Bývalá tchyně sleduje naši rodinu.
Bývalá tchyně, paní Marta, má dvaapadesát let a je matkou mé zesnulé ženy, Libuše. Oženil jsem se, když mi bylo třiadvacet. Libuše otěhotněla těsně před svatbou a narodila se nám dcera, Anežka.
Po dvou letech se všechno obrátilo naruby: Libuše vážně onemocněla a velmi rychle zemřela.
Zůstal jsem s malou Anežkou sám. Rozhodl jsem se přestěhovat do Brna k rodičům. Bylo to jednodušší: pracoval jsem deset hodin denně a oni se postarali o Anežku. Tak jsme se dohodli.
Po čase jsem byl povýšen a koupil jsem dům asi půl hodiny od rodičů. Od té doby se o Anežku starali buď rodiče, nebo chůva, kterou jsem najal (chtěl jsem, aby si občas odpočinuli, ne je zatěžovat pořád). Anežce je teď osm.
Paní Marta se najednou rozhodla přestěhovat do našeho města. Prý aby byla blíž vnučce. Upřímně, dost mě to zaskočilo Nevadila mi její pohnutka (kdo by to nepochopil?), ale dělilo nás předtím půl Evropy!
No dobrá, řekl jsem si. Libuše byla její jediná dcera a Anežka je jediná vnučka. Nejspíš nechce být sama.
Jenže od chvíle, co se Marta objevila v našem městě, začaly zvláštní věci
Začalo to nenápadně: v mém domě byla skoro pořád. Doslova, celý den i večer, když jsem se vrátil z práce. Když přišel víkend, návštěvy byly ještě delší spíš pobývala, než chodila na návštěvu.
Marta byla dokonce se mnou, i když byla Anežka ve škole. Údajné důvody její přítomnosti byly podivné:
Kdo jiný by tu uklidil? Prach tu sedá každý den, víš, že domácnost potřebuje ženskou ruku.
Kytičky tu chřadnou, za pár dní je stejně vyhodíš.
Včera tu prý zloději obcházeli, ale sem si netroufli, protože tu jsem byla já.
Neboj se, peníze ti krást nebudu.
Mám podezření, že Marta věří, že s námi v domě zůstala duše její dcery. Mnohokrát jsem ji slyšel, jak mluví do prázdna, ke stěně, kde vůbec nikdo nebyl.
Opakující se návštěvy mě začaly opravdu zneklidňovat. Povídal jsem si s ní, ale moc nepomohlo. Její invaze do mého soukromí byla očividná.
Minulý týden přišla poslední kapka. Už rok a půl se vídám s dívkou jménem Bohumila. O víkendu jsem konečně měl ideální možnost pozvat ji k sobě domů Anežka byla u mých rodičů.
Připravili jsme si večeři, pustili film, seděli jsme spolu na gauči a najednou jsem ucítil zvláštní znepokojení a za sebou šepot a šramot předsíní. Obrátím se a mezi stíny se rýsuje nejasná silueta Marty. Bez zvonění, bez ťukání, prostě vklouzla dovnitř.
Co se doma děje, vadnou kytky?
Ale to nebyl já, kdo vybuchl Marta sama začala ječet, obvinila mě z nevěrnosti a neúcty k památce Libuše, jako by byla ona klíč k mé minulosti. Zmatený a zahanbený jsem si dodal odvahy: zabouchl jsem dveře, sebral klíče a prohlásil:
Už tě tady nechci! Už nejsi vítaná!
Marta nemá nikoho, kdo by jí byl blízký, a rodiče i sousedé mi radící, abych ustoupil. Lidskost? Asi budu muset ustoupit a Anežku k ní občas poslat, je přece její jediná vnučka. Ale náš dům ten zůstane pevnost, kam už nevstoupí. To je moje jediné pravidlo v tomhle zvláštním, snovém světě.
