Oženil jsem se s ženou, která měla malé dítě. Osmnáct let poté mě opustila. Ale její dcera se rozhodla, že chce trávit svátky se mnou.
Je tři odpoledne 22. prosince, sedím v pyžamu na gauči a jím křupky přímo z krabice, když najednou zaslechnu klíč v zámku.
No to snad ne. Petra má pořád klíč.
Jenže to není Petra. Je to Tereza se dvěma obřími kufry a batůžkem z univerzity.
Ahoj, tati.
Krabice s cereáliemi mi vypadne z rukou.
Terezo? Co?
Stěhuju se k tobě. Položí kufry s pořádnou ránou. Teda, pokud chceš. Pokud ne, bude to dost trapné, protože už je mám tady.
Vyskočím z gauče tak prudce, až se mi zamotá hlava.
Stěhuješ se? Máma o tom ví?
Jasně. Měly jsme rozhovor. Dělá uvozovky prsty. Řekla jsem jí, že chci být tady. Že tohle byl vždycky můj domov. Petra brečela, já brečela, bylo to všelijaké. Ale nakonec mě pochopila.
Ale
Tati, přeruší mě a podívá se na mě tím svým vážným pohledem, se kterým nešlo polemizovat. Máma má nový život, ten svůj bílý minimalistický byt, kde se bojíš na cokoli sahnout. A ty máš tenhle dům, kde si klidně můžu kdekoliv odložit hrnek a nikdo nešílí.
Hej, já tady přece uklízím!
Jasně, proto je v obýváku troje hrnky.
Má pravdu. V kuchyni jich je ještě nejméně šest.
A hlavně, pokračuje, sundává si kabát, kdo jiný ohlídá, abys nežil jenom na čínském jídle a melancholii?
Musím se zasmát, i když mám knedlík v krku.
Jím hůlkami to se počítá jako dovednost!
To je spíš přežití než kvalitní život.
Tereza už je v kuchyni a kontroluje situaci.
To je horší, než jsem čekala. Otevře lednici. Sójovka, tři lahváče a jogurt s prošlou lhůtou? Tati, to je fakt bída.
Ten jogurt má prošlý datum jenom dva týdny.
Je tam březen.
Březen byl před dvěma Dobře, máš pravdu.
Dívá se na mě s rukama v bok přesně tak, jako když jí bylo osm a nutila mě opravovat copánky.
Zítra jdeme na nákup. Dneska objednáme pizzu jako normální lidi. Máš ještě číslo na tu pizzerii s extra sýrem?
Ano, mám ho na rychlé volbě.
To jsem si mohla myslet.
Než dorazí pizza, prochází dům jako realitní makléř.
Tvoje ložnice je jeden velký chaos, ale moje je pořád stejná. Usměje se vcházející do svého pokoje. Dokonce jsi nechal ty moje strašné plakáty z gymplu.
Patří ti sem. Nic jsem tvého nesundal.
Mlčky se rozhlíží po zdech, fotkách, poličce se starými knihami.
Víš, co je vtipné? Máma mi navrhla, že mi v novém bytě vše zařídí podle mého. Prý tak, jak chci já. Ale posadí se na lůžko, tady už je to přesně tak, jak mám ráda. Tohle je moje.
Sedám si vedle ní.
Terezo, nemusíš tu být ze soucitu. Jsem v pohodě, skutečně.
To není žádný soucit, ty troubo. Šťouchne mě do ramene. To je proto, že když mi bylo rok a půl a začala jsem chodit, čekal jsi mě s otevřenou náručí. Když jsem měla noční můry, nechal jsi mě spát u sebe. Když jsem odmaturovala, brečel jsi víc než já.
Nebrečel jsem tolik.
Tati, použil jsi tři kapesníky.
To byla alergie
Na city možná.
Usměje se a opře si hlavu o moje rameno.
Jsi můj taťka. Ne ten, kdo mi dal půlku DNA, ale ten, kdo mi dal všechno ostatní. A když teď žiješ v tomhle velkém domě sám a jíš v pyžamu smutné cereálie, myslíš, že tě tak nechám? Ani omylem.
Hlas se mi zlomí.
Mám tě rád, malá.
Já tebe taky, starouši. Ale vážně, zítra uklízíme. Tady to nějak zvláštně smrdí.
Přichází Štědrý den a Tereza drží slovo. Dotáhne mě do supermarketu.
Uděláme pořádnou večeři. Žádný čínský menu do krabiček.
Ale je to tradice
Nová tradice je pořádné jídlo. Pojď.
Nakupujeme hory potravin. Tereza hází věci do vozíku s nadšením, z kterého jde strach.
Umíme tohle všechno vůbec uvařit? ptám se podezřívavě.
Jasně že ne. Ale máme internet a odvahu. To stačí.
Nestačí.
Krůta je syrová uvnitř, spálená zvenčí. Bramborová kaše se podobá lepidlu. Zelenina je na uhel.
Mlčky sledujeme tu pohromu.
Tak víš co říká Tereza, vždycky můžeme
Objednat čínu?
Přesně tak.
Jíme z krabiček, smějeme se našemu kuchařskému fiasku je to nejkrásnější Štědrý večer za poslední měsíce.
Víš co? povídám. Tohle bude naše nová tradice.
Pokoušíme se vařit něco extra, zkazíme to a objednáme si čínské jídlo.
Zní to skvěle.
Po večeři vytáhne malou krabičku.
Tady máš, tvůj dárek.
Uvnitř je klíč s ručně dělanou klíčenkou, na které stojí Domov.
Kopie mého klíče. Oficiálně teď tady bydlím. Usměje se. Je trochu křivý, ale s láskou.
Obejmu ji tak pevně, až se začně bránit.
Je dokonalý.
Hej, zadusíš mě.
Ticho, nech mi ten okamžik.
Směje se a vrací objetí.
Díky za všechno, tati. Za těch osmnáct let. Že jsi nikdy neodešel. Že jsi prostě ty.
Díky, že sis vybrala zůstat.
Vždycky.
Tu noc zůstávám vzhůru a dívám se na nový klíč.
Petra odešla a to bolelo.
Ale Tereza zůstala.
A to to je všechno.
