Před dvěma lety měl Václav vše rodinu, manželku, plány do budoucna, nadějeTeď už nic není. Nemůže žít, nesnáší bolest ztráty. Kdyby mohl ten osudový den vrátit, udělal by cokoli, aby se to nestalo. Kdyby
Poprvé za poslední dva roky spěchá Václav do tiché, prázdné chalupy. Konečně může pomstít smrt své ženy. Chtěl zajít do obchodu a koupit pálenku, ale rozmyslel se. Hodina pomsty nadešla. Hlava musí zůstat čirá. Václav jde spát brzy a překvapivě rychle usíná. Po dvou hodinách se probudí s bušícím srdcem, chytá se za ruce, aby dostal vzduch. Často, jako právě teď, mu ve snu dýchá Libuše, její dech je blízko. Naslouchá, doufá, že otevře oči a uvidí ji po svém boku. Ale ne. Polštář není zploštělý. Opět spí.
Václav si protřepe rukou povlečení. Okamžitě se zahřeje pod jeho dlaní a dává mu klamavý pocit, že žena ještě leží vedle něj, ještě před tím, než se probudí. Usnout už nedokáže. Leží a zírá do bílého stropu v temnotě. Vzpomíná. Dva roky čekání na pomstu, touha. Nepřítel se vrátil. Václav to ví na sto procent.
Ten osudový den si Libuše vyplácel z práce dříve. Šla na gynekologii na ultrazvuk. Měla zpoždění. Už nedůvěřovala těhotenským testům. Léta se snažili, doufali, chtěli dítě.
Stála na okraji chodníku. Na protější straně se rozsvítil zelený chodcův signál a ona první vkročila na přechod. Neviděla, že jí jede auto, které se snaží vyjet před proudem chodců. Auto by proletělo, kdyby nezastavil cyklista z druhé strany. Srážka byla nevyhnutelná. Řidič však otočil volant doprava a narazil do Libuše. Zemřela na místě.
Řidič dostal dva roky odnětí svobody. Cyklista se odnesl jen s modřinami po pádu. Lékaři řekli, že Libuše nebyla těhotná.
Nejhorší se vrátil, bude žít se svou ženou a synem dál. Václav už nikoho, nic nemá, naděje zmizela. Už dlouho rozhodl, že zabije svého nepřítele. Přetlačí ho motorovým úderem, ať jeho rodina přežije to, co přežil on. Václav se rozhodne neukrývat, neutíkat. I kdyby zemřel sám. Zemřel se svou ženou před dvěma lety. Čekání na pomstu se nedá nazvat životem.
Občas šlapá Václav k tomu křižovatce, kde Libuše zahynula. Kupuje květiny a skládá je na okraj chodníku. Chodci míjí a nechápou. Stojí a snaží se představit, co Libuše myslela v poslední vteřině života. Možná doufala, že tentokrát uslyší radostnou zprávu. Dýchla poslední a vstoupila na přechod
Jezdí k hrobu, chodí do kostela, ale úlevu nenajde. jen pomstou získá svobodu.
Unavený z nespavosti vstane, osprchuje se a důkladně se oholí. Pomalu sní sendvič s čajem, dívá se na skvrnu na zdi. Libuše chtěla přilepit tapetu. Václav to neudělá skvrna je část vzpomínky na ni. Oblékne čistou košili. Otočí se na poslední pohled do pokoje. Vrátí se?
Nejdříve jen bloumá po městě a zabíjí čas. Ještě příliš brzy. Jeho nepřítel ještě leží na čistých povlečích vedle ženy. Nebo už vstává, protahuje se, jde do koupelny a škrábe si nohu těsně pod kalhotami. Udělá maličkou potřebu, zívá. Pak se sprchuje. Jeho žena už má připravenou snídani. Vyjde z koupelny, voňá po sprchovém gelu, políbi manželku a posadí se naproti synovi ke stolu Dost, odmlčí se Václav. Můj nepřítel vypadá příliš dobře. Vraha mé ženy nemůže vypadat tak hezky.
Teď si Václav představí, že jeho nepřítel včerejší večer pořádně napil, doplňujíc dva roky ztracené. Ráno vstane s drsnou hlavou a surovou žízní. Nalije si do obličeje hrst vody, napije se z kohoutku, jak si zvykl v cele. Holení vynechá. V šortkách a tričku se posadí ke stolu Teď je to správně. Takový by měl být nepřítel. To se nevyplácí litovat.
Otočí auto a jede k domu nepřítele. Na dvoře zaparkuje tak, aby viděl vchod. Na dětském hřišti si hrají dva děti. Václav se připraví čekat. Jednou nebo druhou vylétnou z domu sám nebo s rodinou, není důležité. Ne dnes, ale příště pomsta ho dopadne.
Jsou poslední dny dubna. Na keřích a stromech, hlavně na slunné straně dvoře, se probouzejí mladé listy. Asfalt ještě nezaschlé po nočním dešti. Obloha je zatažená. Chladno.
Najednou z vchodu vyběhne chlapec, asi šest let. Běží na hřiště k ostatním, ale zahlédne Václavův terénní vůz a pomalu k němu přistoupí. Možná je to chlapec, syn nepřítele? Třeba. Václav spustí okno.
Co chceš, chlapče?
Nic. Dívá se na Václava z úzkého úhlu, neustrašně, neutíká. Můj táta taky měl auto. Ne tak luxusní jako tvoje.
A kam ho dal? Prodal? Václav se těší, že tak lehce získá informace o nepříteli.
Jo. Rozbil ho při nehodě a nový ještě nekoupil.
Václav chlapce zkoumá, hledá podobnost s nepřítelem. Nedaří se. Možná vypadá po matce, kterou už nepamatuje. Tvář nepřítele má dobře zapamatovanou. Na čelní sklo vozu padají kapky deště.
Chceš si sednout do auta? Vlez, jinak se namočíš. Václav se nakloní a otevře dveře stranou pro pasažéra.
Chlapec váhá, pak se zvýší déšť. Vyléze na vysoké sedadlo, zavře dveře. Šum deště uvnitř téměř neslyší. Chlapec s rozzářenýma očima zkoumá palubní desku s červeným podsvícením.
Má to vyhřívaná sedadla? Benzín asi hodně pije? zeptá se dospěle.
Václav ochotně odpovídá na všechny otázky. Přemýšlí, jak je nebezpečné stát uprostřed dvoru s chlapcem.
Co takhle projet? Přeci prší.
Chlapec podezíravě mrkne na Václava.
Jestli nechceš, prostě sedíme, řekne Václav nahlas.
V duchu si pomyslí: Odvážnej, chytrý kluk.
Máma bude křičet. Já vím.
Chlapec se znovu podívá na Václava.
Ona se o mě nestará. Jen chvilku.
Václav vyjede z dvoru, přemýšlí, jestli ho někdo viděl. Děti se nepočítají. Většinou neznají značky aut, čísla si nepamatují.
Vzpomene si na slova, že nejlepší pomsta nepříteli je zabít toho, koho miluje. Rozhodnutí přijde najednou, samo.
Jak se jmenuješ?
Matěj, odpovídá chlapec.
Cože? Takže jsme jména blízká. I já se jmenuju Václav.
Nezabiju, samozřejmě. Nemůžu. Chlapec není viníkem. Jedna věc je nepřítel, druhá je malý chlapec, i kdyby byl syn mého nepřítele. Jen ho odvezu dál a pustím. Nevyjde ven. Ať hledá syna, trpí.
Václavův vnitřní monolog přeruší Matějův hlas.
Co? opakuje Václav.
Říkal jsem, že ne táta srazil tu ženu. Maminka řídila auto. Táta byl vedle.
Kterou ženu? chlad proběhl po Václavově páteři.
Moji Libuše nesehnal nepřítel, ale jeho žena? Václav si neuvědomí, že to řekl nahlas.
Jo. Táta převzal vinu. Maminka by v vězení nevydržela. Je nemocná, často leží v nemocnici.
Odkud to víš?
Nejsem maličký. Slyšel jsem, jak rodiče šeptali. A maminka to sama řekla.
Václav pocítí vřavu. Mokrýma rukama svírá volant.
Proč jsi mi to řekl? Že půjdou na policii?
Matěj se podívá.
Táta už sloužil. Co se dá dvakrát za jeden zločin?
Téměř. Řekl jsem tak. Václav se snaží usmát.
Nezaznamená, jak vyjede za město. Matěj napjatě zírá dopředu, oči široce otevřené. Mokrá, bílými čarami zakreslená asfaltová páska leží pod koly.
Kam jedeme? ptá se Matěj.
Václav uslyší ve chlapčím hlase mírný strach.
Rozmyslím se. Václav zabrzdí na kraji, spustí okno a dává tvář čerstvému vlhkému vzduchu. Šum projíždějících aut zesílí.
Je vám špatně? v chlapčím hlase zní úzkost, pohled je tak chápavý, že Václav znovu pocítí vřavu.
Rozumí? Cítí? Děti a zvířata nelže. Co dělám? Václav otočí auto a vrátí se do města.
Libuše se nevrátí. Nepřítel ji nesrazil. Vzal vinu ženy na sebe. Odpověděl. Kdo má nyní být pomstěn? Ona? Už má málo času. Co Matěj řekl? Má jen jednu ledvinu a ta selhává. Co se mnou? Rozhodl jsem se pomstít nevinnému klukovi
S kým jsi byl, když maminka ležela v nemocnici?
V babičce. Ta má slabé srdce. Nemá ráda maminku.
Václav sleduje mokrou pásku, která se rozprostírá před ním. Déšť ustal.
Kolik ti je?
Sedm. V září půjdu do školy. Máte děti?
Václav se zachvěje. Jak říct chlapci, že chtěl syna.
Stejně chytrý. Ale jeho maminka zabila Libuše Přemýšlí, že rodiče už možná chytli syna, běhají po dvoře a hledají, možná už volají policii.
Přijeli jsme, řekne Václav.
Vjíždějí na dvůr. Děti se schovávají před deštěm v domcích. Nikdo neběhá po dvoře v hysterie a slzách. Matěj otevře dveře.
Když kam jste přišli?
Václav nepochopí okamžitě otázku.
Co? Eh Přijeli jsme za kamarády. Ale nikdo doma nebyl.
Matěj seskočí na asfalt.
Vrátíte se?
Uvidíme. Když přijdu, pojedeš se mnou? Nemám syna. Ani dceru. Nikdo není. zamyslí se. Když tvůj táta koupí novou mašinu, to je skvělá volba. Ať si ji vezme. Nebude litovat.
Díky. Na shledanou. Vesele zazněl hlas, když se zavřela vrata.
Na shledanou, řekl Václav úzkým úsměvem.
Matěj se zastaví u vchodu a odmlouveje. Václav vyjede z dvoru, koupí v nejbližším obchodě láhev slivovice. Na břehu Vltavy se posadí na mokrou trávu. Pije přímo z láhve. Žaludek ho spálí jako oheň. Lehce se zakloní na záda a upřeně hledí na nebe. Mraky se rozevřou a ukáže se jasně modrá obloha.
Hej, tati, neprochladneš? ozve se chraplavý hlas.
Václav otevře oči. Nad ním stojí dva teenageři. Zřejmě usnul. Rychle vstane, jde k autu.
Hej, tati, dáme si slivovici? volá jeden z nich.
Ještě je brzy na pití. Václav se vrátí, zvedne z podlahy téměř plnou láhev.
Zádí slyší vybraný nadávky, neotočí se.
Nasedne do auta a jede domů. Poprvé po dvou letech se cítí volný.
Bože, málem jsem něco udělal. Díky, že jsem se vyhnul. Kdybych měl takového syna mumlá, a cesta před ním se rozmazává od slz, které se mu sbíhají do očí.
Pomsta je život věnovaný nenáVáclav nakonec pochopí, že jedinou skutečnou pomstou je najít v sobě mír a nechat minulost odeznít.
