Víš, vždycky jsem si říkala, že rande po padesátce jsou spíše pro lidi s pevnými názory, životními zkušenostmi a alespoň základním smyslem pro slušnost. Pohádkové prince na bílých koních už dlouho nepřemýšlím.
Je mi pětatřicet, pracuju, mám dospělou dceru, útulný byt v Praze a celkem vyrovnaný život. Občas ale chci jen trochu lidského tepla zajít do divadla, popít si kávu, probrat knihu, kterou jsem právě dočetla.
S těmito myšlenkami jsem se zaregistrovala na seznamku. Mezi spoustou podivných zpráv a naprosto směšných nabídek mi padl profil Václava vypadá normálně, slušně a vůbec neodhalil žádné trapasy.
Má pětatřicet devět let. Na fotkách je štíhlý chlap v úhledném saku, v pozadí létající park u Vltavy. V korespondenci byl zdvořilý, házel komplimenty, povídal o tom, že je inženýr a miluje klasickou hudbu.
Po týdnu psaní jsme se domluvili na kávě v jedné kavárně na Malé Straně. Václav byl přesně takový, jaký měl na fotkách impozantní, s lehkým šedinou a pěknou řečí. Galantně mi odsunul židli, objednal nám po cappuccinu (od dezertu se raději zdržen) a celý večer mluvil o tom, jak je důležité v dnešní době držet se tradičních hodnot.
Jsem člověk staré školy, Zdeňko, říkal, upřeně mi hledí do očí. Pro mě je žena múzou, muž pak živitelem a ochráncem. Nemám rád moderní tendenci mít oddělené účty. Vztah má být krásný.
Znělo to jako hudba. Potkali jsme se ještě dvakrát, šli jsme podél Vltavy, hodně jsme si povídali. Pak přišel víkend, počasí se zhoršilo nesnášený listopadový déšť.
Zdeňko, co kdybych přišel k tobě na večeři? navrhl Václav po telefonu sametovým hlasem. Sedneme si v teple, popovídáme. Samozřejmě nejdu s prázdnýma rukama všechno připravím v nejlepším stylu. Ty jen přines úsměv a pohodu.
Jako normální česká žena jsem na pouze úsměv nezávisela. Ráno jsem pustila generální úklid, pak jsem zamířila do supermarketu: koupila jsem kvalitní hovězí, čerstvou zeleninu, sýry, čerstvý rohlík a pár lahví dobrého vína. Uvařila jsem asi tři hodiny.
Pečela jsem hovězí s meruňkami můj oblíbený recept, kterému ještě nikdo nedokázal odolat. Připravila jsem lehký salát, krásně naaranžovala stůl v obýváku, vytáhla křišťálové sklenice a zapálila svíčky. Oblékla jsem si elegantní domácí šaty, lehce se nalíčila.
Když nastala dohodnutá hodina, nervovala jsem se jako holka před prvním rande.
Zvonek zazvonil přesně v sedm. Upravila jsem vlasy, hluboce se nadechla a otevřela. Na prahu stál můj šlechtic. Kabát byl lehce promočený, ale vypadal hrdě.
Dobrý večer, krásná paní! vstoupil Václav, sundal klobouk a začal rozepínat kabát. Z kuchyně se line přitažlivá vůně pečeného masa. Václav se nadechl a s úsměvem řekl: Cítím, že mě čeká pořádný hostina!
Pojď dál, Václave. Svěs se. Povím ti, kde pověsit kabát, přivítala jsem ho, čekajíc, že vybalí nějaký dárek. Upřímně jsem nečekala kytici stovky růží nebo láhev prémiového vína. Stačila by mi krabička bonbonů nebo obyčejná věnček. Šlo o pozornost.
Václav pověsil kabát, upravil sako a pak s výrazem kouzelníka vytáhl ruku z vnitřní kapsy a pronikl tou slavnou větou:
Jak jsem říkal, Zdeňko, nepřicházím s prázdnýma rukama. Muž vždy musí něco přispět.
A s těmi slovy mi podal krabičku čaje.
Náhle jsem ji vzala do ruky a sklonila pohled. Byla to papírová krabička nejlevnějšího černého čaje, ten, co se prodává ve výprodejích na spodním regálu supermarketu. Co ale zaujalo, nebyl značka, ale to, že obal byl roztrhaný a lepkavý.
Zamrzla jsem, snažíc se pochopit, co se děje.
Václave, je otevřený? zašeptala jsem, obávala se, že jde o nějaký vtip.
Nezahanbil se ani na okamžik. Naopak, jeho tvář se rozzářila takovou uklidňující úsměvem, jako kdyby učil dítě základní pravdy.
Samozřejmě! Nedávno jsem koupil pár sáčků, vypadá to jako skvělý čaj, silný a rychle se louhuje. Rozhodl jsem se s tebou podělit. Nemyslel jsem si, že bych musel nosit celou krabici, během večera ani nevyčerpáme tolik čaje. Proč by se dobrý čaj ztrácel? A u tebe určitě najdeš něco k doplnění, co?
Stála jsem v předsíni svého čistého, útulného bytu. Za mnou plály svíčky a chladla hovězí s meruňkami, do které jsem vložila polovinu dne a slušnou část peněz.
Před mnou stál pětatřicet devět let starý, pracující, pěkně oblečený muž, který mluvil o tradičních hodnotách a přinesl mi na romantickou večeři nedokončený balíček levného čaje. Bez dvaceti sáčků uvnitř.
V hlavě mi proběhlo stovky reakcí. Mohl jsem se mu zasmát do tváře. Mohl jsem vyvolat hádku a říct mu, co si myslím o jeho lakomství. Nebo jsem mohla mlčet, strhnout ho ke stolu a krmit ho masem, cítit se jako ponížená služebná.
Zvolila jsem jinou cest. Klid, který na mě v tu chvíli napadl, mě překvapil.
Opatrně jsem položila roztrhanou krabičku na noční stolek u zrcadla, podívala se Václavovi přímo do očí, usmála se ne přehnaně, ale upřímně, s obrovským úlevou, že se tenhle člověk ukázal právě teď, na prahu, a ne po měsících.
Václave, zněl můj hlas rovně a jemně. Jsem moc dojatá tvou štědrostí, ale obávám se, že ten čaj nepotřebujeme.
Jeho obočí se zamršklo: Proč? Nemáš ráda černý? Příště ti přinesu zelený, u mě v práci zbylo půl balíčku
Příště už nebude, odpověděla jsem klidně. Víš, měl jsi pravdu, muž by měl přispět. A tvůj příspěvek byl tak ohromný, že ti nemohu odpovědět stejným způsobem. Můj večer tě nepřekoná.
Skládla jsem mu ještě mokrý kabát a podala jej.
Co se děje? Zdeňko, naštvala ses kvůli čaji? To je taková malichernost! Moderní ženy chtějí jen peníze a restaurace! jeho sametový hlas byl náhle rušivý, tvář se zčervenala.
Potřebuji respekt, Václave. Především k sobě samé. Oblékněte si kabát, venku je chladno, a nezapomeňte na čaj, abyste se nepřezmrzli, řekla jsem. Nyní tě prosím, odejdi.
Položila jsem mu rozbitou krabičku do rukou, jemně ho popřela k výstupu a zavřela za ním dveře.
Zaskřípěl zámek. V bytě náhle nastalo ticho, přerušované jen tikáním hodin. Šla jsem do kuchyně, nalila si sklenku kvalitního červeného vína, odřízla kousek voňavého masa a posadila se ke krásně prostřenému stolu. O samotě.
A víš co? Ten večer byl úžasný. Maso se rozplývalo na jazyku, víno jiskřilo v skleničce. Necítila jsem ani zklamání, ani samotu. Cítila jsem hrdost, že jsem nedala mužovi nic do rukou.
Muži nás často obviňují z materiálnosti, že hledáme sponzory. Buďme ale upřímní: nejde o cenu dárku, ale o úmysl. Muž, který přinese ženě nedokončený čaj, nespolupracuje s penězi, ale s pocity. Šetří si své city, svůj respekt. Ukazuje, že nám nestačí ani minimum úsilí. A já už nebudu ztrácet čas, energii ani život na takové tradiční lovce.
Co myslíš, milé přítelkyně? Setkala ses někdy s podobnou velkorysostí? Nebo jsem možná byla příliš tvrdá a měla bych mu dát šanci?
