Tady by se šatník od naší skříně hodil, zamyšleně řekla Markéta Hrdličková, projížděla obývák pohledem. Jen bys jen křeslo sundala, to je přece nepohodlné. Kam ho dáš, Vendulko?
Vendula Kovářová zatřepala. Nezjistila hned, že tato žena není interiérová dekorátorka z televizního pořadu, ale její svokra. A že tady je její, Vendulin, byt. Byt, který si koupila svými penězi po dvacetosm letech úspor, freelance projektů, šetření na kávě i na sobě.
Možná si to nasadím na hlavu, odpověděla pomalu a vstala z pohovky. Já jsem nic nepochopila. Přesouváte se?
No, jen to probíráme, usmála se Markéta, v úsměvu měla spíš vítězství než teplo. Já a Denis jen no, podívali jsme se. Co? Prostorný byt, designový rekonstrukce. V pronajatém nám není pohodlně, a Pavel po té jeho hloupé nehodě má dluhy, které nezaplatí. A víš rodina je rodina.
Slovo rodina řekla svokra tak, jako by Vendula do té kategorie nepatřila.
Jsi chytrá, Vendulko, máš vlastní příjem, neztratíš se. My už jsme staří kde se v těch pronajatých koutech točit budeme?
Máte přece jen padesát pět let, odseknula Vendula. To nejsou ani důchodci, to je aktivní dlouhověkost. Pořád křížovky řešíte, na chalupu jezdíte. A co má tenhle byt společného se mnou?
Markéta sevřela ruku, zarmouceně přitiskla rty a vytáhla svůj zbraně.
Mimochodem, porodila jsem ti takového manžela. A právě on tě podporoval, když jsi kvůli anémii kolébala po nemocnicích. A teď, když je jeho bratr v nesnázích, otáčíš se ke mně zády?
Když jeho bratr narazil sloup na otcově autě s cizí ženou na sedadle, těžko se Vendula vyhnula hlasu, nikdo mi nezavolal, jestli se nemáme k vám přestěhovat, zatímco Pavel léčí své morální i úvěrové rány.
Vendulo, ozval se Denis, doposud jen předstíral, že je zaměstnaný v kuchyni. Jen to probíráme. Rodiče si nic nevyžadují.
Vendula se přiblížila ke dveřím a tiše řekla:
Dokud vy probíráte, já žiju. V mém bytě. Ten, který zjevně chcete přetvořit na kolejičku po velkém mučedníkovi Pavlovi. To nejde.
Jenže nechtě zvedněte hlas, pomyslela si, vydechla a šla do ložnice.
S Denisem nemluvila tři dny. Občas přišel a řekl něco jako: Máš něco z obchodu?, nebo Nezapomněla jsi, že v sobotu má máma narozeniny? Vendula jen přikývla nebo předstírala, že neslyší. V bytě visela viskózní, lepkavá ticho ne tiše klidná, ale taková, kde se v každé stěně schovává křivda.
V sobotu se všechno změnilo.
Vendulo, podíval se Denis z okna, jako by chtěl skočit, chápu, že je ti těžko. Ale rodiče nemají jinou možnost. Úvěr se přenesl na otce. Byt už je na prodej. Za měsíc budou na ulici. A ty?
Co?
Víš, že jsi silná. Najdeš, kam jdeš. Můžeme se na pár měsíců přestěhovat do pronajatého. Pak vymyslíme něco dalšího.
Nejprve chtěla Denisa uhodit pánví, pak ho obejmout. Nakonec se jen zeptala:
Takže mám opustit svůj domov, protože tvoji rodiče opět nezvládli své děti?
To není pravda. Máme jen u tebe je víc možností.
Mám víc rozumu. Nepřetřásla jsem ho po cizích autech jako tvůj bratr. A nepropustila jsem manželku, aby se nastěhovala bez souhlasu majitele, zlobivě se usmála Vendula. Víš, Denise, chci ti poradit, co je nejlepší?
Jak?
Sbírej věci. A vypadni s nimi.
Denis na chvilku zamrzl. Poprvé v celém společném životě ztuhnul, nevěděl, co říct. Ven v jeho tváři neviděla manžela, ochránce, ani blízkého člověka. Viděla jen stín někoho jiného.
Neodejdu, vydechl. To je taky můj domov.
Koupě na moje peníze.
Ale jsme rodina, Vendulo. Není rodina o obětech?
Oběť je, když tě požádají. Ne, když tě postaví před fakt. Víš, jaký je rozdíl mezi obětí a pošílenou? Oběť má na výběr.
Nemazala, neplakala. Vytáhla kufr Denisův kufr a postavila ho na chodbu.
Můžeš jít, kam chceš. Vypůjčit si jednopokojovku, usadit se u mámy. Nebo spát u bratra na střeše. Ale tohle je můj domov. Zůstane můj. Ty a tvoje velká matka s komodou můžete zapomenout, kde je vstup.
Denis odešel bez věcí. S očima jak u bitej srny. Na rozloučenou řekl:
Později budeš litovat. Nikdo nepřetrvale nepobývá sám.
Vendula ho sledovala a pomyslela: Nejsem sama. Jsem se sebou. A ty nevíš, s kým jsi.
Večer zaklepe na dveře. Otevřela a na prahu stála Věra.
Co se děje? pronesla kamarádka a objala ji jednou rukou. Týden předtím jsi mi řekla: ‘Věro, není tak špatný.’ A teď?
Vendula nalila sklenku vína.
Teď je jako jeho matka. S komodou a plány na moji ložnici.
Věra se zasmála.
Věděla jsi, že má matka fúrii v srdci. Proč jsi s ním šla?
Myslela jsem, že je rozumný.
Myslela klíčové slovo. Vendulo, pojďme na jih? Máš teď povinný dovolenou?
Nejedu nikam. Zůstanu tady. S lahví. A až přijde ta komoda hodím ji z balkónu, z třetího patra, osobně.
Věra se rozesmála, pak se zamyslela.
Co když se vrátí?
Vendula se podívala na víno, otáčela ho v hlavě celý týden.
Koupím vrtačku a rozbiju zámek s kódem, který znám jen já.
V sobotu, přesně v deset ráno, když Vendula jen postavila konvici a připravovala se na den bez mužů, příbuzných a jejich nábytkových snů, zavřela se.
Otevřela dveře a ztuhla.
Na prahu stál Markéta Hrdličková s kufrem. Za ní se mihotal Pavel Novotný Denisův bratr štíhlý v teplákách, s tváří, která kombinovala utrpení i naději na rychlý zisk. Vedle něj byl jejich otec, Pavel Pavlík, nízký, plešatý, vypadá jako důchodce, který už v roce 1987 ztratil životní elán.
Dobré ráno, řekla svokra, jako by se domlouvali na čaj. Nezůstáváme dlouho. Jen pár měsíců, dokud se byt prodá.
Vendula neodpověděla. Neměla slova.
Vendulko, zasáhl Pavel Pavlík, promiňte, situace není v naší moci. Dohodli jsme se s tátou tvé svoky, pustí nás dovnitř, ale teď probíhá rekonstrukce. Denis říkal, že ti nevadí, když tu přespíme.
Denis? Říkal? Řekl to před nebo po tom, co jsem ho vyhodila?
Pospíšete si? zeptala se Markéta, už vstupující. Chceme to vyřešit v míru. Vendulo, nebuď naštvaná. Jsme tvoji lidé.
Svých lidí v cizím bytě proběhlo jí hlavou.
Pavel mezitím tahal kufr. Vůně cigaret a starého autoservisu se šířila.
Pavle, neházej to přes práh, zakřičela Markéta. To je špatná pověra.
Pověra je, když tě pustí dovnitř, ne když okupuješ, tiše řekla Vendula, ale nikdo neposlouchal.
Usadili se. Pavel si sedl na pohovku, položil nohy na konferenční stolek. Pavel Pavlík opatrně prohlédl balkon a zeptal se:
Můžu tady kouřit?
Můžu tady mlčet, odříkala Vendula. A rychle odejít.
Svokra se usadila v kuchyni, vytáhla z tašky sklenici domácích nakládaných okurek, sáček pohanky a formičky na pečení.
Přinesla jsem něco z domova, abyste neměli starosti. Budeme spolu žít člověk to musí. Já miluji pořádek. A mám lehkou ruku. Všechno roste!
O tomhle mluvíte, že máte brambory ve vaně? Nebo kaktus v hrnci? odpověděla Vendula. Vzpomínám.
Vendulo, dejme tomu bez sarkasmu. Všichni máme těžké časy. Ale ty a Denis se musíte držet pohromadě. Jsem matka. Není mi jedno.
Bylo vám jedno, když nám po nedělích přinášeli boršč, i když jsem prosila, abyste nechodili. Bylo vám jedno, když jste mi navrhovali změnit práci, protože učitelé mají stabilitu. A je vám jedno, když jste se s kufry vtrhli do mého domu bez varování. To se jmenuje invaze, Markéto. Hrajete se mnou ve válce?
Pavel se přimhouřil:
Vendulo, víš nemáme kam. Bratr řekl, že jsi chápavá osoba.
Bratr se mýlil. A ty také.
Vendula vytáhla telefon a zadala číslo Denisa. Po třetím pípnutí zvedl.
Ahoj. Právě nemohu, mám schůzku
Jasně. Schůzku. Mám tady tvoji rodinu s kufry. A tvého bratra, matku i otce. Řekl jsi, že nejsem proti?
Po dlouhém tichu, jako žvýka v botě:
Myslel jsem, že se domluvíte. Nejsi krutá. Máš velké srdce
Jo. A teď tam je velká díra. To je vše. Jsi volná. Od mě i od toho bytu. Hodně štěstí. Jen nezapomeň, že tvoje máma má lehkou ruku. Zvlášť na police.
A pověsil.
Odpoledne Markéta znovu hledala útočiště.
Vendulo, mohly bychom spát v ložnici? A ty bys zůstala v obýváku?
Ne.
Ale jsiA nakonec si Vendula uvědomila, že domov není místo, kde jsou jen čtyři čtyři stěny, ale kde v srdci nosíme klid a sebeúctu.
