Deník, středa 20:12
Dnes jsem se vrátila domů až kolem osmé večer. Práce v nemocnici mi dnes dala opravdu zabrat. Doslova jsem se těšila, až konečně otevřu dveře svého bytu v Praze, nadechnu se klidu a na chvíli vypnu. Hned u vchodu mě ale přivítal dětský pláč.
S povzdechnutím jsem vešla do obýváku. Eva s Tomášem, moje dcera a zeť, seděli u televize a v bytě panoval neuvěřitelný chaos. Po podlaze rozházené hračky, na sedačce cukrovinky, po stole zbytky jídla kuřecí kosti, slupky od jablek, prázdné lahve od Kofoly. Zpocený dětský overal visel přes opěradlo křesla, na židli ležel použitý, nedbale složený plenkový kalhotky.
Všechno působilo zanedbaně. V místnosti bylo vydýchané a smrdělo to, řekněme, silně nepříjemně. Přepadl mě zoufalý pocit únavy.
Moje roční vnučka Anna mě zahlédla a s výskotem se mi vrhla do náruče. Otevřela jsem okno, abych trochu vyvětrala, a odebrala se do kuchyně.
Pohled, který se mi naskytl, byl spíš k pláči než k smíchu. Ve dřezu špinavé nádobí, na stole rozlité čaj, chlebové patky, pod stolem střepy. Někdo rozbil mou oblíbenou hrnek, kterou mi kdysi daroval Bohouš. Na sporáku páchla připálená sekaná, v ledničce téměř nic kromě světla.
Do kuchyně vtrhla Eva, letmo mě políbila na tvář:
Ahoj mami. Když jsi už doma, my s Tomem půjdeme ven, musíme se sbalit. Aničku jsem nakrmila před hodinkou.
Počkej, Evo, kam jdete? ptám se nechápavě.
No kam asi? Chceme si zajít do kina a pak na kávu. Babi, prosím tě, půjč nám tisíc korun, nevystačíme si.
Z obýváku na mě volal Tomáš:
Pani doktorko, uděláte zítra špenátovku? Dneska jsem na to dostal chuť. Můžete taky nějaký salát a hlavně, jestli jste nezapomněla koupit kávu!
Do toho jsem sklíčeně odpověděla:
A co já? Dneska jsem nebyla ani na obědě, byla jsem celý den v nemocnici. Jsem unavená, chci si taky odpočinout. Proč nevezmete Aničku s sebou?
Mamko, to nejde! Rodiče přece musí někdy relaxovat bez dětí. S Tomem teď procházíme krizí, psychologové radí být spolu jen ve dvou. Navíc jsi Aničku ještě dneska neviděla, taky jí chybíš! Určitě si to spolu moc užijete.
Než jsem stihla cokoli dodat, byli oba pryč, dveře zabouchly… Zůstala mi tu vnučka a obrovská únava.
Sedla jsem si a bylo mi do pláče. Připadám si tu jako služka bez nároku na vděk, jako bezedný zdroj peněz a domácí pohody. V hlavě mi pulzuje bolest, toužím si jen na chvilku lehnout a vypnout, ale Anička na mě má jiné plány.
Musím připravit večeři, neměla jsem ani kousíček, a také dát byt trochu do pořádku. Cítím se, jako bych právě přežila třetí světovou válku. Nakonec ze mě vyhrkly slzy bezmoci…
Eva s Tomášem se u mě zabydleli už před lety. Než je majitel vyhodil z podnájmu na Proseku, bydleli samostatně, slíbili, že tu zůstanou jen pár měsíců. Ale protože se vždy něco našlo příliš drahé, daleko do práce, špatné podmínky nikdy se nikam neposunuli.
Navíc Tomáš ztratil práci v malé firmě. Eva tvrdila, že kolegové byli podlí, ale on hledat nic nového nespěchal tráví čas hlavně u televize nebo počítače. Obživu zajišťuje Evina mateřská a má (ne)štěstí, že jsem ortopedka v soukromé poliklinice, takže když Eva otěhotněla a bylo to náročné, veškeré léky, vyšetření a návštěvy lékařů jsem platila já. Do posledního haléře.
Peníze rychle dochází. Eva ani Tomáš nekupují potraviny ani nic do domácnosti, ale přitom milují dobré jídlo a odpolední kávu s koláčem. O náklady na energie či údržbu se nestarají všechno padá na mě.
Vidím, jak mou dobrotu bezostyšně zneužívají, ale nemůžu je přece vyhodit zvlášť když je Eva těhotná. Tak prostě pracuji a snáším to… Musím přiznat, že uvažuji, kde se to vlastně pokazilo.
Když někdo zaklepal na dveře, setřela jsem rychle slzy. Za dveřmi stála Helena, má kamarádka, ani se neozvala předem. Vešla jsem trochu rozpačitě nepořádek člověka zahanbí, ale nic se nedalo dělat.
Helena situaci znala už dávno mě přesvědčovala, ať je pěkně pošlu pryč, že si to nechávám líbit na úkor sama sebe. Ticho, které záměrně zvolila, atmosféru jen zvýraznilo. Otevřela lednici, vytáhla vejce, smetanu, rychle opláchla pánev a postavila ji na plotnu, aby mi připravila omeletu.
Když ztichla i Anička, donesla jsem ji do postýlky v pokoji jejích rodičů a vrátila se do kuchyně, kde už omeleta voněla. Málem jsem Heleně skočila kolem krku vděčností vždy mě umí přivést na jinou myšlenku bez toho, aby ji vyslovila.
Na, jez dneska jsi ještě nic neměla, vždyť vidím, jak jsi vyčerpaná. Musíš myslet taky na sebe. Tvoje dcera s Tomášem se k tobě chovají jako pijavice, musíš je vykázat, pronesla pevně.
Bezmocně jsem pokrčila rameny: Jak to můžu udělat? Mají malou dceru, nemají kam jít…
Helena na mě pohlédla přísně: Nechápu, proč mají hledat práci a vlastní bydlení, když všechno dostanou od tebe? Ty jsi pro ně servis 24/7. Promluv si s nimi, jinak to vyřídím já a ne tak jemně.
Slyšela jsem pravdu. Slibuji si, že to dnes večer udělám. Helena po mně uklidila kuchyň, udělala mi meduňkový čaj a promasírovala ramena. Nechtěla odejít prý raději zůstane do návratu Evy a Tomáše, abych v tom nebyla sama.
Přišli přesně v jedenáct. S Helenou jsme seděly v obýváku, když Eva přišla s typickým trucem v obličeji:
Dobrý večer, tetičko Heleno, procedila mezi zuby a rázně zamířila do ložnice, ale já ji zastavila.
Evo, posaďte se s Tomášem. Chci s vámi mluvit.
Oba překvapeně usedli. Řekla jsem jim, co jsem dlouho odkládala: Máte týden na to, abyste si našli bydlení. Už tu dál nezůstanete. Jste mladá rodina a musíte žít samostatně.
Eva zbledla, v očích slzy: Mami, to nám nemůžeš udělat! Dostávám jen rodičovský příspěvek, máme malou, co teď?
Jste dospělí, zvládnete to, odvětila jsem. Musíte nést odpovědnost. Já vás nemůžu chránit celý život. Život není pohádka. Co když se mi zítra něco stane? Přemýšlej o tom, Evo.
Jsi normální? Ty jsi horší než macecha! Vyháníš vlastní dceru s dítětem? zajíkla se Eva.
Helena ostře zasáhla: Tak dost! Nepřipustím, abyste s mámou takhle mluvili. Zvažte, co řekla, a běžte spát.
Tomáš zuřil: Vy se nám nemáte co montovat do rodiny! Ale bez vás bychom tu měly klid!
Naštěstí Anička v ten moment zaplakala, Tomáš i Eva odešli za ní. Helena mě sevřela kolem ramene. Byla jsem jí vděčná víc, než jsem zvládla slovem vyjádřit.
Za týden se opravdu odstěhovali. V Evě jsem ztratila část lásky. Veškeré dobro se rozplynulo, jako bych byla zlá, sobecká matka. V hloubi ale vím, že jsem udělala to jediné správné.
Snad jednou pochopí, že někdy je třeba dát i vlastním dětem lekci a nechat je, aby nesli za sebe odpovědnost. Jinak si nikdy neváží toho, co mají. Aspoň v to doufám.
