Běla Novotná měla starou, чутьчуть podivnou tradici. Каждый год, за день до nového roku, navštěvovala věštkyni. Žila vhlavním městě, takže novou věštkyni najít nebylo těžké.
Problém byl, že Běla byla osamělá. Ať se snažila poznat nějakého ušlechtělého mladíka, vše bylo marné všichni ušlechtící chlapci už dávno zmizeli.
Letošní rok potkáš svou osudu! vyhlásila slavnostně slepá věštkyně a pohlédla na lesklý krystal.
Kde? Kde ho potkám? netrpělivě se zeptala Běla. Pořád mi říkají totéž a já svou osudu ještě nepotkala.
Doporučili mi tě jako nejzkušenější věštkyni. Musíš mi říct přesné místo! Jinak ti dám špatnou recenzi vyhrožovala dívka.
Věštkyně si zavřela oči a uvědomila si, že má před sebou rozzuřenou člověka, se kterým se nebude jen tak rozloučit. Věděla, že pokud jí teď neřekne pravdu, Běla bude sedět až do večera a zdržovat frontu toužebných lidí.
Setkáš se vpříměstském vlaku! šeptala s uzavřenýma očima. Vidím ho vysoký blondýn, naprosto pohledný, jako zpohádky
Skvělé! vyběhla Běla. Vjakém vlaku a kdy přesně?
Před novým rokem, usmála se věštkyně. Jdi na nádraží. Srdce ti samo řekne, kam koupit lístek.
Děkuji! usmála se šťastná Běla.
Běla opustila byt věštkyně, nasedla na taxi avyrazila na hlavní nádraží vPraze. Při pohledu na okénko pokladny ji náhle zachvátila nejistota. Rozhlédla se na jízdní řády anevedela, odkud má zakoupit lístek.
Pane, prosím! zvolal rozčilený hlas pokladní, který Bělu vytrhl z paralyzujícího ticha.
Do Prahy 30. prosince. Vkupé, zalekla se Běla.
Už předstírala, jak sedí vútulné kupé, pije čaj a najednou se otevřou dveře a vejde on její snoubenec.
Po návratu domů Běla rychle sbalila nezbytnosti, protože večer měla nastoupit na vlak.
Myslela jen na to, aby předpověď věštkyně co nejdříve naplnila, a na nic jiného. Cítila se nepotřebná, hlavně vprázdninové době, kdy se rodiny scházely uvánočního stolu a vyměňovaly dárky. Všichni kromě ní
Po několika hodinách už Běla seděla ve svém kupé sčajovou šálkem. Vše bylo přesně tak, jak si představovala. Už jen čekala, až do kupé vstoupí princ.
Dobré zdraví! pozdravila starší paní, která si do kupé hodila obrovskou kufr. Kde je druhé místo?
Tady Běla zmateně mrkala na volnou polici. Nepletu se? To je opravdu váš vůz?
Ne, drahá, nic si nepletu, usmála se paní a usedla na volnou polici.
Promiňte, pojďte prosím dál, zaváhala Běla. Už jsem si rozmyslela, že pojedu!
Počkejte, schovám si kufr, řekla starší žena, aniž by pochopila, co se děje.
Avlak už odjíždí, povzdechla si Běla. Co teď?
Proč najednou chcete vystoupit? Zapomněla jste něco? zeptala se žena.
Běla ignorovala otázku a odvrátila se koknu. Věděla, že tato paní není viníkem aže si sama přivedla potíže.
Mezitím Světlana Dvořáková vytáhla zkufru čerstvé domácí koláče a nabídla je své spolucestující.
Jela jsem navštívit dceru, teď spěchám domů, syn asnoubenka přijdou na návštěvu. Budeme spolu slavit nový rok, vysvětlila Bělě.
Mám štěstí Ajá možná na novém roce skončím na nádraží, smutně poznamenala Běla.
Běla se rozhodla pravdě paní povědět osvých dobrodružstvích.
Jsi hloupá! Proč se honíš za těmito podvodníky? zakřičela starší žena. Najdeš svou osudu, ale neuspěchej se. Všemu má svůj čas
Následující den Běla vystoupila na perón vcizím městě, kde se poprvé ocitla. Laskavě pomohla Světlane Dvořákové svyklizením zvagóny a zůstala stát, netušíc, co dál.
Děkuji, Bělo! Šťastný nový rok! poděkovala Světlana.
I vy také, smutně odpověděla Běla.
Žena se na dívku podívala anevěděla, jak ji útěšit. Uvědomila si, že osud na nádraží není nejlepší začátek roku.
Bělo, pojďte ke mně! Vyzdobíme stromeček, připravíme sváteční stůl
To je nepohodlné, zakopala se Běla.
Asedět na nádraží? To je pohodlné? Pojďte, to je rozhodnuto! usmála se starší paní.
Běla nakonec pozvání přijala. Venku se roztočila sněhová bouře, takže se po nádraží bloudit nechtěla.
Šimon aLíza už jsou doma, řekla paní s úsměvem.
Šimon zokna viděl, jak matka přijela taxíkem. Stál už uvýtahu aspěchal si vzít těžkou tašku zmatčiných rukou.
Šimone, ahoj, milý. Nejsem sama, mám hosta dceru mé staré přítelkyně, Bělinku, zakřikla paní.
Skvělé! Prosím, pojďte dál, Bělo, odpověděl Šimon.
Běla se podívala na vysokého, krásného blondýna a zčervenala. Přesně tak ho představovala ve vlaku. Osud ji opět chtěl nachytat.
Kde je Líza? zeptala se matka.
Mami, Líza už není a nikdy se nevrátí. Nechci to řešit, souhlasíš? zamračil se Šimon.
Dobře zamrkala žena.
Večer všichni usedli ke stolu arozloučili se se starým rokem.
Bělo, zůstaneš dlouho? usmál se Šimon a položil Běle talíř ssalátem.
Ne, ráno odjedu, řekla dívka s troškou smutku.
Nebylo jí líto opustit útulný dům. Měla pocit, že znají Světlanu Dvořákovou iŠimona celý život.
Proč tak spěchat? zvolala starší paní. Bělo, zůstaň ještě chvíli.
Vážně, Bělo, zůstávej. Máme skvělou kluziště, zítra večer můžeme jít. Nejezdi tak rychle, žádal Šimon.
Přesvědčili jste mě, usmála se Běla. Ráda zůstanu.
Nový rok pak oslavili čtyři: Světlana Dvořáková, Šimon, Běla amalý Artur.
Atak se ukázalo, že skutečná kouzla nejsou vpředpovědích, ale vláskyplných setkáních avčasu, který věnujeme druhým. Život nás učí, že spěchat sosudem není třeba stačí otevřít srdce anechat věci přijít ve svém rytmu.
