No, Kuřáku, pojďme, co? zamumlal Václav Horák, upravujíc improvizovaný vodítko z ošoupané lanové šňůry.
Zapínal bundu až po krk, zimnice mu mrzla do kostí. Leden toho roku byl obzvláště krutý sníh s deštěm, vítr, který proplétal všechno do šílenství.
Kuřák starý červenooký krysák s jedním slepým okem se zjevil v jeho životě před rokem. Václav tehdy odjížděl z noční směny v ocelárně a zahlédl ho u starých kontejnerů. Pes byl rozšlapaný, hladový, levé oko spoutalo ořechové zakalení.
Hej, chlapče! Kam s tou svýma čtyřnohýma šelmy?
Hlas se řval urostlým špičáky. Rozpoznal mluvčího Štěpána Kostka, místního čerti kolem dvaceti pěti let. Okolo něj se hromadila trojice teenagerů jeho posádka.
Venku, odpověděl Václav krátce, nepozvedaje hlavu.
A ty, dědečkové, platíš pokuty za procházku s tím psečkem? rozesmál se jeden z kluků. Podívej, jaká strašná oko kroutí!
Kámen letěl. Zasáhl Kuřáka do boku. Pes zavrčel a přitulil se ke svému pánovi.
Dostaň se pryč, zašeptal Václav, ale v hlase se ozvala ocelová tvrdost.
Hoši, pane Kulič, začíná se bavit! přistoupil Štěpán blíž. Nezapomněl jsi, že tohle je moje čtvrť? A psi tu běhají jen s mého souhlasu.
Václav se napřímil. V armádě ho učili řešit problémy rychle a tvrdě. To byl už třicet let zpátky. Teď už byl jen unavený důchodový opravář, který nechtěl žádné další problémy.
Poďme, Kuřáku, obrátil se k domu.
To je ono! zakřičel Štěpán za ním. Příště toho tvýho čumáka úplně rozseknu!
Václav celou noc nemohl spát, otáčel v hlavě tu scénu.
Ráno spadla mokrá sněhová krusta. Václav odkládal procházku, ale Kuřák seděl u dveří a koukal tak věrně, že musel ustoupit.
Dobře, dobře. Jen rychle.
Šli opatrně, obcházeli známá místa setkání. Štěpánova parta nikde nevidět pravděpodobně se schovávala před zimou.
Václav si už pomyslel, že je vše v klidu, když Kuřák náhle zastavil u opuštěné kotelny. Nastražil jediný ucho, nasával pach.
Co se děje, starý?
Pes zavrčel a táhl vpřed k troskám. Ze špinavých zbytků se ozývaly podivné zvuky pláč nebo sténání.
Hej! Kdo tam je? zakřičel Václav.
Odpověď nepoznal. Pouze ticho, přerušované vřavěním větru.
Kuřák neúnavně tahal vodítko, jeho jediný oko lesklo úzkostí.
Co? naklonil se k psovi. Co tam je?
A najednou zaslechl jasně dětský hlas:
Pomozte!
Srdce mu poskočilo. Václav odpojil vodítko a následoval Kuřáka k ruinám.
V polorozpadlé kotelně, za hrstí cihlových hromad, ležel chlapec asi dvanácti let. Tvář roztržená, ruka otevřená, oblečení roztrhané.
Bože! posadil se vedle něj. Co se ti stalo?
Dědečku Václave? chlapec těžce otevřel oči. To jste vy?
Václav se podíval blíže a poznal Ondřeje Malého, syna sousedy z pátého patra. Tichý, nesmělý chlapec.
Ondro! Co se stalo?
Štěpán a jeho banda vyplakal chlapec. Požadovali peníze od mé mamky. Říkal jsem, že to řeknu policistovi. Chytili mě…
Jak dlouho tu ležíš?
Od rána. Je zima, mrzí mě.
Václav svlék´l bundu, přikrývl chlapce. Kuřák přisedl blíž, zahřál ho tělem.
Ondro, můžeš vstát?
Noha bolí. Myslím, že se zlomila.
Václav opatrně prohledal nohu. Bylo to jasné zlomenina. Navíc se neví, co se stalo s vnitřnostmi po takové výpravě.
Telefon máš?
Vzali mi.
Václav vytáhl starý Nokia a vytočil 155. Záchranná služba slíbila, že přijde za půl hodiny.
Vydrž, chlapče. Zdravotníci už jsou na cestě.
A když se Štěpán dozví, že jsem naživu? v Ondřově hlase zněl hrůzný strach. Říkal, že mě zabije.
Nezabije, řekl Václav rozhodně. Už tě už nikdy neohrozí.
Chlapec se na něj podíval překvapeně:
Dědečku Václave, včera jste s nimi utíkal.
To už byla jiná věc. Pak šlo jen o mě a Kuřáka. Teď…
Nedokončil. Co mu říct? Že třicet let předtím složil přísahu chránit slabé? Že v Afghánistánu ho učili pravý muž nikdy nenechá dítě v nouzi?
Záchranná kůň dorazila dříve, než slíbili. Ondřeje odvezli do nemocnice. Václav zůstal stát před kotelnou s Kuřákem a přemýšlel.
Večer přišla k němu domů Ondřejova matka Světlana Novotná. Plakala, děkovala a přísahala, že nikdy nezapomene.
Václave Ivane, řečela mezi slzami, lékaři řekli, kdyby ještě hodinu zůstalo na mrazu, už by to byl konec! Zachránil jste mu život!
Nejá jsem zachránil, pohladil Kuřáka. To on našel vašeho syna.
Co bude dál? zeptala se úzkostlivě, oči skátnuty k dveřím. Štěpán se neuklidní. Úředník říká, že důkazy chybí, výpověď jediného dítěte se nebere.
Bude to v pořádku, slíbil Václav, ač sám netušil, jak.
Noc mu nedala spát. Hlava se otáčela co dělat? Jak ochránit chlapce? A ne jen ho kolik dalších dětí v té čtvrti trpí týmem té bandy?
Ráno přišlo rozhodnutí samo.
Václav si oblékl starý armádní plášť ten slavnostní, ozdobený řády. Vyhrabal medaile ze skříně. Podíval se do zrcadla voják jako voják, i když už ne mladý.
Poďme, Kuřáku. Máme práci.
Štěpánova banda, jak obvykle, hlídala u místního obchodu. Když zahlédli přicházejícího Václava, rozesmáli se.
Hej, dědečkově, jde na přehlídku! zakřičel jeden z kluků. Podívejte, jaký hrdina!
Štěpán vstoupil z lavičky, úšklebl:
No tak, odpadlý, dej se pryč. Tvoje doba už minula.
Moje doba právě začíná, odpověděl klidně Václav a přistoupil blíž.
Co tu chčeš v tom svém oděvu?
Sloužit vlasti. Chrání slabé před takovými jako ty.
Štěpán se rozesmál:
Co, starý, spadl z dubu? Jaká vlast? Jakí slabí?
Ondřej Malý pamatuješ?
Úsměv zmizel z Štěpánova obličeje.
A co mám pamatovat takovejch blbejců?
Musíš. Protože to je poslední dítě v čtvrti, které tvé ruce zranily.
Hrozíš mi, dědečku?
Varuji tě.
Štěpán udělal krok vpřed, v ruce se mu blyštila ostří.
Ukážu ti, kdo tu vládne!
Václav neustoupil ani milimetr. Roky uběhly, ale armádní výcvik zůstal.
Zákon je tady hlavní.
Jaký zákon? mávl Štěpán ostřím. Kdo tě pověřil?
Mé svědomí mě pověřilo.
A pak se stalo, co nikdo nečekal.
Kuřák, který celý čas tiše seděl, najednou vstál. Srst na krku se vzpínala, z úst vyletělo hrozivé vrčení.
A tvoje fena, začal Štěpán.
Moje pes bojuje, přerušil ho Václav. V Afghánistánu. Minová detekce. Cítí zločince.
To nebyla pravda Kuřák byl jen krysák. Přesto Václav řekl to tak přesvědčivě, že všichni uvěřili. Dokonce Kuřák sám zavrtěl hrdě hlavou.
Najde dvacet banditů a všechny zničí, pokračoval Václav. A ty si myslíš, že s jedním drogovým šmejlem to zvládne?
Štěpán se zachvátil. Kluci za ním zamrzli.
Poslouchej mě pozorně, vykročil Václav vpřed. Od teď je v této čtvrti bezpečno. Každý den budu kroužit všechny dvory. A moje pes bude čichat na vandalství. A pak
Nedoslovil, ale všichni pochopili.
Snažíš se mě zastrašit? pokusil se Štěpán zachovat odvahu. Jedním telefonátem…
Vol, přikývl Václav. Jen pamatuj, že mám kontakty silnější než tvoje. Kolik lidí znám v vězení, kolik dlužníků mám.
To byl také polopravda, ale řekl to tak, že Štěpán uvěřil.
Jmenuju se Václav Afghán, zakončil. Zapamatuj si to. A už se dětí nedotýkej.
Otočil se a odešel. Kuřák šel vedle hrdě zvednutým ocasem.
Za nimi visela tichá přestávka.
Uplynuly tři dny. Štěpán a jeho parta téměř neukazovali na čtvrti.
A Václav skutečně chodil každý den po dvorech. Kuřák šel po jeho boku důležitý, vážný strážce.
Ondřej byl propuštěn z nemocnice po týdnu. Noha ještě bolela, ale už mohl chodit. Ten samý den přišel k Václavovi na návštěvu.
Dědečku Václave, řekl, mohu vám pomáhat? zeptal se chlapce. S těmi obchůzky.
Můžeš. Jen nejdříve to promluv s rodiči.
Světlana Novotná nesouhlasila. Byla jen ráda, že syn našel takového příkladu.
A od té chvíle se každý večer dalo spatřit zvláštní trojku starý muž v uniformě, chlapec a stará červená pes.
Kuřák se líbil všem. I matky dovolovaly dětem ho hladit, i když byl pouhý pouliční pes. Ale bylo na něm něco výjimečného důstojnost.
Václav vyprávěl mladým o armádě, o pravém přátelství. Všichni naslouchali, zadržovali dech.
Jednoho večera, když se vraceli z další hlídky, chlapec se zeptal:
Dědečku Václave, nikdy jste se nebál?
Byl jsem, přiznal upřímně. A občas se bojím i teď.
Čeho?
Že nestačím. Že mi síly dojdou.
Ondřej pohladil psa:
A já vyrostu a budu vám pomáhat. Budu mít taky psa. Stejného rozumu.
Bude, usmál se Václav. Určitě bude.
Kuřák jen vrtěl ocasem.
A v té čtvrti už věděli všichni: To je pes Václava Afghánského, rozpozná zloděje od podvodníka.
A Kuřák hrdě plnil svou službu, vědomý si toho, že už není jen pouhý krysák. Byl ochráncem.
