Podmiňovací způsob
Počkej, on ti požádal o ruku? Jitko, tys ses snad zbláznila! Co je na tom k přemýšlení?!
Olčo, ono to není tak jednoduché
Co na tom proboha není jednoduchého? svlékla Olga kabát a svalila se ke stolku Uf! Letěla jsem sem, co mi nohy stačily. Mám půl hodiny! Pak musím Kačenku odvést na tanečky a Peťu na fotbal.
Olčo, klukovi bude za chvíli šest. Jak dlouho ho ještě budeš oslovovat Pétě?
No ať je rád, že má aspoň takové jméno! Představ si, včera přišel ze školky a oznámil, že se zamiloval! Do Lidušky ze sousedního vchodu! Prý se s ní hodlá oženit. Co tomu říkáš?
A co. Úplně normální na tvého potomka. Vzpomeň si na sebe!
Nesrovnávej! Vzpomínáš, co mi máma provedla, když jsem oznámila, že se chci vdávat? rozesmála se Olga. Kolik mi tehdy bylo? Patnáct?
Čtrnáct! A málem jsi jí přivodila infarkt! Maminko, už jsem se rozhodla. Rozhodla! A že tě tehdy Pavel ani nebral na vědomí, to ti bylo ukradené.
A nakonec jsem jeho žena, a dneska odnáším následky svého poblouznění. Mámu z toho mohla potrestat přísněji. Umýváním nádobí pro celou rodinu mě naučila, no, mohla jsme to zakázat ven!
Tebe by někdo doma zavřel, že jo! A máma věděla, že jsi nikdy neudělala žádnou blbost. Všechny tvoje výstupy byly jen dočasné! A rozum ti stejně nikdy nechyběl!
No jasně! Hlavně u všech věcí, kde jsi byla ty! Vzpomínáš, jak jsme se hádaly jako děti? Nemohla jsem tě vystát! Jitka ta šikovná a Olga na zabití!
Máma tohle ale nikdy neřekla.
Zato babička to opakovala pořád! Prý skončím s dítětem bez otce. A jak to nakonec dopadlo?!
No, v tomhle jsem se teda za vzor neukázala
Jitka odsunula svůj hrnek a zhluboka si povzdechla.
Jitko Olga se natáhla přes stůl a vzala ji za ruku. Co je s tebou?
Olčo, mám strach
Proboha z čeho? Konečně potkáš normálního chlapa a teď šílíš! Co je za problém?
Mám pocit, že Adama nepřijme
Olga zamračila čelo.
A proč si to myslíš?
Je to jednoduché, Olgo. Včera, po těch růžích a zásnubním prstýnku, mě poprosil, abych poslala syna na týden k babičce.
Jitka se zahleděla do okna a kroutila si prstýnkem na ruce.
Prstýnek byl krásný a určitě drahý.
U Karla, mého snoubence, se nic jiného ani čekat nedalo. Úspěšný podnikatel, sportovec, navíc velký milovník hudby i žen, který ovšem najednou zpomalil, když potkal Jitku a rozhodl se, že ženě, kterou si vybral, dopřeje jen to nejlepší. Šetřivý nikdy nebyl, mravy ho naučila matka:
Synku, žena zvládne strádání, pokud její muž prochází těžkostmi, ale dvakrát si rozmyslí, zůstat s tím, kdo sice má, ale nechce se rozdělit. A není to nic špatného; když tě bere jako životního partnera, napadne ji: Když bude škudlit na mně, nebude škudlit na dítěti?
Ale mami, proč musí tak uvažovat? Co s tím má dítě společného?
Pamatuješ na pohádku o chudé Aničce? To je v ženách. Myslet sto kroků napřed. Často je to nesmysl, ale ta, co myslí na budoucnost, méně často skončí na dně.
Karel si vzal matčina slova k srdci. Jak taky ne, když vyrůstal se silnou ženou, která z ničeho znovu vystavěla svůj život poté, co ji manžel opustil pro jinou. Zůstala s dítětem doslova na ulici, bez podpory.
A matka Karla, paní Natálie, opravdu neměla kam jít.
Její rodiče bydleli v zapadlé vesnici a jí se domů vracet nechtělo. Když odcházela na školu do města, nepočítala dny, spíš hodiny. Doma, kde nebylo jiné hodnoty než slivovice, na nic lepšího nevzpomínala. Vybředla, bydlela na kolejích, přivydělávala, jak to šlo. Naučila se starat kdo chce žít, musí šikovně přežít.
Vdávala se z rozumu, ne z lásky, ale Karel to nikdy nevěděl. Proč by měl? Ať si myslí, že svět stojí na jiných věcech.
Možná právě to ji naučilo překonávat překážky, a když zůstala stát na ulici s miminem, nehledala spásu v pláči, ale v činu.
Sehnat práci nebylo snadné, ale Natálie to dokázala. Pomohly kamarádky, a za chvíli dělala hospodyni osamělému profesorovi, kterému po smrti ženy vymizela chuť žít.
Pane profesore, nejvyšší čas večeřet! položila před ním talíř s polévkou.
Později, Natálko
Ani nápad! Teď hned!
Myslíte?
Vím to! Musíte!
Když nemám hlad?
Jako když nás krmila babička Za mámu, za tátu
Přesně mě tak krmila.
Tak si představte, že jsem vaše babička. Vy chytrá hlava a nejste schopný pochopit, že člověk z luftu žít nemůže! Vaše paní by mi to nikdy neodpustila, kdybych vás nechala živořit!
Pořád mluvíte jako má babička Až na to budiž jí země lehká, to jste nikdy neřekla
Když to říkala vaše babička, tak věděla proč. Některé věci platí napořád.
To jste filozof, Natálie!
Kdepak! Nemám na to čas. Snědeno? Díky! Jdu nakrmit Karla.
Správně, chlapeček potřebuje dobrou stravu
Profesor děti neměl a bezděčně si oblíbil Karlíka, až natolik, že jednou udělal něco nečekaného: pozval si Natálii do pracovny, posadil ji do křesla, sám přecházel a dumal.
Tak tedy, Natálie! Nabízím vám ruku a vše, co mám. Mé srdce patřilo jiné, to víte, ale to neznamená, že nemůžu poskytnout co mohu vám a synovi. Můj dědic nejste, přesto dám, co mohu. Promyslete si to! Nemám komu jinému věřit. Příbuzní nestojí za řeč, vztahy tam nejsou. Vy jste žena rozumná, zamyslete se a dejte vědět.
Natálie odpověděla až po týdnu. Podívala se profesorovi do očí kývla.
Děkuji vám za důvěru. Vaši nabídku přijímám kvůli Karlovi, ne kvůli sobě. Má mít lepší život.
Vzali se tiše a Karl získal otce v pravém smyslu.
O rok později šla Natálie na vysokou školu.
Správně! Vzdělání je potřeba alespoň kvůli synovi, vždyť co mu ukážete za vzor.
Natálie mlčky přikyvovala, v duchu ale plánovala jinde věděla, že celý život mydlit podlahy nechce. Po několika letech získala diplom, založila malou úklidovou firmu a dařilo se jí.
O syna starost neměla měl doma zázemí i lásku nevlastního otce.
Skutečný Karlův otec se svého syna vzdal bez odporu, na první žádost Natálie.
Už máš někoho nového? Ať se vám daří. Klukovi o mně nelži spíš ať vůbec neví, že jsem existoval.
Toho přání se držela. Až když profesor umřel, dozvěděl se Karel pravdu. To mu bylo devatenáct. Natálie mu vyprávěla všechno.
Mami, ale vždyť mě miloval
Moc, synku! Myslím, že málokdo miluje vlastní dítě tolik, jako tě miloval on. Vy jste si dali navzájem ty jemu pocit, že je otcem, on tobě dům i bezpečí. Krevní vazba není všechno! Skutečný táta se nikdy nezeptal, jestli žiješ, a profesor ti dal domov i svobodu nám oběma. Tomu se nic nevyrovná!
Natálie nelhala, měla svůj osud dávno v sobě vyrovnaný. Kdyby ji manžel neopustil, Karlovi by život možná nikdy nevyšel.
Odstěhovala se na chalupu a synovi nechala byt. Čekala na vnoučata.
Ale čas šel a Karel stále nenašel tu pravou.
Karle, co vyvádíš? Kolik jsi měl těch holek?!
Hodně, mami.
No právě! A jedna hezčí než druhá! A chytrých by ses taky nedopočítal. Vzpomínáš na Alenu nebo Ludmilu? Ty jsi mi je vodil ukázat. Co jim chybělo?
Nevím, mami. Ale nebyla to ona. Alena je skvělý právník, ale zajímá ji jen kariéra. Děti nechce, domov je jí fuk. Kdybys viděla její byt jako z časopisu. Krásné, jenže jako v muzeu! Bál jsem se tam jen postavit hrnek na stůl. Do druhé minuty bych se udusil.
A Lída?
Lída je úžasná, ale nemiluju ji. Stačí ti to?
Jasně.
Tak co řešíme?
Radost Natálie, když přišla do života Jitka, byla veliká. Syn konečně dospěl k vážnému vztahu a to, že má dítě, jí nevadilo.
Jsi připravený na takovou odpovědnost?
Mami, myslíš, že nevím, kdo mě vychoval? Jediné, co mě trápí
Co?
Co když mě Adam nevezme?
Nedělej malého! Zapracuj na tom! Chceš tu ženu, nejdřív si získej jejího syna. Je to jednoduché každé matce je její dítě nad všechno.
Mami!
Ano! Nedělej, že tě šokuju. Někdy je třeba mluvit na rovinu. Požádej ji o ruku a najdi si cestu k Adamovi. Táta tam není a nikdy nebyl máš šanci. Ale hlavně si rozmysli dovedeš to dokončit? Dítě není hračka! Jitka je silná, zvládne to. Ale kluk ne. Hraj si s city dospělých, ale ne dětí!
Karel si to vzal k srdci a podle mámina návodu začal pracovat.
První část splnil, ale Jitka teď seděla se sestrou v kavárně a nevěděla, co dál. Láska je krásná, ale žít s člověkem, co by nepřijal jejího syna, si nedokázala představit.
Olga si prohlédla sestru a rozhodla se neticho prolomit:
Co ti tedy řekl?
Kdo? Jitka se zamžikala zpět do reality.
No přece Karel! Co ti na to řekl?
Nic kloudného. Jen mě poprosil, ať je Adam týden po svatbě u rodičů.
Jitka nervózně pohodila lžičkou na stůl. Zvuk přitáhl číšníka, ale Olga jen zakývala, že je vše v pořádku. Vzala lžičku, oblízla mléčnou pěnu, a pak jako za starých časů ťukla sestru do čela.
Auvajs! Jitka se podívala na smějící se Olgu a třela si čelo. Proč tohle?
Modřina nebude! Mám letitou praxi!
To máš pravdu. S takovými vtípky jsi začala, když už jsme nebyly děti.
Přesně! Kdy jsme vlastně dospěly? Když ses dozvěděla, že čekáš Adama? Nebo ještě dřív?
Asi dřív
No právě! Jak říkala babička? Mladé a předčasné A nic tě osud nenaučil! Že by ses svěřila někomu se vztahem s Milanem? Ani ne rodičům, aspoň mně!
Nevím Teď už je to jedno
Máš pravdu. Ale stejně mi vrtá hlavou, kdy se konečně naučíš říkat těm, co tě mají rádi, co se ti děje?
Jitka si povzdechla a položila lžičku.
Asi máš pravdu
Ne asi, určitě! Máš snad znovu připomínat, jak přišel Adam na svět?
To netřeba! Pamatuju si
Možná zapomněla, proto připomínám!
Jitka se odvrátila a zhluboka se nadechla. Olga je někdy k nevydržení, ale opět měla pravdu. Její syn na svět přišel navzdory, a Olga to věděla.
S Milanem, otcem Adama, chodila do třídy. Rozplývala se, když na ni pohlédl. Každé ráno stála u zrcadla v přízemí, věděla, že půjde kolem a zavolá aspoň Ahoj!. Že to říkal všem dívkám, jí bylo jedno to pochopí až později.
A opravdu si jí všiml. Na maturitním večírku za ní přišel, vzal ji za ruku a vyváděl ji ze sálu, dobře věděl, že doma nikdo není
Proč tehdy souhlasila, si Jitka nikdy neodpustila. Četla, byla otevřená mámě, a tohle tajemství držela pod pokličkou. Na letním táboře pak seděla na břehu Dyje a lámala si hlavu, jak naložit se svým tajemstvím. Už to nešlo dál skrývat; bylo větší než ta širokánská řeka, která se před ní vinula a šeptala: Dívej, začínala jsem jako čůrek. Bojuj, dej život I když toho, koho to těší, jsi jenom ty
Rychle pochopila, že Milan ji využil, ale pořád doufala, že změní názor. Zbytečně oddalovala rozhovor s rodiči, až už nešlo couvnout.
Olga ji z dálky pozorovala, domluvila se s Pavlem a ostatními, a jednoho večera objetím dala najevo, že všechno ví.
Jitko! Neboj se ničeho. Zapomeň na to O tom se mluvit ani nevyplatí! Dostal, co chtěl, kašlem na něj.
Kdo? O čem mluvíš?! vztekle odstrčila sestru Jitka.
A najednou ji přemohly nervy, omdlela a neviděla ani, jak přispěchala máma.
Přišla k sobě brzy, ale ležela a nechala se hladit po tváři slzami prolitou rukou.
Proč jsi mi nic neřekla, Jitko? Myslíš, že tak je to lehčí?
Slzily spolu, napřed s matkou, pak s Olgou, a rozplakaný koncert ukončil až otec, když přišel z práce.
No co to je, Niagára? divil se, a když mu to řekli, jen mávl rukou Holky, jste normální? Radovat se máme, ne brečet! Budeme mít vnoučka! Nebo vnučku Jitko! Klid, nesmíš se stresovat!
Nikdy předtím ani potom nezažila Jitka takovou úlevu a vděčnost jako tehdy. Styděla se, a přitom jí byl kámen ze srdce, že ji rodiče nezatratili.
Adam vyrostl v rodině, kde sice nebylo klasické trio mámatáta, ale kde ho opravdu milovali.
Díky podpoře rodičů nejen vystudovala, ale s Adamem si život zařídila po svém. Příchod Karla tu osvědčenou rovnováhu narušil, a proto pochyby byly pochopitelné.
Může riskovat Adamovu budoucnost kvůli svým pocitům?
Už jednou udělala unáhlené rozhodnutí a nebýt rodičů i Olgy, kdo ví, jak by dnes byli s klukem daleko Má rodinu, lepší těžko čekat. Má cenu riskovat?
Všechny ty myšlenky byly Olze vyčteny z čela, proto zavolala číšníka a poprosila o polévkovou lžíci.
Polévku?
Ne, jen lžíci, a ještě dva větrníky. Nervy potřebují cukr!
Podsunula Jitce talířek s oblíbenými větrníky, zamrkala:
Jitko, prosím, nauč se otevřeně říkat, co tě tíží a hlavně Kájovi. Je to chlap, na kterého se dá vsadit. Prostě se ho zeptej, proč chce, aby byl Adam u babičky. Je to těžké?
Nevím Asi máš pravdu, je to jednoduché. Prostě se zeptat?
Jasně! Hned teď!
Olga sáhla přes stůl po sestřině mobilu a mávala jí jím před nosem.
Volej!
Olčo! Má zrovna poradu!
Tím líp. Aspoň poznáš, jak mu na tobě záleží!
To se nehodí!
Nesmysl! Když nechceš volat, napiš zprávu.
Co si o mně pomyslí?!
To je podstatné? Máš na ruce jeho prsten. Požádal tě. Řekla jsi ano? Nebo přemýšlíš?
Přemýšlím
Takže jsi ho hned neodmítla to znamená, že přijala! Jak chceš budovat vztah, když se bojíš zeptat na obyčejnou věc? Jitko, on ti do hlavy nevidí. Dej mu vědět, co chceš! Zapomeň na kdyby! Kdyby tohle, kdyby ono Prostě se rozhodni, co vlastně chceš!
Kéž bych to věděla málem se Jitka rozplakala, ale nakonec vzala mobil od sestry. Tak prostě se zeptat?
Prostě se zeptej! povzdechla Olga.
Odpověď přišla vzápětí. Telefon příjemně cinknul a ikonka na displeji jí vyloudila úsměv.
No? Už je ti to jasné? usmála se Olga a mrkla na hodinky. Uf! To jsem se zdržela! Jedna na tanečky, druhý na fotbal. Nebuď smutná! Jenom dobře to vymyslel týden sami, pak spolu. Jsi i žena, nejen Adamova máma. Trochu ti závidím! Můj Pavel by nic takového nevymyslel. Tak zatím! A promluv i s Adamem. Ten by možná neměl nic proti říkat Kájovi tati.
Myslíš?
Jsem si jistá ale že jsem ti to neřekla!
Olga popadla kabát a vyběhla ke dveřím. Ještě na prahu se otočila, vyplázla jazyk a zaklepala si na čelo: Přemýšlej!
Jitka přemýšlela.
A výsledek stál za to.
Za tři roky totiž předá hrdý Adam z rukou Karlovi novorozenou sestřičku a vděčně kývne tomu, koho už pár let oslovuje tati.
Adame, opatrně! Jitka nervózně vykročí, ale Karel ji obejme a nedovolí, aby narušila první setkání sourozenců.
Neměj strach, všechno zvládne! Viď, synu?
Tati! To bych se urazil! Adam jemně odhrne krajku slavnostní zavinovačky, na jejímž výběru si s tátou dali záležet, a usměje se Mámo, je krásnáJitka se usmála, v očích jí hrály slzy štěstí, které by před lety považovala jen za rozbředlou melodramu. Místo toho teď stála opřená o Karla, sledovala, jak syn něžně houpá v náručí malou sestřičku a šeptá jí, že se o ni postará. Ten malý kluk, z jehož budoucnosti kdysi měla tolik obav.
V tu chvíli jí hlavou proletěly všechny otázky, co kdyby všechny ty večery, kdy přemýšlela, jestli může znovu věřit a znovu začít. Na nic z toho už nezáleželo. Zatímco Karel jemně pohladil její dlaň, uvědomila si, že právě její největší obavy ji přivedly až sem k tomu nesmělému štěstí, které den po dni rostlo v rodinu.
Adam vzhlédl a usmál se na ni tak široce, že jí srdce poskočilo radostí.
Mami, kdy malá poprvé uslyší pohádku?
Karel se zasmál.
Dneska večer, a začnu já! Povím, jak silná byla jedna holka, která se nebála života ani lásky.
Jitka k nim tiše přistoupila a poprvé v životě si dovolila uvěřit, že všechno, co se v ní kdysi lámalo, už jenom skládá nový, pevnější domov.
A když se pak večer v domě rozhostilo ticho, uslyšela pod dekou dvě hlasitě šeptající dětské hlasy a Karlův smích a věděla, že její podmiňovací způsob právě přestal existovat.
Teď už se totiž nebojí říkat nahlas: Jsem šťastná. Tady. A teď.
