Už tě nemiluju, Jitko, rozhodl se řekl Ladislav Novák. Dlouho jsem váhal, zvažoval všechny pro i proti, a došel jsem k závěru, že to tak není, nemám tě rád.
Ladislav s Jitkou mluvili v kuchyni, on seděl za dřevěným stolem, ona stála u okna a dívala se ven.
To jsem už dávno poznala, Ládí, odpověděla Jitka a povzdechla si smutně.
Dávno? divil se Ladislav. Opravdu?
Překvapuje tě to? Jitka otevřela okno, nadechla se čerstvého vzduchu, usmála se a zavřela ho zpátky.
Ne, jen myslel jsem, že to nevíš, zamračil se Ladislav a lehce se posmál. V tom případě, Jitko, je to jednoduché. Musíme se rozejít.
Jsi si jistý, že to opravdu chceš? zeptala se Jitka. Myslíš, že je to správné? Přeci jsme už roky manželé, máme dítě.
Budu platit výživné, a i tak dál pomáhat, řekl Ladislav. Na to se můžeš spolehnout. A já od tebe, Jitko, nic nevyžaduji.
Co tím myslíš, že ode mě nic nepotřebuješ? nepochopila Jitka.
Myslím tím, že nebudu žádat podíl v bytě ani majetek, promluvil Ladislav a pohlédl na prázdný stůl.
Máš na mysli byt a chalupu v Veselí, které jsem koupila před svatbou? ptala se Jitka. Nebudeš je dělit?
Ano, Jitko, přesně tak, odpověděl, protože jsem výše než to. Kdyby byl člověk méně čestný, vykradl by vás do poslední koruny, Jitko.
Do poslední koruny? zopakovala Jitka.
Do poslední koruny, Jitko, do poslední koruny, zopakoval Ladislav. Nechal bych vás s dcerou na ničem. Já ne. Všechno vám zůstane. Berte si to, já nic nechci. Takový jsem člověk čirá duše.
Děkuju, Ládí, řekla Jitka. Jsi opravdový muž. Ne tak jako někteří.
Někteří? nepochopil Ladislav, zvedl hlavu a upřeně zíral do lednice.
Ti, jejichž duše není tak čistá jako tvoje, doplnila Jitka.
Ach, ti, pochopil Ladislav, o kom mluví, a podíval se na dřez, kde se hromadily špinavé nádobí. Jo, mezi muži jsou ještě takoví, co se stydí za své jméno. Věř mi, Jitko, potkám takové, že se nad nimi jen divím! Jak se jen taková země narodí?
Jitka se zasmála, stále stála u okna a sledovala právě nastupující déšť.
Mám rád, když prší, a doma je tiše, teplo a klid, pomyslela si.
Země, Ládí, všechno nosí. A muži jsou různorodí, poznamenala Jitka.
Co říkáš, Jitko, že jsou různí, vyhrkl radostně Ladislav, opět upřený na stůl. Povím ti jeden příběh. V naší firmě je kolega, opravdu typ. Představ si, že když odešel od ženy, tak
Vyprávěj jindy, Ládí, nemám čas, přerušila ho Jitka. Chceš ještě něco říct o nás? Nebo už máš všechno?
Jo, jo, samozřejmě, odpověděl. O nás ještě něco. Hlavní to je.
Poslouchám, řekla Jitka a dál hleděla z okna.
Jitko, řekl Ladislav tiše u stolu. Odcházím, vše nechávám tobě i dceři, ale mám jednu prosbu.
Prosbu?
Nemohla bys mi půjčit pět set tisíc korun? vyzvedl Ladislav. Vrátím, slibuju.
Pět set tisíc? překvapila se Jitka. Jsi si jistý, že ti to stačí?
Jistě, miláčku, odvětil. Už jsem to všechno spočítal.
Spočítal? s úšklebkem se Jitka podívala. To snad ne!
Směješ se, Jitko, ale zbytečně. Přiznej, že to není moc za osm let manželství. A já nemám vůči tobě žádné nároky.
Ne, řekla Jitka. Nesouhlasím. To je příliš. Nedám ti pět set tisíc.
Jak to ne?
Pět set tisíc nedám.
Divné, pomyslel si Ladislav. Jak to může být? Nenabízí mi? Upřímně, takový vývoj jsem nečekal. Naděnka byla přesvědčená, že pět set tisíc pro Jitku není taková částka, když odkládám všechno. Zajímalo by mě, rozumí tomu, jaké to má riziko?
Kolik dáš? zeptal se Ladislav a smutně pohlédl na starý špinavý chladničku.
Nic nedám, odpověděla Jitka.
Odstoupila od okna a posadila se ke stolu.
To je novina! pomyslel si Ladislav. Nic nedá. Skvělá věc. Jdu k ní s otevřeným srdcem, ona Jak dál?
Tři sta tisíc, Jitko?
Ani korunu.
Jak je to možné? zmateně se ptal Ladislav. Prostě nedáš a to je vše?
Prostě nedám, a to je vše, potvrdila Jitka.
Myslel jsem, že to není taková částka No, pokud trváš pokud i tři sta tisíc jsou pro tebe moc, co tak padesát tisíc?
Už tě unavuje, Ladislave, řekla Jitka.
No dobře, po krátké pauze odpověděl. Když to tak kladeš, budu hájit svá práva jinde.
Kolik chceš, namítla Jitka. Hádej si, práva se ráda brání, hlavně jinde.
Kdo podá žádost o rozvod, já nebo ty? zeptal se pevně Ladislav.
O jaký rozvod jde, Ládí, vzpomeň si, řekla Jitka. Už nás rozvedli dávno.
Jak? vykřikl Ladislav. Proč o tom nic nevíš?
Ládí, odešel jsi před třemi lety a během té doby jsi volal jen třikrát. První krát tě požádala, abych se nebála. Druhý krát o vážných problémech. Třetí, aby mi řekl, že mě nemiluješ a žádá pět set tisíc.
Potřeboval jsem čas na rozmyšlenou, Jitko, přiznal. Snažil jsem se tak udržet rodinu. Jak ses mohla rozvést beze mě? Nechápu.
Posílali ti výzvy, Ládí, na tvé bydliště a registraci, ale neníš se dostavil.
Nešel jsem úmyslně, vysvětlil. Myslel jsem, že pokud nebudu chodit, nebudou nás rozvádět. A rozvedli nás?
Rozvedli, Ládí.
Jak to může být? zvolal. Odepsat člověka manželku a dítě, a to bez jeho přítomnosti!
Když sis sám nechtěl být u toho, Ládí, tak koho obviňovat? odpověděla Jitka. Jen sebe.
Jak bych mohl být u toho, Jitko, když, jak víš, neznáš ty soudní drama? protestoval. Všechny ty hádky, rozepře, soudy. Ne, Jitko. Ne, ne a znovu ne.
A tak se stalo, rozvedli nás.
Kdo to byl?
No, kdo, Ládí? Jsi jako dítě, řekla Jitka. Soudce, samozřejmě, kdo jiný.
Ah, ano, soudce, pochopil Ladislav. Kdo jiný.
Došel ti konečně, že už nejsme manželé?
Došel, těžce povzdechl Ladislav. Takže je to konec.
Konec.
No, tak to je, tak to je, prohlásil. Věc už je za námi, říká se. A co dál?
Co dál?
Jak to šlo u soudu, jak to proběhlo?
Víš, Ládí, všechno bylo v pořádku.
Říkáš, že bylo v pořádku?
Všechno bylo v pořádku, jen mezi námi. Žádní cizí.
To jsou naši, a to je dobré. Víš, Jitko, nerad, když cizí vědí o našich problémech. Když jsou všichni naši, je to v pohodě. A soudce? Přísná? Křičela?
Ne, vůbec ne, řekla. Neměla důvod křičet. Byla klidná. Často na tebe vzpomínala.
Opravdu?
Ano.
Co říkala?
Zajímalo ji, kde jsi.
A co?
A co já? Říkám, že nevím.
A ona?
Co ona?
Asi se rozzlobila, že tu není?
No, Ládí, žádná zlost, jen klid. Poprvé, když jsem nepřišel, byla v pohodě. A při dalších neúčastech? Přemýšlela?
Ne, neřekla, že by se mohla zlobit, nebo že by se trápila. Co by se na tebe dalo zlobit?
To ano, přiznal Ladislav. Jsem takový. Co řekla soudce?
Řekla, že to tentokrát může být bez něj. A rozvedla nás. Proč potřebuješ pět set tisíc?
Chci opravit byt, vysvětlil. Myslel jsem, že s Naděnkou už máme vše v pořádku a milujeme se. Neřekl jsem ti o Naděnce?
Ne.
No, není to tak, pokračoval. Skvělá žena, nedávno se rozvedla. Nepřipomínal jsem ti to?
Ne.
Potkali jsme se před třemi lety, řekl. Pak jsem ti zavolal, abys se nebála, že je vše v pořádku.
Pamatuju si volání, ale o Naděnce nic neřekl.
My s ní máme dobrý vztah. Před rokem se stala matkou dívka. A teď chci v bytě rekonstrukci. dítě je malé, potřebuje normální podmínky.
Takže máš dvě dcery, řekla Jitka.
Proč dvě? nedokázal pochopit. Jo, tak jo, mám dvě. Starý byt na Engeldově ulici, tři pokoje a kuchyně, potřebuje výměnu elektroinstalace, topení. Však víš, jak jsou ty brněnské paneláky.
Vím.
Naděnka to doporučila. Zavolej jí a ať přispěje na rekonstrukci, jinak ti vezmeme víc.
Snaží se mě tím vyděsit?
Ano, ale ne mysli si, Jitko, Naděnka je dobrá žena. Jen situace je těžká a peníze chybí.
Neuspěchej rekonstrukci, Ládí, radila Jitka.
Proč ne? ptal se.
Protože byt na Engeldově byl koupen během manželství, polovina patří i mně. Tak soud rozhodl.
Neodvážíš se, Jitko, odpověděl Ladislav. Říkal jsem, že všechno ti nechám, ale tohle není možné. Mám čistou duši, a ty mi takhle odpovídáš?
Mohu ti odkoupit tvůj podíl, nebo ti prodat ten svůj. Nebo ti nabídnout menší byt v pětipodlažní budově na první ploše, ale s pěknou rekonstrukcí naMasarykově nábřeží, navrhla. Vyber si.
A to je vše? zakřičel Ladislav. Všechno, co ti a Naděnka můžete nabídnout? Máme dítě. Myslela jsi na něj?
Budu se chovat hezky, nebo prodám svůj podíl prvnímu, kdo přijde, prohlásila. Pak skončíš v komunistickém pokoji s Naděnkou a dítětem.
Ladislav si všiml špinavého nádobí v dřezu, ošuntělé lednice, stropu plného skvrn, špinavé podlahy, starých oken ze socialistických časů. Vzpomněl si na rozbitý televizor, na záchod a koupelnu, a chtěl brečet.
Souhlasím, tiše promluvil.
Tak to vzpomínám, jak naše vztahy ztratily lesk a jak se naše dluhy a naděje promítají v pěti stovkách tisíc korun, které už nikdy nebudou spláceny, dodal vnitřně.
*Autor: Jan Štěpánek*Jitka se pomalu posadila na okraj kuchyňského stolu, podívala se na dívku, která už jen tiše hrála se svými barevnými kostkami. Mami, zamumlal malý hlas, kde je tatínek? zeptal se s náhlou vážností, která rozproudila ve vzduchu něco nečekaného.
Ladislav pocítil, jak mu srdce buší tak rychle, jakoby chtělo vyběhnout z hrudi. Vzpomněl si na první den, kdy Jitkine oči zablikaly ve stejném světle, když se poprvé setkali ve školní knihovně. V tu chvíli si uvědomil, že všechna tenká nitka mezi nimi, i když roztrhaná, stále existuje.
Nemusíš mě mít pryč, řekla Jitka tiše, jenom mi dej šanci, abychom byli dobrými rodiči.
Ladislav pomalu vstoupil k dřezové nádrži, sundal špinavé talíře a položil je do myčky. V tom okamžiku se ozvalo cvaknutí starého telefonního přístroje. Na displeji blikalo číslo soudce, který jim poslal rozhodnutí: rozvod je hotový, ale podíl v bytě zůstává společný a peněžní částka, kterou dříve požadoval, bude vyrovnána až po prodeji společného majetku.
Myslel jsem, že to bude horší, zamumlal Ladislav, když čtení dopisu skončilo.
Místo hněvu se v jeho očích objevila úleva. Můžeme se domluvit, řekl, abychom tomu dům prodali, co je nejrychleji, a peníze použili na úpravu dětského pokoje.
Jitka se usmála a přikývla. Dítě se rozesmálo a roztrhlo papír, který ležel na stole, jako by se chtělo podělit o svou radost. Slunce se probudilo za oknem, rozlilo se po špinavých podlahách a vytřáslo poslední kapky deště ze země.
V tu chvíli oba pocítili, že jejich příběh nekončí v roztržce, ale v novém začátku v tichém souznění dvou lidí, kteří se rozhodli postavit se před sebe s úctou a láskou k dceři. Když se rozloučili, každého z nich čekala jiná cesta, ale společný cíl zajistit, aby jejich dítě vyrostlo v domově plném světla a pochopení.
Zatímco se dveře kuchyně pomalu zavíraly, šel Ladislav k vozu, nabral svůj poslední úsměv a vydal se po ulici, kde už čekala Naděnka s otevřenou náručí. Jitka se vrátila k dívce, položila jí čerstvě připravenou polévku na stůl a s klidem v duši sledovala, jak se malý svět otáčí dál.
