Nikdy jsem svou ženu nemiloval, přestože jsem jí to už mockrát řekl. Nebyla v tom její vina žili jsme spolu pěkně. Nikdy se se mnou nehádala, nepřipomínala mi nedostatky, byla laskavá a vřelá. Jediný problém v našem vztahu chyběla tu láska. Všední každodenní rituály, kuchyň, příbory, hrníčky, společné stolování všechno jak má být, jen s prázdnotou uvnitř.
Každý večer jsem usínal a každé ráno se budil s myšlenkou, že už je na čase odejít. Najít ženu, kterou bych mohl opravdu milovat.
Ale je to vůbec reálné? Vedle Jitky mi bylo dobře. Kromě skvělých schopností v domácnosti byla moje žena opravdu krásná. Všichni kamarádi mi záviděli a nikdy nechápali, jak se mi poštěstilo. Beztak ani já sám nikdy nechápal, co vlastně na mně Jitka viděla.
Jsem naprosto obyčejný chlap z Prahy, ničím zajímavý. Zato ona miluje Asi trochu zvláštní.
Její láska a oddanost mě nenechávaly na pokoji. Ale ještě horší byla ta představa její krásy že až jednou odejdu, najde si okamžitě někoho lepšího, bohatšího, úspěšnějšího. Jen pomyslet na to, že její ramena obejme jiný, málem mě dohánělo k šílenství. Jitka byla moje, i když jsem k ní nikdy nic necítil. Vzal jsem si ji kvůli vlastní ješitnosti lichotilo mi, že mám vedle sebe tak krásnou ženu.
Ale dá se žít celý život s někým, koho nemilujete? Myslel jsem, že mi to půjde, ale mýlil jsem se. Kuchyň zas plná ticha, jídelna také.
Musím jí to konečně říct zítra, přemítal jsem večer sám pro sebe, než jsem usnul.
Ráno, u snídaně, jsem se konečně odhodlal:
Jitko, sedni si chvíli. Musím ti něco říct.
Jsem hned u tebe, miláčku.
Představ si, že bychom se rozešli, každý šel po svém v Praze
Jitka se zasmála: Co je to za nápad? To si hrajeme nějakou hru?
Poslechni mě až do konce. Je to pro nás oba důležité.
Tak dobře, představuju si.
Řekni mi upřímně kdybych odešel, našla by sis někoho jiného?
Tomáši, co se s tebou stalo? Proč bys odcházel?
Protože tě nemiluju a nikdy jsem nemiloval.
To myslíš vážně? Nerozumím tomu
Chci odejít, ale nedokážu to, protože představa, že budeš s někým jiným, mě bolí.
Jitka chvíli mlčela, pak řekla:
Lepšího chlapa, než jsi ty, stejně nenajdu, takže klidně běž. Nemusíš se bát, že bych byla s někým dalším.
Slibuješ?
Samozřejmě, potvrdila mi Jitka a usmála se.
Jenže, kam vlastně půjdu?
Ty přece nemáš kam jít?
Nemám, celou dobu jsme byli spolu Asi nám nezbyde nic jiného, než spolu dožít, řekl jsem smutně.
Neboj se, Tomáši. Až se rozvedeme, prodáme byt a rozdělíme ho na dvě garsonky.
Opravdu? To jsem ani nečekal, že mi ještě takhle pomůžeš. Proč to děláš?
Protože tě mám ráda, a když někoho skutečně miluješ, nemůžeš ho držet násilím.
Za pár měsíců jsme se skutečně rozvedli. O několik týdnů později jsem se dověděl, že Jitka svůj slib nedodržela našla si nového přítele. A starý byt, který zdědila po babičce, nebyla nikdy ochotná rozdělit.
Zůstal jsem úplně sám, jako kůl v plotě. Jak teď ještě někomu důvěřovat? Vůbec nevím…
Co si o mně myslíte?
Příběh je inspirován skutečnými událostmi, které nám zaslal jeden z našich čtenářů. Jakákoli podobnost se skutečnými jmény či místy je čistě náhodná. Fotografie jsou pouze ilustrační.
