30.prosince 2025
Dnes jsem si připomněl podivuhodnou tradici, kterou má má kamarádka Blažena. Každý rok, těsně před Novým rokem, vyráží do věštky. Protože žije v Praze, najít novou věštku není problém.
Blažena je sama. Přestože se snaží poznat urostlého mladého muže, vždycky to končí neúspěchem všichni ušlechtilejší chlapci už dávno zmizeli.
Letos potkáš svou osudu! prohlásila s úsměvem slepá věštkářka, dívka se chvějíc zeptala: Kde? Kde ho poznám? Už každým rokem slyším totéž a stále jsem ho neviděla. Pak přidala: Doporučili vám, že jste nejlepší věštkářka. Musíte mi říct přesné místo, jinak vám dám špatnou reklamu.
Věštkářka si zakroutila oči pod čelo a pochopila, že má před sebou výstřelkytě. Uvidím to v závěsu Vyskytne se vkoleji, vysoký blondýna a nádherný jako princ zpohádky, řekla se zavřenýma očima.
Kde a kdy? zaznělo radostně. Před Novým rokem, na nádraží. Srdce ti ukáže, který spoj chceš. Blažena poděkovala a vyrazila taxíkem na hlavní nádraží vPraze. U pokladny ji přepadl mírný úzkost rozvrh jí připadal jako neznámý labyrint.
Kde je spoj?, zeptal se nevlídně pokladní. Do Brna 30.prosince, kupé, mumlal Blažena. Představovala si, jak sedí vútulném kupé, pije čaj a najednou se otevřou dveře a vstoupí on její snížený princ.
Domů se vrátila, sbalila jen to nejzásadnější, protože večer mělo odjet. Nemyslela na to, co bude dělat v novoroční noc v cizím městě; chtěla jen, aby se věštba naplnila, jinak by se cítila zcela zbytečná. Všichni se svými rodinami scházeli u svátečního stolu, jen ona zůstávala sama.
Pár hodin později už Blažena seděla vkupé sčajovou konvičkou. Všechno bylo, jak si představovala stačilo jen počkat, až otevře dveře princ.
Dobrý den! pozdravila stařenka sobrovskou kufrem. Kde je volné místo?
Tady, zavarovala Blažena, ukazujíc na sedačku naproti. Nepleťete se? To je opravdu váš vůz?
Ne, milá, nejsem vnevýhodě, usmála se stařenka a posadila se.
Blažena se snažila vstát: Promiňte, nechci už jet, řekla, když si uvědomila, že dělá hloupost. Stařenka se jen zmateně pousmála: Počkej, schovám kufr.
Vlak vyrazil a Blažena zůstala stát na nástupišti, chápavě, že stařenka není viníkem, ale jen náhodou přitáhla komplikace.
Stařenka, nazývaná Světlana, vytáhla ze svého vaku hřejivé domácí koláče a podělila se sBlaženou.
Jela jsem navštívit dceru, teď se vracím domů syn a snoubenka přijdou na návštěvu. Budeme spolu slavit Nový rok, povídala Světlana. Blažena vzdychala: Možná budu na nádraží osamocen
Povzbudila Světlanu, aby řekla pravdu: Jsi blázen, proč běžíš ktěmto podvodníkům? Najdeš svou osudu, jen ne spěchej. Všechno má svůj čas.
Následující den se Blažena ocitla na perónu neznámého města. Pomohla Světlaně vystoupit zvagónu a zůstala zmatená, co dál.
Děkuji, Blaženo! Šťastný nový rok! zaznělo od Světlany. I vám, odpověděla Blažena strochu smutkem.
Světla na nádraží se zhasínala a Světlana náhle nabídla: Pojďte ke mně domů, ozdobíme stromeček a připravíme sváteční stůl. Blažena váhala: To je nepohodlné. Světlana se zasmála: Co je pohodlnější sedět na nádraží? Pojďte, není výběr!
Nabídku Blažena nakonec přijala. Venku zuřil sníh, takže se po nádraží toulat nemělo smysl. Světlana řekla: Michal a Lída už jsou doma. Michal, vysoký blondýna, spěchal po schodech, aby pomohl mamince stěžkým kufrem.
Ahoj, milá, a to je Blažena, dcera mé dlouholeté přítelkyně, pískla Světlana. Michal se usmál: Vítejte, Blaženo. Blažena pocítila ruměnec přesně takový, jaký měla představu.
Kde je Lída? zeptala se matka.
Lída už není, už se nevrátí, zamračil se Michal. Není o čem mluvit, dobře?
Večer všichni usedli ke stolu a rozloučili se suplynulým rokem.
Blaženo, zůstaneš ještě dlouho? zeptal se Michal a podal jí salát.
Ne, ráno odjedu, odpověděla spocitem, že rychle odstoupí ztéhož útulného domova. Světlana se tvářila zmateně: Proč spěchat? Zůstávej ještě chvíli.
Zůstaneš, Blaženo, máme krásnou kluziště, zítra večer můžeme jít, lákal Michal. Blažena se usmála: Přesvědčili jste mě, zůstanu rád.
Nový rok pak oslavili čtyři Světlana, Michal, Blažena i malý Arnošt.
**Závěr:** Někdy hledáme zázraky na největších nádražích, ale pravý zázrak může být jen obyčejná pohostinnost a čas, který si dovolíme sdílet slidé kolem. Proto už nikdy nebudu honit osud vzákazové frontě, ale budu ho nechat přijít po svém.
