Ošetřovatelka, žena se zmrzláma, poznamenanýma tvářma a očima, vybledlýma od neustálého svědectví cizího utrpení, nesměle přendala průhlednou tašku Libuše z jedné vyčerpané ruky do druhé. Polyethylen praskl, rozdrásal hrobový klid výtahu. V tašce, jako posměšek, vyčnívaly dětské věci malý růžový kombinéz s zajíčky, rozepínací overál s výšivkou Jsem mamčino štěstí a bílá s modrým lemováním balení plenk. Na balení domina velké číslo 1 pro právě narozené miminka. Pro ty, kdo teprve začínají svou cestu.
Výtah, drátovajíc starými, ošoupanými lanovými pásy, pomalu sjížděl do přízemí, a s každým podlažím Libuše srdce svíralo čím dál bolestivěji, měnilo se v drobný, bezbranný koulíček bolesti.
Nic se neděje, holčičko, ozval se její hlas chraplavě a beznadějně, jako skřípání nezmazaných dveří v opuštěném domě. Jsi mladá, silná. Ještě to zvládneš. Všechno se spraví Všechno se uspořádá.
Při tom vhořela na Libuše rychlá, poněkud ponižující pohled, plný nešikovného soucitu a touhy co nejdříve ukončit ten mučivý sestup.
Mají se už starší děti? zeptala se, aby zaplnila lepkavou, tíživou pauzu.
Ne vydechla Libuše, hledíce na blikající tlačítka patra. Její hlas byl prázdný, bez života.
To je těžší pokračovala ošetřovatelka. Co jste si naplánovali? Pohřbít, nebo kremovat?
Pohřbíme, odmlčela se, stažená až po bílost rtů, Libuše. Její pohled se ztratil ve špinavém, poškrábaném zrcadle výtahu, kde se odráželo její vlastní, neznámé tváře bledé, vyprázdněné.
Ošetřovatelka povzdechla porozumějíc, téměř profesionálně. Viděla takové tisíce. Mladé, staré, rozbité. Život v těchto zdech se dělil na před a po. A pro Libuši právě nastalo to poslední po.
Vybrala ji z porodnice jednou. Nebyl tam obálek s růžovými či modrými stuhami. Nebyl radostný chichot z pod pečlivě zabaleného koutu. Nebyly úsměvy, gratulace, zmatené a šťastné pohledy příbuzných, skromné, vonící zimními svazky karafiátů. Zůstalo jen muž, Marek, stojící u paty nemocničního schodiště, oči sklopené, plné viny, zakřivený, jako by nesl na ramenou nesnesitelnou tíhu. A uvnitř hořela studená prázdnota, která cváčela v uších a nedávala dýchat.
Marek ji sevřel strnulým, nejistým objetím, jako cizinec, bačlivě se obával, že dotek znovu nezvedne bolest. Jeho objetí nebylo hřejivé. Bylo jen formální, rituál, který se musel vykonat. Bez jakýchkoli slov, bez památelných, bláznivých a nyní zoufale žádoucích fotek u výstupu, tiše opustili budovu porodnice. Dveře se za nimi automaticky zavřely, jako by navždy uzavřely jednu životní etapu.
Už jsem ehm zakoktal se Marek, nastupujíc do auta. Motor zavrčel temným, neživým řevem. U rituálových těch svedců všechno jsem objednal na zítra. Ale pokud budeš chtít, ehm, můžeš něco změnit. Bílý věnec jsem vybral, malý, a rakev je béžová, s růžovým přerušil se, polknul hromadu v krku.
Je to jedno, přerušila ho Libuše, upřená do zapáleného skla. Nemůžu teď o tom vůbec mluvit.
Dobře. Ehm znovu zakachl, nervózně svírávav volant.
Jak se na obloze rozzářilo podivuhodně jasné prosincové slunce! Odráželo se v loužích, oslepovalo oči, hrálo odlesky na sklech projíždějících aut. Křičelo životem, který už nebude. Kde je vítr, kde je drsný ledový déšť, kde je mokrý, nepříjemný sníh, který se přichytí do obličeje jako hněv Boží za všechny tvé hříchy? To by bylo spravedlivější pravdivější. Tiše projeli kontrolní stanici a vyjeli na sluncem zalitou ulici. Libuše s podivnou, opožděnou a absurdní lítostí pohlédla na špinavý, nasolený pruh pod svým autem.
To je fakt špinavý
Zapomněl jsem na mytí. Tři dny zpátky jsem chtěl, ale ehm stalo se to.
Očkoval ses? obrátila se na něj Libuše.
Ne. Odkud to berete?
Kašleš.
Ne, to je nervy. Hrdlo se svírá od napětí.
Jedli dál. Svět venku se nezměnil. Stále stejná městská krajina, stejné ulice poseté cigaretovými nedopalky, holé, šedé stromy na pozadí chmurných paneláků. Bez mráčků obzvlášť modrá, bez hanby nebe. Zrezlá plotová ze školy, kde někdo nedávno malovanou láskou vyryl nápis. Holubi, nafouklí, seděli na drátě. Šedá, nekonečná páska asfaltu vedoucí do nikam. Všechno bylo jako dřív. A to bylo nesnesitelné.
* * *
Již ve třetím měsíci těhotenství Libuše pocítila nevolnost. Zprvu jen škrábání v krku, pak se zvedla horečka, tělo rozechvělo žár i slabost. Myslela si, že je to jen chřipka. Přesto lékaři předepsali prášky. Proklamovali, že nic není vážného, miminko je v bezpečí. Po uzdravení se na jejím pasu objevila podivná vyrážka. Infekcionista se rychle podíval a prohlásil, že jde o herpes, předepsal těžké antivirotika. Libuše je vypila s pocitem viny, ale nepomohla. Dermatologvenereolog pak mávl rukou: To není herpes, jen alergie na nervové napětí! Předepsal jemnou mast, vyrážka zmizela. Zdálo se, že zdravotní potíže skončily. Libuše si oddechla a čekala den porodu, kupovala výbavu a připravovala dětský pokoj.
V den plánovaného porodu se kontrakce objevily samy, slabé, téměř neznatelné, ale Libuše, připomínající si rady, rozhodla se jet na porodnici.
Otevření není vůbec, řekla po vyšetření sestřička. Falešné kontrakce. Musíme to zastavit, dokud děložní čípek neotevře.
Dvakrát jí nasadili infuzi, která má potlačit porodní činnost. Kontrakce však sílily, stávaly se čím dál tím bolestivějšími. Celou noc Libuše trpěla, ráno znovu vyšetřili děložní čípek se začíná rozšiřovat. Rozhodli se urychlit a propíchnout plodovou vodu.
Vody normální? zeptala se Libuše, snažíce se mluvit rovně. Připravovala se na porod, přehrála hromady informací.
Ano, čiré, žádná zeleň, uklidnili ji. Všechno v pořádku.
Pak přišla druhá infuze stimulace. Hodina, druhá, třetí Bolest se proměnila v pekelný oheň, vše pohlcující. Šest hodin poté monitor kardiotokografie varoval srdeční tep plodu slábne, zpomaluje. Hypoxie, zašeptala sestřička. Lékař přistoupil, položil ruku na potížený čelo Libuše: Stav dítěte se zhoršuje. Riziko. Navrhujeme císařský řez. Libuše, už bez síly proti bolesti, jen přikývla.
Operace proběhla rychle a, jak lékaři tvrdili, úspěšně. Holčička přišla na svět. Vypadala zdravě, křičela, ukázali ji Libuši drobný, vrásčatý obličej, tmavé chloupky a krátce přiložili k prsu. A pak vše skončilo Štěstí trvalo pouhých pět minut. Libuše uviděla svou dceru znovu až po dvaceti čtyřech hodinách na jednotce intenzivní péče, připevněnou na senzory a hadice, napájenou na dýchací přístroj, který dýchal za ní. Z úzkého ústí jej vycházela červená, děsivá krev.
Pneumonie, objasnil ředitel, vyhýbajíc se očnímu kontaktu. Infekční. Pravděpodobně vypila kontaminovanou vodu. Patogen jeden z těch, kterými jste během těhotenství přecházela. Bojovat je těžké.
Třetí den života, když se stav miminka zdál stabilizovat a objevil se paprsek naděje, Libuše seděla v pokoji a zoufale, až k slzám, snažila se vyčerpávat každou kapku kolostra. Modlila se ke všem svatým, ke každému bohu, jak jen znal. Marek poprvé po letech vyšel do kostela, aby zapálil svíčku. Později měl vykonat podivný, pověrčivý úkon změnit dceři jméno. Nějaká vzdálená příbuzná, stará tchyně, pošeptala, že jméno možná nesedí Bláznivá představa, ale v tom momentě se uchýlila ke každému záchytnému provázku. Společně zvolili jiné jméno starobylé, silné, biblické. A v okamžiku, kdy Libuše byla stoprocentně přesvědčená, že její dítě přežije, bojuje o každou kapku mléka, vstoupil do pokoje hlavní lékař. Přistoupil a tiše, ale neúprosně zastavil její ruku.
Je mi to moc líto, Libuše, řekl, upřený pohledem mimo ni, do zdi. Za těmito slovy následovaly dlouhé, vyhýbavé medicínské vysvětlení, v nichž se rozplývala podstata: konec. Všechno skončilo.
* * *
Za skleněnými tabulemi protějších aut mihotaly tváře. Neznámí, lhostejní lidé, spěchající ve svých záležitostech. Ve vozidle měli být tři, ale opět byli jen dva. Jako vždy. Jenže mezi nimi ležela propast.
Je mi to líto jaký to prázdný, otřepaný, nicnedělající výrok!řvalo v Libuši.Jak dál žít? Jak dýchat, když celý svět přestal existovat, zastavil se v tom jediném, rozbitém okamžiku, napnutém jako smyčka, připravený prasknout?
Příbuzní, kteří přijeli na podporu, odvraceli pohledy. Soudili lékaře, že operaci protáhli, že je třeba žalovat, trestat, žádat pravdu Ale Libuše, ponořená do propasti vlastního smutku, nechtěla nic. Bylo jí těžké i jen se hýbat. Každý pohyb, slovo, myšlenka vyžadovaly nadlidské úsilí. Rozhodla se, že po novoročních svátcích se vrátí do práce. Zůstávat doma mezi těmi dětskými věcmi, které se nedá ani dát pryč, ani vyhodit, bylo jako šílenství.
Nový rok a Vánoce oslavili s Markem u jejích rodičů v tichém zasněženém vesničce. Ticho tam bylo ohlušující. Štědrý večer, pod Vánocemi, se rozhodli vyzkoušet saunu, aby se očistili od městské a nemocniční špíny, aspoň trochu se obnovili. Nejprve šli muži Marek a otec dlouho v sauně. Libuše s matkou se dostaly dovnitř jen po půlnoci. Z důvodu švu si Libuše nemohla sáunovat, ale matka, pověrčivá a citlivá, se bála jít sama do temného zahradního stínu, kde stála sauna, a tak Libuše tiše šla s ní, zabalená v starém županu.
Sauna byla teplá, rozpálená, voněla břízovým proutkem a suchým dřevem. Matka, už propálená, vyšla do přebalovací místnosti, kde Libuše seděla na široké lavici.
V tuto noc začínají vánoční věštění, víš? řekla matka, otírajíc si ruce ručníkem. Pamatuju, jak jsme v mládí s holkama stavěly zrcadla, zapalovaly svíčky věštily se oA tak se Libuše pomalu, ale jistě, učila žít s nově nalezenou nadějí, která ji vedla vstříc budoucnosti.
