No teda, tati, to je přivítání! A proč jsi vůbec potřeboval ten lázeňský pobyt, když doma máš takový „all inclusive“? Když jí Ondřej předal klíče od svého bytu, Eva pochopila: Bastila padla. Ani Leoš Mareš nečekal na Slavíka tak dychtivě, jako Eva čekala na svého Ondřeje, navíc s vlastním hnízdečkem. Zklamaná pětatřicátnice, čím dál častěji házela soucitné pohledy po pouličních kočkách i do výloh „Vše pro šikovné ruce“. A najednou on – samotář, který mládí obětoval kariéře, zdravé stravě, fitku a dalším nesmyslům typu hledání sebe sama, a navíc bezdětný. Eva si tenhle dárek přála už od dvaceti, a teď to nahoře nejspíš konečně vzali vážně. — Mám letos poslední služebku, a pak budu celý tvůj, — řekl Ondřej, když jí podával vysněné klíče. — Jen se nelekej mého brlohu. Domů chodím hlavně spát, — dodal a na víkend odletěl do jiné časové zóny. Eva vzala kartáček, krém a jela zjistit, jaký je vlastně ten brloh. Problémy začaly už u vchodu. Ondřej ji sice upozornil, že zámek někdy zlobí, ale Eva nečekala takový boj. Čtyřicet minut dobývala dveře: tlačila, tahala, zasouvala klíč na doraz, zkoušela po dobrém i po zlém, ale dveře vzdorovaly novému obyvateli. Eva začala tlačit i psychicky, jak ji kdysi učili spolužáci za garážemi. K hluku přilákala sousedku. — Proč se snažíte dostat do cizího bytu? — zeptal se znepokojený ženský hlas. — Vůbec ne, mám klíče! — obořila se Eva, utírajíc pot z čela. — A vy jste kdo? Ještě jsem vás tu neviděla, — nedala se sousedka odbýt. — Jsem jeho přítelkyně! — vyhrkla Eva výhružně, opřela se v bok, ale viděla jen škvíru. — Vy? — velké překvapení v ženském hlase. — Ano, já. Nějaký problém? — Vůbec ne. Jen sem nikdy nikoho nevodil (to se Eva zamilovala do Ondřeje ještě víc), a najednou takhle… — Takhle co? — nechápala Eva. — Víte, to není moje věc. Omlouvám se, — zabouchla sousedka. Eva byla rozhodnutá: buď ona, nebo dveře. Vložila klíč a s veškerou vervou ho protočila, až málem urvala celý rám. Dveře se otevřely. Celý Ondřejův vnitřní svět se Evě zjevil před očima a její srdce se pokrylo ledem. Samotářství, a možná ani nikdy nepoznaná útulnost, přímo z toho bytu dýchaly. — Chudáčku, tvoje srdce už dávno zapomnělo, nebo nikdy neznalo teplo domova, — vypadlo z Evy, když si prohlížela skromné bydlení, ve kterém teď bude často. Na druhou stranu byla spokojená. Sousedka nelhala: ženská ruka se těch zdí, podlah, kuchyně a šedých oken nikdy nedotkla. Eva tu byla první. Nevydržela to, obula se a sprintovala do nejbližšího domácích potřeb pro pěknou záclonu a koupelnovou předložku, rovnou ještě s chňapkami a utěrkami. A v obchodě se to rozjelo… K předložce a zácloně přibyly vůně do bytu, ručně dělaná mýdla, šikovné kosmetické organizéry. „Drobnosti přidávat do cizího bytu není drzost,“ uklidňovala se Eva, když už tlačila druhý vozík. Zámek už více neodporoval. Pravda, přestal tak úplně plnit svou funkci a připomínal hokejového brankáře bez masky. Eva si uvědomila škody a s kuchyňskými noži do půlnoci vymontovávala starý zámek, ráno už letěla pro nový. A nože bylo taky třeba vyměnit. A vidličky, lžičky, ubrus, prkénka, podložky pod horké. Od toho byl k záclonám už jen krůček. V neděli odpoledne volal Ondřej, že služebka se protáhne ještě o pár dní. — Budu jedině rád, když mi byt trochu zútulníš, — smál se do telefonu, když mu Eva přiznala své úpravy. Byt už Eva zavezla útulností na dva stěhovací vozy, vše rozmístila podle projektu a dokumentace, co roky střádala v sobě jako osamělá žena, a teď nemohla přestat. Po návratu Ondřeje z původního bytu zůstal jen pavouk u ventilace. Eva ho chtěla taky vysídlit, ale osm vyděšených očí jí připomnělo, že je lepší ponechat pavouka jako symbol nedotknutelnosti cizího majetku. Ondřejův byt najednou vypadal, jako by byl osm let šťastně ženatý, pak zklamaný a nakonec zase šťastný navzdory. Eva se pustila nejen do bytu, ale i do celého vchodu tak, aby každý věděl, že ona je tu nová paní domů a veškeré otázky směřujte na ni. Prsten sice ještě nemá, ale to je jen technická drobnost. Sousedé koukali nejdřív s podezřením, pak už jen mávli rukou: „Jen ať si to řídíte, nám je to jedno.“ *** V den Ondřejova příjezdu Eva připravila domácí večeři, oblékla se do vkusně vyzývavého, rozestavila vůně, ztlumila nové světlo a začala čekat. Ondřej se zpozdil. Když už zabalená začala cítit, jak to na čem půl roku dřela v posilovně, v zámku cvaknul klíč. — Ten zámek je nový, stačí zatlačit, nezamkla jsem! — zazněla Eva s trochou trémy, ale svůdně. Neobávala se odsudků. Odvedla kus práce. Všechno jí promine. Více se dozvěděla až po tom, co se dveře otevřely a přišlo pět úplně cizích lidí: dva mladí muži, dvě děti a jeden velmi starý děda, který si při pohledu na Evu hned uhladil poslední stříbrné vlasy. — No teda, tati, to je přivítání! Proč jsi potřeboval ten lázeňský pobyt, když je doma „all inclusive“? — prohodil mladý muž, hned dostal lehký pohlavek od asi manželky za zírání. Eva stála ve dveřích s dvěma plnými skleničkami a nemohla se pohnout. Chtělo se jí křičet, ale ze strnulosti se nedostala. V koutě radostně zachichotal pavouk. — Promiňte, kdo vy jste? — pípla Eva. — Majitel místního hnízda. Vy jste z polikliniky, přišla zkontrolovat převaz? Říkal jsem, že to zvládnu sám, — povídá dědeček, okukujíc Evinu sesterskou uniformu. — No, Adam Matějovič, máte tu hned útulněji a mileji, — zírala přes Evu manželka mladého muže. — Úplně jiná atmosféra, vždyť tu bylo jak v márnici. Slečno, jak se jmenujete? Nevadí vám, že Adam Matějovič je trochu v letech? Ale byt má svůj… — Ev-ev… Eva. — No vida! Adam Matějovič má šťastnou ruku na lidi, to se musí nechat! Děda, podle zářících očí, byl se situací spokojený. — A kde je Ondřej? — zamumlala Eva, nervózně vypila oba drinky. — Já jsem Ondra! — radostně zamával kluk asi osmiletý. Maminka jeho ruku schovala, poslala děti s manželem do auta. — Omlouvám se, spletla jsem si byt, — konečně se Eva vzpamatovala, obrací si v hlavě boj se zámkem. — Je to Březová, osmnáct, byt šestadvacet? — Ne, Buková, osmnáct, — děda si mnul ruce, už se těší na rozbalování svého nečekaného překvapení. — Ach jo, — povzdechla Eva, — spletla jsem to. Tak se zatím zabydlete, já si musím někam zavolat. Zaběhla do koupelny, zabarykádovala se ručníkem. Teprve tam si přečetla Ondřejovu SMS. „Ondro, přijdou, trochu se zdržím v obchodě,“ odepsala Eva. „V pohodě, čekám. Jestli můžeš, vezmi i červené,“ poslal Ondřej hlasovku. Červené Eva plánovala donést – ale v sobě. Popadla podpaží předložku, sundala záclonu, počkala, až cizí lidé projdou do kuchyně, a pak utekla z koupelny. Rychle naházela věci do tašky a vyběhla z bytu. *** — Povím ti to, ale až později, — vysvětlila Eva svůj stav, když jí Ondřej otevřel. Jako v mlze prošla kolem něj, ani se neusmála, prvně vyměnila záclonu v koupelně a rozložila předložku, pak se svalila na gauč a spala až do rána, než stres i červené zcela vyprchaly. Ráno se Eva probudila a zjistila, že před ní sedí neznámý mladý muž a čeká na vysvětlení. — Promiňte, jaká je tahle adresa?.. — Bítova, osmnáct.

Tohle tedy, tati, to je přivítání! Proč jsi vlastně musel do lázní, když doma máš dokonalý all inclusive?

Když mi Petr předal klíče od svého bytu, pochopil jsem: Bastila padla. Ani Leonardo DiCaprio tak netrpělivě nečekal na Oscara, jako čekala Eliška na svého Petra navíc s vlastní skromnou chýší.

Zklamaná, pětatřicetiletá, často jsem se přistihl, jak hází lítostivé pohledy na toulavé kočky na Husově ulici nebo na výlohy obchodu Vše pro tvoření.

A tu je sám, mládí promarnil kariérou, zdravým jídlem, posilovnou a dalším nesmyslem typu hledání smyslu života, navíc bezdětný.

Tohle jsem Elišce přál od dvaceti let, a asi nahoře konečně zjistili, že to myslím vážně.

Mám poslední služební cestu v tomto roce a pak už budu jen tvůj, řekl Petr, když mi vkládal do ruky klíče od bytu. Jen se nelekej mé nory. Domů přijdu většinou jen kvůli spánku, pravil a odletěl na víkend někam za západ slunce.

Eliška vzala kartáček, krém a vyrazila okouknout jeho příbytek. Problémy začaly už u vchodu. Petr mě upozornil, že zámek někdy zlobí, ale netušil jsem, jak moc.

Dveře jsem dobýval skoro půl hodiny: tahal, tlačil, klíč zasouval až na doraz, pokoušel se opatrně na první západ, ale všechny pokusy dopadly stejně dveře nebyly nachystané přivítat nového obyvatele.

Pak už jsem se snažil dveřím domluvit po psychologické stránce jak nás to učili spolužáci ve škole za garážemi. Na ten rámus vykoukla sousedka.

Proč se snažíte dostat do cizího bytu? ozval se ustaraný ženský hlas z chodby.

Já se nesnažím vloupat, mám klíče, odpověděla rozčilená Eliška, utírajíc pot z čela.

A vy jste kdo? Ještě jsem vás tu neviděla, pokračovala v dotírání zvědavá paní sousedka.

Já jsem jeho přítelkyně! zvolala Eliška s výrazem bojovnice, ruce zapřené v bok, ale spatřila jen tři centimetry škvíry, ve které proběhl celý rozhovor.

Vy? Opravdu? udivila se žena.

No ano, nějaký problém?

Ne, žádný. Jen nikdy sem nikoho nevodil, v tom Eliška Petra milovala ještě víc, a teď najednou taková…

Jaká už taková? nechápala Eliška.

To není moje věc, omlouvám se, zabouchla dveře sousedka.

Tušil jsem, že buď já, nebo dveře. Zasunula jsem klíč a s touhou vstoupit pořádně zatlačila. Dveře se konečně otevřely.

Celý Petrův svět se mi najednou odhalil a skončila mi mrazem duše. Jasně, mladý svobodný chlap taková asketičnost je normální, jenže to byla skutečná cela.

Chudák, asi už dávno neví, nebo nikdy nevěděl, jak vypadá útulný domov, vydechla Eliška, když prohlížela to skromné obydlí, kam teď bude docházet.

Na druhou stranu byla ráda. Sousedka nelhala: ženská ruka tu nikdy nic nenakrémovala ani podlahu, ani kuchyň, ani ta šedivá okna. Eliška je první.

Nedokázala to vydržet, nazula boty a vyrazila do nejbližšího obchodu koupit hezkou záclonu, předložku do koupelny, podložky do kuchyně, utěrky a chňapky.

Samozřejmě to na ni v obchodě přišlo… K zácloně a předložce přibyly osvěžovače, ručně dělané mýdlo a dokonalé dózičky na kosmetiku.

Dávat takové drobnosti do cizího bytu není zvědavost, ujišťovala sama sebe Eliška, když už přidávala do košíku další a další věci.

Zámek s Eliškou už nebojoval. Vlastně už nefungoval, připomínal hokejového brankáře bez masky, který to vzdal.

A když pochopila, co provedla, po půlnoci se pokoušela s pomocí kuchyňských nožů vyndat starý zámek a ráno letěla do Hornbachu pro nový. Nože bylo nutné taky vyměnit. A vůbec: příbory, utěrky, ubrus, prkénka na krájení, podložky a záclony se k tomu vezmou taky hned.

V neděli kolem oběda volal Petr, že ho služebka zdržela ještě o dva dny.

Budu rád, když mi byt trochu zútulníš, smál se do telefonu, když Eliška přiznala, že v interiéru provedla pár změn.

Mimochodem, ten útulný domov už vozila Eliška náklaďákem a rozmisťovala podle vlastního rozvrhu. Tolik toho nosila v sobě! Teď, když jí rozvázali ruce, nemohla se zastavit.

Na Petra čekal v bytě už jen pavouk u větrání. Eliška ho chtěla zahnat, ale při pohledu na osm zmatených očí pochopila bude lepší nechat ho, jako památku nedotknutelného cizího.

Působil ten byt, jako by tu Petr osm let žil v manželství, rozčaroval se a pak šťastně našel cestu zpátky.

Eliška nezměnila jen byt; postarala se, aby celý vchod věděl, že je tu nová paní a všechny otázky jdou za ní. Prsteníček zatím bez prstenu, ale to je jen technický detail.

Sousedé nejdřív koukali podezřívavě, později jen mávli rukou: Když myslíte, co je nám do toho.

***
Když se Petr vracel, Eliška připravila echt domácí večeři, své stále pevné pozadí nacpala do svátečního, trochu křiklavého oděvu, rozmístila po místnostech vonné tyčinky, zatáhla nové záclony a čekala.

Petr se opozdil. Když už začínal být od svého oblečení dost otlačený na místě, pro které nejméně půl roku dřel v posilovně, v zámku zachrastil klíč.

Je nový, stačí trochu zatlačit, není zamčeno! zaznělo z ložnice lehce nervózně, ale svůdně. Nebála se v bytě odvedla nadlidskou práci. Všechno jí bude odpuštěno.

Ve chvíli, kdy se dveře otevřely, přišla Elišce SMS od Petra: Kdes? Jsem doma. Vypadá to tu úplně stejně. Kamarádi mě strašili, že mi přestavíš byt na drogerii.

Jenže zprávu četla Eliška až později. Nadále byl byt plný naprosto neznámých lidí dva mladí muži, dvě školačky a jeden velmi starý děda, který ihned narovnal záda a uhladil pár zbylých vlasů.

Hele, tati, tohle je přivítání! Proč vlastně lázně, když doma je taková pohoda? zasmál se mladý chlap, hned za to schytal pohlavek od manželky, že se příliš dívá.

Eliška stála mezi dveřmi se dvěma plnými sklenkami, neschopná pohybu. Chtěla křičet, ale šok jí nedovolil.

V rohu se hystericky smál pavouk.

Promiňte, kdo jste? pípla Eliška.

Majitel tohoto příbytku. Vy jste ze zdravotního střediska? Že by převaz? Ale říkal jsem, že to zvládnu sám! odpověděl děda, hledíc na Eliščin sesterský úbor.

Hm, ano, Adame Matouši, máte tu útulno jako v malovaném domku, nakoukla přes Eliščino rameno manželka mladého muže. Úplně jiný svět, než byl dřív. Jak se jmenujete, slečno? Není náš Adam pro vás už moc starý? Ale domov má pěkný…

El… Eliška…

No vidíte, Adame Matouši, výborný výběr!

Děda, soudě podle rozsvícených očí, byl ve svém živlu.

A kde je Petr? šeptla Eliška a na nervy vypila obě sklenky.

Já jsem Petr! přihlásil se chlapeček asi osmi let.

Tobě je ještě brzy na Petra! smála se maminka, odvedla děti i muže do auta.

Omlouvám se, asi jsem si spletla byt,” vzpamatovala se Eliška, vybavuje si zápas se zámkem. Je to Třešňová, osmnáct, byt dvacet šest?

Ne, tohle je Buková, osmnáct, těšil se děda, už připravený rozbalovat svůj nečekaný dárek.

No jo, tragicky vydechla Eliška, popletla jsem to. Tak se tu zabydlete, já si musím zavolat.
Popadla mobil a zmizela v koupelně, kde se zabalená do ručníku podívala na SMS od Petra.

Petře, budu brzo doma, jen se zdržela v obchodě, odeslala odpověď.

Dobře, čekám. A vezmi prosím jedno červené, ozvalo se v hlasové zprávě.

Červené opravdu přinesla, ale už v sobě. Vzala pod paži předložku a stáhla záclonu, počkala, až hosté odejdou do kuchyně, a pak se tiše vytratila.

Rychle nacpala věci do pytle a vypadla z bytu.

***
Povím ti to pak, vysvětlila svou vizáž, když se jí přišel Petr podívat otevřít dveře.

Šourala se jako v mlze, prošla kolem něj bez pohledu. Nejdřív koupelna, nasadit novou záclonu, rozbalit předložku, pak do pokoje a znaveně padla na pohovku, kde usnula až do rána, než z ní odešly stres a červené.

Ráno spatřila před sebou neznámého mladého muže a čekala vysvětlení.

Jaká je vlastně tahle adresa…?

Březová, osmnáct…

***
Na tuhle epizodu jsem nezapomněl byt je místo, kde člověk hledá domov, ale občas je potřeba se ztratit, aby jej opravdu našel. Dnes už neřeším, jestli záclony ladí s kobercem hlavní je, že mi doma nevládne prázdno a chlad.