Jednou se stará paní rozhodla udělat dobrý skutek. Sebrala všechny věci, které již nepotřebovala, jen jí doma překážely a nedaly jí klid. Mezi nimi byly krásné halenky, šaty, klobouky, sukně zkrátka vše, co jen zabíralo místo. Paní si pomyslela: Odnesu to všechno do kostela, třeba to někdo využije. Možná si to vezmou bezdomovci nebo uprchlíci.
Všechno opatrně naplnila do tašky a postavila ji do kouta. Řekla si, že ji zítra odnese, a šla spát.
A potom, věřte nebo ne, měla zvláštní sen.
Cítila, jako by její duše opustila tělo a pozorovala všechno shora. Vše kolem bylo jasné, přesto byla pořád ve svém bytě. Její duše byla neskonale šťastná.
Stála uprostřed pokoje s taškou v ruce, kterou tak pečlivě naplnila a plánovala donést do kostela. A najednou před ní stála drobná holčička.
Co to máte v tašce?
Paní se usmála a odpověděla:
Sbalila jsem věci, které už nepotřebuji. Jen mi tu leží a zabírají místo. Chci je darovat těm, kteří to opravdu potřebují. Zítra to odnesu do kostela.
Jste moc laskavá. Ale ta taška nevypadá moc pěkně. Je špinavá. Vyperte ji, než ji odnesete, ano?
Dobře, dobře.
Hlavně nezapomeňte, dítě se usmálo a zmizelo.
V tu chvíli se paní probudila. Vyskočila z postele a začala si vzpomínat na sen. Byla to nějaká andělka, nebo co?
Podívala se na tašku a začala z ní všechno vyndávat. No, když je potřeba vyprat, tak ji vyprá, řekla si.
Možná to zní legračně. A možná byla babička trochu pověrčivá, když tomu snu uvěřila. Možná si budete myslet to samé, ale já vám povím něco jiného. Sama jsem tak přemýšlela, dokud se nestalo to, co vám povím dál.
V jedné české rodině se narodil chlapeček. Nebyl to prvorozený, už měli doma staršího syna. Rodiče pozvali přátele i širší rodinu, aby s nimi sdíleli radost.
Hostů bylo plno. Gratulovali, obdivovali, přinesli dárky. Ale vyhnuli se chválení a obdivování miminka. Tak krásné a tak malé kdo by mu odolal? Rodiče ale věřili v pověry. Zakázali všem malého syna chválit či zmiňovat jeho krásu. Prý to nosí smůlu. Hosté rodičům neodporovali. Začali na dítě hledět svrchu a pronášet ošklivá slova.
To je ale ošklivý chlapeček. Panebože, ať nás tohle mine. Takového bych nechtěl ani vidět.
Každý řekl něco podobného a mávl rukou. Rodičům se ulevilo a všichni šli do druhého pokoje.
Starší syn to všechno slyšel. Sleduje, jak ostatní bratra odmítají. Rozhodl se: když je dítě tak špatné, k čemu vůbec je?
Dlouho nepřemýšlel. Popadl malého bratříčka a běžel s ním na balkon. Rozhlédl se a bratra hodil dolů, jako kdyby se zbavil staré hračky.
Zatajil se mi dech, když jsem to uslyšela. Vše mohlo skončit tragicky, kdyby Bůh nechránil své děti.
A právě v tu chvíli seslal anděla.
Shodou okolností právě ona paní, co měla ten zvláštní sen, bydlela ve stejném domě, jen o patro níže.
Zrovna skončila praní a tašku pověsila na šňůru za oknem, aby uschla.
A právě v ten okamžik z nebe spadlo miminko přímo do její tašky.
Když rodiče zjistili, že v pokoji je podivné ticho, už bylo pozdě. Vešli a starší syn stál na balkoně. Malý nikde. Ptali se, co se stalo. A starší bez rozpaků řekl:
Vždyť je škaredý a k ničemu, tak jsem ho vyhodil.
Matce téměř puklo srdce. Otec spěchal ven, hledat dítě. Naštěstí bylo vše v pořádku.
To je zázrak! plakali rodiče a tiskli synka v náručí.
A komu děkovali? Co myslíte? Samozřejmě babičce. Nikdo nevzpomněl na Boha. Jen ta stará paní. Dobře věděla, že štěstí nepřichází samo od sebe. Že kdyby nebylo anděla z jejího snu, ani ji by nenapadlo tašku prát a věšet.
Proč si tolik lidí myslí, že jde jen o štěstí? A nepošlou poděkování ke všemu vyššímu?
Hodně jsem o tom přemýšlela a odpověď neznám. Každý má své vysvětlení. Já vám povím jen jedno: na náhody nevěřím. A za opravdové zázraky děkuji jen Bohu. Protože skutečně krásné věci v životě nejsou nikdy jen náhoda.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
