Po těchto slovech jsem si musela ještě dál sedět, předstírat, že je vše v pořádku, a usmívat se? Ne, slavte beze mě! s těmito slovy Natálie zatřásla dveřmi.
To ráno vstala mnohem dříve než obvykle. Bez toho, že by otevřela oči, si připomněla: dnes je čtyřicet. Včera se tato číslice zdála být vzdálená, téměř nedosažitelná. Nyní ji však každé ráno potkává v zrcadle vrásky u očí, lehké unavené pohledy.
Vedle ní klidně dýchal Petr. Ani se nepohnul, když Natálie opatrně vystoupila z pod přikrývky. Spal pevně, ale s věkem ho zajímal méně a méně. Natálie mrkla na hodiny: 5:30. Musí ještě stihnout spoustu věcí, než přijde hosté.
Tiše zavřela dveře ložnice a zamířila do kuchyně. Ten den se jejich byt měl stát místem setkání dvou světů její rodiny a Petrových přátel. Po letech se mezi nimi nikdy nevyvinula pravá soudržnost. Její přítelkyně už dávno zmizely v každodenních povinnostech, zatímco Petrova parta zůstala stále stejná stejná tváře, stejná témata.
Natálie si uvařila kávu a otevřela lednici. Včera večer připravovala maso v marinádě, nakrájenou zeleninu a základní suroviny na saláty. Dnes vše musela proměnit na sváteční stůl. Obvykle objednávají jídlo nebo chodí do restaurace, ale tentokrát výročí. Toužili po domácí atmosféře, po teple, po něčem vlastním.
Mami, máš dvě sta korun? ozvalo se z kuchyňských dveří.
Šestnáctiletý Kryštof stál v rozcuchaných šatech, ale už v džínsích a tričku.
Kam jdeš tak brzy? překvapila Natálie, když vytahovala bankovku z peněženky.
S klukama jsme chtěli jet na kola. Ráno, aby nás slunce nespálilo. Vrátím se večer, přesně na tu oslavu.
Kryštofe, víš, jaký je dnes den?
Kluk se zamyslel, pak se provinile usmál:
Jasně, tvé narozeniny. Jen jsem nechtěl ráno rušit pomyslel jsem si, že později pozdravím.
Nezůstaneš tu a nepomůžeš mi? Sama to nezvládnu, ještě je toho spousta
Zamával rukou:
Mami, slíbili jsme si to už dlouho. Ale určitě stihnu. Co když pomůže Jitka?
Jitka je ještě na venkově s kamarádkou. Vrátí se před šestou.
No Ty to zvládneš lépe než kdokoliv, pověsil ramena.
Natálie povzdechla. Kdysi byla hrdá, že všechno drží na svých ramenou. Teď ji to jen vyčerpávalo.
Jdi už. Ale buď doma včas.
Kryštof ji políbil na tvář a skoro okamžitě zmizel. Za pár sekund zabouchly vstupní dveře.
Do deváté hodiny byla Natálie už úplně ponořená do příprav. Trouba se zahřívala pro maso, zelenina čekala na krájení, těsto na tvarohový koláč pomalu pod ručníkem dosahovalo ideálního stavu. Vzduch byl naplněn vůní čerstvé kávy a koření.
Dobré ráno, ozval se Petr, který vstoupil do kuchyně ve starých sportovních šortkách. Co to děláš tak brzy?
Co myslíš? odpověděla chladně. Hosté přijdou v šest. Hromada práce.
Mohl jsi si ještě trochu zdřímnout. Je to přece tvůj den. Vzal si šálek a nalil si kávu. A k narozeninám, mimochodem.
Mírně se naklonil a lehce dotkl její tváře. Z něj vyzařovala máta a známý kolínský parfém.
Děkuji, řekla Natálie. Toužila po nějakém gesta, po dárku, nebo alespoň po otázce: Co potřebuji?
Petr už ale seděl u stolu a listoval telefonem.
Dnes nepracuješ? zeptala se, rozbíjejíc vejce.
Ne, je volno. Občas je potřeba něco udělat doma
Skvělé. Tak mi pomůžeš s přípravou stolu?
Jasně. Jakmile dočtu novinky, zamumlal, neodvádějíc oči od displeje.
Uplynuly tři hodiny. Petr se přesunul do obýváku a zaujal se fotbalovým zápasem, který komentoval nadšenými výkřiky. Natálie tiše krájela, míšela, šlehala, pekla a přemýšlela: Čtyřicet let. A takhle to slavím
Přesně v třetí hodinu zaklepaly na dveře. Natálie otřela ruce ručníkem a šla otevírat. Vešla její mladší sestra Jitka s kyticí červených karafiátů.
Všechno nejlepší, milá! pozdravila Jitku, objala ji jednou rukou. Přišla jsem trochu dřív, abych pomohla. Ještě něco děláte?
Už od rána běžím, pozvala Natálie sestru dovnitř. Hosté jsou v šest, ale jsem ráda, že jsi tady.
Kde je slavnostní šaty? zkoumala Jitka Natálii v obyčejném tričku a vybledlých džínách.
Šaty? povzdechla Natálie, mávnutím ruky. Saláty nejsou nakrájené, dort není ozdobený, servírování není hotové
Rozumím, řekla Jitka a podívala se do kuchyně. Posoudila rozsah prací a odhodlaně zamířila do chodby. A Petr nic neví?
On je zaneprázdněný.
Z obýváku se ozval rozčilený hlas: Co děláš, nechtěný! Vypadni!
Všechno je jasné, zamumlal Jitka. Teď ho probudím.
Vstoupila do obýváku. Natálie slyšela, jak sestra energicky něco říká Petrovi, ale nechtěla poslouchat. Brzy se Petr vrátil do kuchyně s ponurým výrazem.
No? Co potřebuješ? zamumlal.
Můžeš připravit stůl v obýváku, odpověděla Natálie. Jitko, pomoz mu s nádobím, prosím.
Následující hodiny uběhly bez vážných hádek. Petr, i když neochotně, pod Jitkiným dohledem plnil rozkazy. Občas se ztrácel u televize, ale hlavně něco dělal. Do páté odpoledne byla většina úkolů hotová. Natálie si teprve uvědomila, jak je vyčerpána: ramena bolí, nohy křičí, před ní ještě celý večer oslav.
Převleč se, řekla Jitka, jemně ji odtlačila z kuchyně. Já si s tím poradím.
Natálie šla do ložnice. V šatníku čekala nová tmavě modrá šaty speciálně koupená na tuto událost. Elegantní, s hezkým výstřihem. Ale neměla sílu ani chuť na líčení nebo účes. Vytáhla obyčejné černé šaty, ve kterých chodila do práce, rychle se osvěžila, přidala rtěnku a včas se vrátila k hostům: u dveří už zazvonilo.
Do šesté se byt zaplnil lidmi. Přijeli rodiče, známí manželských přátel, se kterými se znali roky, Petrovi kolegové. Objevili se i děti: Jitka přinesla moderní dort z místní cukrárny, Kryštof pohlednici, kterou pravděpodobně koupil na cestě domů.
Natálie vítala hosty s napjatým úsměvem. Hlava hučela, ale ani minutu si nemohla dovolit odejít do koupelny na lék všichni něco chtěli, něco se ptali. Najednou se Petr rozveselil: žertoval, štědře naléval nápoje a občas ji objal, když někdo pozvedl přípitek na její počest.
Konečně se všichni usadili u stolu. Natálie podala hlavní chod pečené maso, její osvědčenou specialitu.
Natálie, není lepší mít méně salátů, tiše poznamenal Petr, když viděl, jak natahuje olivový salát. Je tam majonéza. Už jsi poslední dobou dost…
Nedokončil větu, ale pohled na její postavu byl řečí jasnější než slova. Natálie pocítila, jak se jí červenají tváře. Jitka, sedící vedle, mu zamířila krátký pohled.
Maso je trošku suché, prohlásil Petr nahlas, když krájel kus. Asi jsem ho přepálil.
Myslím, že je výborné, vstoupila okamžitě její matka Alena.
Ne, neberu to osobně, zvedl Petr ruce. Jen minule to bylo šťavnatější.
Natálie nic neřekla. Mlčky žvýkala, upřená na talíř. Místo útulného večera se všechno proměnilo v další ponížení před očima všech.
Jedna po druhé zaznívaly přípitky. Někdo přál kariérní růst, někdo krásu a mládí, rodiče zdraví a trpělivost. Nakonec vstoupil Petr.
Pozvedl sklenici a obrhl se k hostům:
Rád bych popřál své manželce k čtyřicetinám. Ten věk je už vážná věc. Ale Natálie se drží skvěle. Pro svůj věk ještě nic neztratila
Zasedlo se smíchem, který byl spíše trapný než veselý.
ačkoliv by mohla trochu víc dbát na sebe, doplnil s nadřazeným úsměvem. Přesto tě máme rádi. Na zdraví, milá!
Na stole nastalo nepříjemné ticho. Sklenice se zvedaly neochotně, s napjatými úsměvy. Většina lidí odvracela oči nikdo nechtěl natrefnout do pohledu Natálie. Seděla nehybně, upřená na ubrus. To, co dlouho potlačovala, se vynořilo ze dna.
Pomalu vstala.
Děkuji za přání, řekla tiše a odešla z místnosti.
Za dveřmi ložnice se ozývalo šumění, které brzy přešlo v běžný ruch. Nikdo ji nesledoval. Ani Petr.
Natálie šla k zrcadlu. V odrazu unavená žena s vyprázdněným pohledem, rozcuchané vlasy a obyčejný vzhled. Kdy přestala být sama sebou? A jak se to stalo, že to sama dovolila?
Jako v jiném světě otevřela šatník a vytáhla stejné tmavě modré šaty, které šetřila na tuto noc. Opatrně si je oblékla, upravila výstřih, setřela prach z náušnic, které jí Petr daroval v časech, kdy jeho slova zněla s láskou, ne s výčkou.
Z policového regálu vyndala vysoké podpatky ty, co nosila na svatbě. Stále perfektně padly na nohu.
Pak vytáhla telefon a vytočila známé číslo.
Ahoj, Viki, to jsem já. Dnes mám narozeniny Vím, že to je náhlé, ale Můžeme se sejít? Nechci být sama. Třeba za půl hodiny v U Zlaté růže? Skvělé, rezervuju stůl.
Zavřela hovor, podívala se znovu do zrcadla. Tam stála úplně jiná Natálie ta, která si znovu připomněla, kým byla. Rovná záda, rozhodný pohled, lehký úsměv sebedůvěra se vracela.
Když vešla do obýváku, všichni okamžitě ztichli. Pohledy se upřely na ni. Petr se překvapeně zvedl.
No teda, to je jiná věc! vykřikl. To už vypadá slavnostně. Proč jsi se hned nepřevlékla? Poď k nám!
Natálie poprvé během dne upřímně usmála.
Ne, Petro, nebudu tady sedět.
Cože? nepřijal to. Proč?
Po tom všem, co se tu řeklo, musím tady sedět a předstírat, že mi je dobře? Ne. Rozhodla jsem se oslavit ten den po svém. Za pár minut přijede taxi. Jedu do restaurace s kamarádkou.
Co to sakra říkáš? O jakém ponížení mluvíš? To byl jen vtip! rozvláčil ruce Petr, hledající podporu v hostech.
V každém vtipu začala Natálie, ale zastavila se. No, už to nehraje roli. Jdu. Děkuji všem a přeji hezký večer.
Otočila se a mířila k východu. V předsíni ji dohonila sestra.
Natálie, nemyslíš, že bys měla zůstat? zašeptala Jitka. Však víš, že nechtěl urazit
Jitko, řekla klidně Natálie a podívala se jí přímo do očí,Natálie se s klidem rozhlédla po prázdném domě, otevřela dveře do noci a kráčela vstříc svému novému životu.
