Už tě nemilu, Vendulo, rozhodně prohlásil Ladislav. Dlouho jsem přemítal, zvážil všechna pro i proti a dospěl jsem k závěru, že už to není láska.
Ladislav mluvil s Vendulou v kuchyni, sedíc u stolu. Vendula mu odpovídala stojíc u okna.
To jsem už dlouho věděla, Lado, řekla Vendula a smutně povzdechla.
Už dlouho? překvapeně se zeptal Ladislav. Opravdu?
Překvapuje tě to? Vendula otevřela okno, nadechla se čerstvým podzimním vzduchem, usmála se a znovu ho zavřela.
Ne, ale Myslel jsem, že to nevíš, Ladislav se hořce usmál. Pak je to všechno jednoduché. Musíme se rozejít.
Jsi si jistý, že to opravdu chceš? zeptala se Vendula. Myslíš, že je to správné? Přeci už léta manželé, máme spolu dceru.
Budu platit výživné a tak dále, odpověděl Ladislav. A kromě toho vám budu pomáhat, na to se můžeš spolehnout. Od tebe, Vendulo, nic nebudu chtít.
Jak tím myslíš, že nic nechci? nechápavě se zamračila Vendula.
Myslím tím, že nebudu žádat podíl v bytě ani majetek, řekl Ladislav a pohlédl na prázdný stůl.
Máš na mysli ten byt a chalupu ve Všerově, které jsem koupila před svatbou? zeptala se Vendula. Nebudeš je dělit?
Ano, Vendulo, ano, potvrdil Ladislav, protože jsem nad tím. Kdyby byl na mém místě méně čestný člověk, s nečistou duší, vykradl by vás do poslední koruny, Vendulo.
Do poslední koruny? zopakovala Vendula.
Do poslední koruny, Vendulo, do poslední koruny, opakoval Ladislav. Nechal bych tě s dcerou na holičkách. Já ne. Všechno vám nechám. Vezměte si to. Nic nepotřebuji. Takový jsem člověk. Křišťálová duše.
Děkuji, Lado, poděkovala Vendula. Jsi pravý muž. Ne jako někteří.
Někteří? nepochopil Ladislav a podíval se na lednici.
Ti, jejichž duše není tak čistá jako tvoje, doplnila Vendula.
Ah, ti, pochopil Ladislav, o kom mluví, a podíval se na dřez plný špinavého nádobí. Ano, mezi muži je ještě spousta takových, kteří, aby to řekl jemně, poskvrňují toto vysoké postavení. Nevěříš, Vendulo, ale potkává se takových výjimek, že se člověk diví! Kde se takové rodí?
Vendula se usmála a stále stála u okna, hledíc na právě začínající dešť.
Mám ráda, když prší, a doma je ticho, teplo, klid, pomyslela si.
Země, Lado, všechny nosí. A muži jsou různorodí, řekla Vendula.
Cože, Vendulo, že jsou různí, radostně vydechl Ladislav, opět zatoulaný pohledem do stolu. Povím ti jeden případ. V naší firmě pracuje jeden chlap, a to je typ, který tě zaručeně pobaví. Představ si, že když opustil ženu, tak
Řekneš to jindy, Lado, přerušila jej Vendula, teď nemám čas. Máš ještě něco o nás říct? Nebo je to vše?
Samozřejmě, ještě něco, odpověděl Ladislav. Hlavní věc.
Poslouchám, Vendula pokračovala v pohledu z okna.
Vendulo, řekl Ladislav, skloněný nad stolem. Odcházím, nechávám ti vše i dceru, ale mám jednu prosbu.
Prosbu?
Nemohla bys mi dát pět set tisíc korun? řekl upřímně. Dám ti to zpět. Přísahala jsem.
Pět set tisíc? překvapila se Vendula. Jsi si jistý, že ti to stačí?
Jistý, milá Vendulo, odpověděl Ladislav. Už jsem to všechno spočítal.
Spočítal? se zasmála Vendula. Vážně?
Směješ se, Vendulo, ale je to pravda. Přiznej, že to není tak velké za osm let manželství. A já k tobě žádné výhrady nemám.
Ne, odvětila Vendula. To je příliš mnoho. Pět set tisíc ti nedám.
Jak to nedáš? nechápavě se zeptal Ladislav. Pět set tisíc nedáš?
Pět set tisíc nedám.
Divné, pomyslel si Ladislav. Jak to může být? Nepřijde mi, že si to nedá. Naděžda (moje kamarádka) byla přesvědčená, že pět set tisíc není velká suma, pokud se vzdávám všeho. Překvapuje, že to nevidí.
Kolik pak? zeptal se Ladislav a sklíčeně hleděl na starý, špinavý ledničku.
Nic nedám, odpověděla Vendula a odešla od okna k stole.
Taková je pravda! pomyslel si Ladislav. Nic nedá. Co pak mám dělat?
Tři sta tisíc, Vendulo?
Ani korunu nedám.
Jak je to možné? byl zmatený. Jednoduše nedáš a to je vše?
Přesně tak, nic nedám, potvrdila Vendula.
Myslel jsem, že nejedná se o tak velkou částku Ale pokud trváš, co takhle padesát tisíc?
Už mě otrávuješ, Ladíku, zvedla Vendula.
No dobře, řekl Ladislav po krátké přestávce. Pokud to tak chceš, budu hájit své právo jinde.
Ať kolik chceš, namířila Vendula. Práva se mají hájit, hlavně jinde.
Kdo podá rozvod, ty nebo já? zeptal se přísně Ladislav.
Na jaký rozvod, Lado, vzpomeň si, odvětila Vendula. Už nás rozvedli před lety.
Jak? vykřikl Ladislav. Proč o tom nic nevím?
Tři roky jsi odešel z domu a během té doby jsi volal jen třikrát. První byl, abych se nebála. Druhý, že řešíš vážné problémy. Třetí, abys mi řekl, že mě nemiluješ a požádal o pět set tisíc, řekla Vendula.
Potřeboval jsem čas na rozmyšlenou, Vendulo, odpověděl Ladislav. Snažil jsem se tím zachovat rodinu. Jak jsi se mohla rozvést bez mé přítomnosti? Nechápu.
Posílali ti soudní předvolání na tvou adresu, ale nepřišel jsi, připomněla Vendula.
Úmyslně jsem nešel, přiznal Ladislav. Myslel jsem, že nás tak nerozhodí. A přece? Rozvedli nás.
Ano, rozvedli, Lado.
Jak je to možné? znovu vykřikl. Odepřít člověku manželku a dítě, aniž by byl přítomen!
Když jsi sám nechtěl být, koho pak obviňovat? namítla Vendula. Jen sebe.
Jak jsem se mohl zúčastnit, když nemám rád soudní hádky, obhajoval se Ladislav. Všichni víš, jaké to jsou hádky a spory. Navíc před cizími lidmi. Ne, Vendulo. Ne, ne a znovu ne.
Tak to pochopili a rozvedli nás, řekla Vendula.
Kdo?
Kdo, Lado? pohrdel se Ladislav. Soudce, samozřejmě.
Ach, soudu, pochopil Ladislav, o koho jde. Soudce. Kdo jiný.
Už ti došlo, že už nejsme manželé?
Došlo, těžce vydechl Ladislav. Takže je konec.
Konec.
No, pak je konec. souhlasil Ladislav. Všechno je za námi, jak se říká. A co dál?
Co dál?
Co se stalo na soudě?
Všechno dobře dopadlo, Lado.
Dobře, říkáš?
Dobře, Lado, odpověděla Vendula. Žádní cizinci, jen naše vlastní.
Vlastní jsou dobré. Víš přece, Vendulo, jak nesnáším, když cizinci vědí o našich problémech. Když jsou to jen vlastní, je to v pořádku. A soudce? Přísná?
Ne, vůbec ne, řekla Vendula. Klidná žena. Často na mě vzpomínala.
Opravdu?
Ano.
Co říkala?
Zajímala se, kde jsi.
Co já?
Co já? Říkám, že nic nevím.
A ona?
A co ona?
Rozčílila se, že mě není?
No nic, Lado, taková rozčilenost neexistuje, odvětila Vendula. Však to brala klidně.
Možná to bylo poprvé, když jsem nešel, a ona byla klidná. A při dalších neúčastech? Přemýšlela?
Ne, ne, ne, znovu Vendula. Co by se na tebe mohlo zlobit?
To je pravda, řekl Ladislav. A co soudce řekla?
Žádné výčty, jen: Bez něj to jde. A rozvedla nás. Proč potřebuješ pět set tisíc?
Chci udělat rekonstrukci bytu, přiznal Ladislav. Myslel jsem, že s Naděždou už máme všechno v pořádku, že se milujeme. Říkal jsem ti o ní?
Ne.
No, byla to úžasná žena. Nedávno se také rozvedla. Neřekl jsem ti?
Ne.
Seznámili jsme se před třemi lety, pokračoval Ladislav. Pak jsem ti volal a řekl, že všechno bude v pořádku.
Pamatuji si ten hovor, ale o Naděždě jsi nic neřekl.
Máme spolu dobrý vztah. Před rokem se stala matkou. Máme dceru. A teď chci v bytě opravit elektroinstalaci, topení, přestavět tři pokoje a kuchyň. Víš, jak staré jsou ty paneláky z bratrské éry.
Vím.
Naděžda mi poradila, abych tě požádal o peníze na opravu. Jinak si vezmu, co je moje.
Chce tě tím zastrašit?
Ano, ale nezlob se, Vendulo, Naděžda je dobrá žena. Jenže teď je taková situace. Nemáme kde získat peníze.
Nespěchej s rekonstrukcí, Lado, radila Vendula.
Proč ne? zeptal se.
Protože byt na Engelova ulici je naším společným majetkem. Polovina patří mně, rozhodl soud.
Nepřekročíš to, Vendulo, přitiskl Ladislav. Po tom, co jsem řekl, že ti všechno zůstane, nemůžeš takhle jednat. Jsem s čistou duší, a ty?
Můžu odkoupit tvůj podíl, nebo ti prodat svůj. Nebo ti nabídnout jednopokojový byt v pětipodlažním domě na první schodě s dobrým zrenovováním na občanské ulici, navrhla Vendula. Vyber si.
To je vše? zakřičel Ladislav. To je to, co ti Naděžda může nabídnout? Máme dítě. Přemýšlela jsi o něm?
Když budeš nadávat, prodám svůj podíl prvnímu, kdo přijde, odpověděla Vendula. Zůstaneš v komunální bytě s Naděždou a dcerou.
Ladislav pohlédl na špinavé nádobí v dřezu, na rozpadlý ledničku, na strop roztržený prasklinami, na špinavý podlahu, na stará okna z dob socialistického plynutí. Vzpomněl si na rozbitou televizi, na podmínky v koupelně a na záchod, a chtěl brečet.
Souhlasím, tiše řekl Ladislav.
Všechno tohle už je jen vzpomínka, ale připomíná mi, že i po letech zůstává v srdci křišťálová čistota, i když se svět rozpadá.
Autor: Michal Lékš.
