zakutálel Marek, nastupujíc do auta. Motor zareagoval temným, neživým řevem. Na pohřební služby na ty černé křídla Všechno jsem objednal na zítra. Ale když budeš chtít, kkk můžeš udělat nějaké úpravy. Bílou věnec jsem zvolil, malý, a rakev je taková béžová s růžovým se zamrzl, polkávajíc hrdlo.
Je mi to jedno, přerušila ho Jitka, dívajíc se do zamlženého skla. Nemůžu teď o tom mluvit.
Dobře. Kkk opět zakřičel, nervózně svírajíc volant.
Ach, jak zrádně jasně a veselo svítilo prosincové slunce! Odráželo se v kalužích, oslepovalo oči, skákalo po oknech projíždějících aut. Křičelo o životě, který už neexistoval. Kde je vítr, kde je drsný, ledový déšť, kde je mokrý, nepříjemný sníh, který se lepil na tvář jako hřích proti všem tvým hříchům? To by bylo fér To by bylo čestné. Tiše projeli kontrolu a vyjeli na sluncem zalité ulice. Jitka s opožděnou, absurdní lítostí pohlédla na špinavý, slaný rozlitý bok svého auta.
No to je fakt špinavý
Zapomněl jsem zaparkovat do myčky. Před třemi dny jsem chtěl, ale kkk všechno se stalo.
Onemocněl jsi? obrátila se k němu Jitka.
Ne. Odkud to bereš?
Kašleš.
Ne, to je nervy. Hrdlo mi svírá od stresu.
Jeli dál. Svět venku se nezměnil. Stejné město, stejná ulice poseté nedopálenými cigaretovými nedbalečkami, holé, chudé stromy na pozadí smutně šedých paneláků. Bez jediné mráčky na nehorázně modré obloze. Rezavý školní plot, na kterém někdo nedávno natřel čerstvě láskyplný vzkaz. Holubi, nafoukaní, seděli na drátech. Šedý, nekonečný pás asfaltu, který vede do nicoty. Všechno bylo jako dřív. A to bylo nesnesitelné.
* * *
Již ve třetím měsíci těhotenství Jitka pocítila nevolnost. Zprvu jen škrábání v krku, pak se zvedla horečka, tělo rozbil žár a křehkost. Myslela si, že je to jen nachlazení. Snad chřipka. Nepřeskočilo to bez léčby, bez pilulek. Lékaři ji uklidnili: nic vážného, miminko je v bezpečí. Po uzdravení se na pásu objevila podivná vyrážka. Infekcionista se na ni jen mrknul a prohlásil, že je to herpes, předepsal těžké antivirotika. Jitka je vypila, trpíc pocitem viny. Pilulky nepomohly. Další lékař, už dermatolog, zamával rukama To není herpes! Běžná alergická reakce na nervy! Předepsal neškodnou mast a vyrážka zmizela. Zdravotní potíže se tak zdály skončily. Jitka si oddechnula a čekala den porodu, kupovala výbavu a připravovala dětský pokoj.
V den těžkého šťípání se kontrakce objevily jen slabě, sotva cítit, ale Jitka, paměťající si rady, vydala se do porodnice.
Žádné rozšíření, konstatovala porodní sestra po vyšetření. To jsou falešné šťípance. Musíme je zastavit, dokud děložní čípek nenabere.
Dvakrát ji podaly kapesní infuzi s lékem, který potlačuje porod. Kontrakce však neustávaly, naopak sílily, stávaly se čím dál víc bolestivějšími. Jitka strávila noc v bolesti, ráno ji znovu vyšetřili začalo se rozšiřovat. Rozhodli se zrychlit proces a propíchnout plodovou vodu.
Voda normální? ptala se Jitka, snažíce se mluvit rovnoměrně. Připravovala se na porod, prošla hromadou informací.
Ano, čirá, průhledná, ze zelené nic není, uklidnili ji. Všechno v pořádku.
Pak přišla další infuze tentokrát pro stimulaci. Hodina, druhá, třetí Bolest se proměnila v pekelný oheň. Šest hodin po tom monitor kardiotokografie varoval: srdeční tep plodu klesá, zpomaluje se. Hypoxie, zašeptala porodní sestra. Lékař se přiblížil a položil ruku na zpocený čelo Jitky: Stav miminka se zhoršuje. Riziko. Navrhujeme císařský řez. Jitka, už neodolná bolesti, jen přikývla.
Operace proběhla rychle a, podle lékařů, úspěšně. Dívka se narodila. Vypadala zdravě, zvolala, ukázali ji Jitce drobný, zmuchlaný obličej, temné chloupky a krátce ji položili k prsu. A to byl konec Štěstí trvalo pouhých pět minut. Jitka uviděla svou dceru znovu až po dvaceti čtyřech hodinách na jednotce intenzivní péče, oblečenou do senzorů a trubic, připojenou k přístroji, který dýchal za ni. Z úst jejího malého ústí vycházela červená, strašlivá krev.
Pneumonie, vysvětlil vedoucí, vyhýbajíc se pohledu. Infekční. Pravděpodobně pozřela kontaminovanou vodu. Patogen jeden z těch, které jste během těhotenství prodělali. Bojovat je těžké.
Třetí den života, kdy se stav miminka zdál stabilizovat a naděje se vynořila, Jitka seděla na lůžku a zoufale, až bolestí, snažila se odsát drahocenný kolostrum. Modlila se ke všem svatým, všem bohům, které znala. Marek poprvé po letech šel do kostela zapálit svíčku. Později měl splnit podivný, pověrčivý úkol změnit dceři jméno. Nějaká vzdálená sestřenice, stará teta, pošepla, že jméno možná nesedí Bláznivá pověra, ale v takovém momentě se chytáte za jakýkoli slámek. Společně vybrali jiné jméno staré, silné, z biblických textů. A v okamžiku, kdy Jitka byla přesvědčená na sto procent, že její dítě přežije, bojuje o každou kapku mléka, vstoupil hlavní lékař. Přišel a jemně, ale rozhodně zastavil její ruku.
Opravdu mě to mrzí, Jitko, řekl, dívajíc se někam mimo ni, do zdi. Za těmito slovy následovaly rozsáhlé, vyhýbavé medicínské výkladů, v nichž se ztratil hlavní smysl: konec. Všechno je u konce.
* * *
Zrcadla protějších aut mihla neznámá, lhostejná tváře, spěchající svými záležitostmi. V autě mělo být tři, ale byli jen dva. Jako vždy. Teď mezi nimi ležela propast.
Moc mě to mrzí jaká hloupá, ošuntělá, nic neznamenající fráze! zuřila uvnitř Jitka. Jak dál žít? Dýchat, když celý svět přestal existovat, ztichl, zastavil se v tom jediném, přelomovém okamžiku, napnutý jako smyčka, připravený prasknout!
Příbuzní, kteří přijeli podpořit je, odvraceli pohledy. Obviňovali lékaře, že operaci odkládali, že je třeba soudit, trestat viníky, požadovat pravdu Ale Jitka, ponořená do hlubin svého smutku, nechtěla nic. Bylo jí těžké i jen se pohnout. Každý pohyb, slovo, myšlenka vyžadovaly nadlidské úsilí. Rozhodla se, že po novoročních svátcích se vrátí do práce. Sedět doma, obklopená těmi dětskými věcmi, které se nedokázala ani rozdat, ani vyhodit, bylo jako šílenství.
Nový rok a Vánoce oslavili s Markem u jejích rodičů v tichém zasněženém venkově. Ticho tam bylo ohlušující. Štědrý večer, během Vánoc, se rozhodli napustit sauna, aby se očistili od městské a nemocniční špíny, aspoň trochu se osvěžili. Nejprve šli muži Marek a otec. Zůstali tam dlouho. Jitka s matkou se dostaly do sauny až po půlnoci. Z důvodu švu Jitka nesmí saunu, ale matka, pověrčivá a náchylná, se bála jít sama do temného zahradního domu, kde stála sauna, a Jitka tiše šla s ní, zabalená v starém županu.
Sauna byla teplá, naelektrizovaná, voněla březovým proutkem a suchým dřevem. Mama, už propálená, vyšla do předsály, kde Jitka seděla na široké lavici.
V tu noc začínají vánoční věštění, víš? řekla mamka, otírajíc si ruce ručníkem. V mlA když se v předsálě ozval tichý šepot: Všechno bude zase v pořádku, Jitko, stačí jen věřit. Když se v tichu rozhostí dým a teplo, všechno, co zůstane, jsou jen stíny, pokračovala matka, hlasem téměř šepotavým. A ty stíny se jednou setkají s paprskem, který prorazí temnotu.
V tu chvíli se ze stěny připlížil slabý, ale jasný zvuk jako by se z dálky přibližovala kapka deště na horký asfalt. Jitka zavřela oči a poslouchala, jak se šepot proměňuje v rytmus, který znala ze všech svých nočních modliteb: tlukot srdce.
Jsi tu, řekla tiše, a když otevřela oči, v rohu sauny, kde se mihotaly útržky světla, uviděla drobný přívěsek na řetízku, který vypadával z pod slámy na podlaze. Přivěsek byl tvaru malého anděla, jehož oči se leskly jako kapky rosy.
Jitka ho uchopila a pocítila, jak se v jejích rukou rozprostírá neobyčejná teplota ne horko, ale pochopení. V tu chvíli se v rohu sauny ozvalo slabé, ale jasné zakňourání. Vzpomněla si na nemocniční pokoj, na monitor, na ten okamžik, kdy se zdálo, že už není žádná šance.
Mami, zašeptal hlas, který nesl vůni jara, a Jitka ucítila, jak se jí rozplývá zmrzlina v kostech. Dítě, které si myslela, že už nikdy neuvidí, otevřelo oči první slova byly jen slabé sténání, ale v nich byl hned rozpoznatelný tón: dík.
Všechno se najednou rozjasnilo. Vzpomínky na starý výtah, na chladné koridory, na zrcadla, která odrážela jen prázdnotu, se rozplývaly v černé vodě, ze které se vynořilo zlaté světlo. Jitka položila dítě na koleno, a jak se jejich dechy propletly, saunová mírná páru se změnila v jemný opar, který zahalil místnost jako bílý plášť ochrany.
Marek, který stál u dveří a sledoval dění, se rozplakal a přistoupil blíž. Přiložil ruku k jejímu srdci a pocítil, jak se v něm rozhořívá nová síla. Už nebudeme jen přežívat, zašeptal, budeme žít.
Vnější svět, zahalený sněhem, pomalu se rozestupoval. Všude kolem nich se rozléhala tichá hudba, jakoby samotná příroda zpívala starou písničku o znovuzrození. Jitka pochopila, že bolest a ztráta nebyly jen koncem, ale i začátkem mostem k něco, co se nedá pojmenovat, ale co lze cítit v každém teplém doteku, v každém úsměvu, který přijde po temnotě.
A tak, s andělem visícím na krku a malým dýchajícím tělem v náručí, vstoupila do nového dne, kde slunce už nepláče nad ztrátou, ale svítí na cesty, které vede k naději.
