Už jsem téměř vyběhl ze dveří, když se z obýváku rozezněl nepříjemný zvuk telefonu. Opravdu se mi nechtělo vracet zpátky, zvlášť, když už kluci čekali před domem. Ještě před chvílí jsem upustil míč a těšil se na rozhodující zápas na hřišti za panelákem. Postál jsem chvíli na prahu, doufal, že telefon zmlkne, jenže ten ječel neúprosně dál.
Kdo to zas otravuje? zabručel jsem, aniž bych si sundal tenisky, a pelášil do pokoje.
Sehnul jsem se k sluchátku, už připravený odpálkovat nějaký úkol od mámy nebo obvyklé babiččiny otázky typu: Jedl jsi po škole? Umyls sis ruce? Proč to dospělí vůbec tak řeší?
Haló, zamručel jsem nerudně do sluchátka.
Dobrý den, je to Mirek? ozval se neznámý hlas dospělého muže.
Rodiče nejsou doma, odpověděl jsem rychle, v domnění, že volají tátovi nebo mámě, už jsem chtěl zavěsit, ale ten hlas mě zarazil:
Mirek, prosím, vyslechni mě. Nezavěšuj. Je to moc důležité, na vteřinu ztichl a pak pokračoval: Možná mi nebudeš věřit, ale musíš mě poslechnout. Vezmi si teď pero a papír a všechno zapiš. Nemám moc času vysvětlovat. Já jsem ty. Jenom ze budoucnosti. Chápu, že je těžké tomu uvěřit, ale udělej, co říkám. Je to nesmírně důležité. Už máš pero a papír?
Byl jsem vychován slušně, a asi jedině proto jsem nezavěsil rovnou. Navíc babička vždycky tvrdila, že s blázny se není třeba hádat vyposlechneš je a pak si stejně uděláš po svém. A že je ten pán trochu střelený, na tom jsem celkem neměl pochyb. Možná jen nějaký vtipálek. Taky jsme se s klukama párkrát bavili, že jsme náhodně někomu zavolali a vymýšleli podobně trapné blbosti.
Mám, odpověděl jsem vážně. A v budoucnu mám svoje mielfon?
Hochu! zadrhl se hlas. Já si z tebe nedělám srandu. Jestli mě teď poslechneš a všechno zapíšeš přesně, budeš mít ne jen iPhone, ale i spoustu dalších věcí.
Dobře, řekl jsem, pokukuje z okna a šťourajíc se v nose. Kluci za chvíli utečou, když hned nepřijdu. Tak ať už tohle skončí.
Hlas pak začal diktovat nějaká data, roky. Měla mě prý poslat k vodě nějaká Radka z céčka a ani se nepřibližovat k letákům s nápisem Garantovaná výhra! Měl jsem si koupit, pak prodat, pak zase koupit dolary, něco o černých útercích, automatech, kasínech, bitcoinech, nemovitostech spousta divných slov lítala z toho telefonu.
Zapsals všechno? zeptal se nakonec.
Zapsal, odpověděl jsem.
Počítám s tebou. Tu papírovku uschovej jako mapu k pokladu. Nikomu ji neukazuj a neztrať! zaznělo v jeho hlase něco skoro dojemného, a pak už byla ve sluchátku ticho.
Položil jsem konečně sluchátko a běžel na hřiště. Večer, když se vrátili rodiče z práce, jsem jim o tom divném hovoru vyprávěl.
Táta zvedl obočí: Nikdy se nebav s cizími, natož s někým, kdo ti tvrdí, že je z budoucnosti a doporučuje kupovat dolary. Rovnou řekni, že zavoláš policii, a polož to!
No jo, a k čemu by ti byly nějaké dolary? přidala se máma. U nás platí koruny, Mirku!
***
Čas uběhl a já na ten podivný hovor docela zapomněl. Dětství je plné vlastních starostí a kdo by chtěl řešit bitcoiny nebo černé úterky? Roky školy a mládí utekly jako voda. V osmé třídě k nám přešla nová holka, která se mi hned zalíbila Lucie. I když chodila do vedlejší třídy, nic mi nebránilo ji pozvat na limonádu a pak občas doprovodit domů. Z nenápadného přátelství se časem vyklubalo něco víc.
Po vojně jsme se s Lucií vzali. Hlučná devadesátá už byla v plném proudu a počáteční euforie, když bez námahy proudilo do života to americké štěstí, už párkrát vystřídala kocovina po různých barvách likérů. Vždycky když jsme nějak zázrakem vylezli z jednoho průšvihu, přišel další. Místo vysněných kozaček pro manželku podle reklamy to nakonec nestačilo ani na pantofle z tržnice. Byt na hypotéku svíral svými stěnami a splátkou.
***
Jednou večer jsem si sedl na lavičku u parku, vytáhl z igelitky plastovou lahev piva Kozel a opatrně se napil. Zapálil jsem si cigaretu. Dějil jsem se světu a kolemjdoucím, ale stejně jsem nevnímal nic konkrétního. Ani jsem si nevšiml, že si ke mně přisedl starší chlapík v brýlích a s velkou koženou aktovkou.
Můžu? slušně se zeptal, už když si sedal.
Jen jsem kývl a natočil si další hlt.
Je to dneska nějak pošmourný, pronesl, aniž by se na mě podíval.
Celý život je pošmourno, odvětil jsem.
Muž se na mě podíval: Nezdá se vám zvláštní, že ty šedé dny přicházejí až se stárnutím? V dětství je slunce, jaro se brodí potůčky s lodičkami, léto voní posekanou trávou, podzim hraje barvami, zima pod nohama křupe ale ani jedna šedá vzpomínka.
V dětství nejsou starosti, vysvětlil jsem. To až starosti obarví dny. Myslel jsem jako kluk, že dopadnu takhle?
Ani nevím proč, ale začal jsem starému pánovi vyprávět o svých nadějích, co se rozplynuly, o neustálých průšvizích. Jak jsem naletěl na všelijaké investice i automaty. Kolikrát někdo sliboval štěstí okamžitě, ve skutečnosti to bylo jen na dluh. Nakonec mě Lucie opustila s jiným chlapem, sebrala věci i naději a já žiju od výplaty k výplatě.
Ale teď jsem na něco kápl, usmál jsem se. Na webu jsem objevil kurz Myšlení milionáře. Chlápek tam říká, že mám dát všechno do kryptoměn, prý pět set procent týdně, to je tutovka! Dřív jsem to dělal blbě, teď to pochopím správně
Pane, přerušil mě stařík zvednutím brýlí, omlouvám se, ale co jste vystudoval a co vlastně děláte?
Pracovat je pro lůzry, napil jsem se znovu piva. Prachy se musí dělat! Kdybych tak jen věděl předem, do čeho investovat, byl bych v pohodě.
Chvíli jsme oba mlčeli. Já přemýšlel o pohádkových ziscích, on snad taky o něčem svém.
Muž pokračoval: Myslíte tedy, že kdybyste věděl předem, co a jak, život by byl lepší?
Jasně že jo.
To jste mi sympatický, změřil si mě pohledem, prosím vás, mohl bych vám předvést svůj vynález? Z aktovky vytáhl starý bakelitový telefon s ciferníkem. Je tu určitá teorie, že čas není lineární ani cyklický, ale probíhá najednou.
Zarazil jsem se: To trochu nechápu.
Zkrátka neexistuje minulost ani budoucnost, všechno se děje v jedné chvíli. Ve stejném okamžiku jste dítě, dospělý i starý.
Opět jsem zakroutil hlavou.
To nevadí, podal mi telefon. Na tenhle telefon lze zavolat přesně o čtyřicet let zpět. Ale pouze v tuto dobu. A na vaše dětské číslo, pokud jste tehdy byl doma.
Číslo bytu si pamatuji do teď, v ten čas bych měl být doma po škole. Vzal jsem opatrně sluchátko a zadal staré číslo.
Čas je omezený, hodně energie, tak to zvládněte rychle a nepočítejte, že to bude fungovat kdykoliv, dodal muž.
Jasně, zvládnu to! usmál jsem se a vytáčel číslo. Dlouhé pípání. Tak tati, jestli nekecáš, hned to vyzkoušíme
Chtěl jsem to položit, když vtom se ve sluchátku ozval známý protivný dětský hlas:
Haló?
Haló! Mirek? rozklepaly se mi ruce.
Rodiče nejsou doma, odpověděl bezstarostně dítě.
Mirek, vyslechni mě. Nezavěšuj, je to moc důležité já jsem ty. Ale z budoucnosti! Vem si hned pero a papír a všechno, co řeknu, si napiš. Nemám moc času.
Beru, odvětil. A v budoucnu mám svůj mielfon?
Hele, nech toho Když si to všechno poznamenáš, budeš mít i iPhone a hory dalších věcí.
Dobrá, píšu, odpověděl Mirek z dětských let.
Pak jsem mu předal vše, co jsem byl schopen dát: jak jsem po vojně v roce 93 dostal slušnou práci, ale pak jsme mladicky s Luckou rozházeli každou korunu. Poslouchej: vykašli se na Lucii, stačí říct ne! Kupuj dolary za celou výplatu!
Diktoval jsem mu data černých úterků a jak prodávat a kdy nakoupit zpátky. Zákaz automatů, ale klidně investovat do nějaké herny. Drž se dál od podvodných fondů. Vlož peníze do bytu, dokud to jde. Pak v roce 98 převést všechno do dolarů, v roce 2009 převést na bitcoiny Za pár minut jsem mu řekl vše, co si pamatovala hlava i zklamané srdce. Občas jsem se ujišťoval, že píše.
Máš vše? zeptal jsem se naposledy.
Mám.
Opravdu si to schovej jako mapu pokladů. Neztrať to a nikomu neukazuj! chtěl jsem ještě něco stihnout, ale spojení bylo pryč.
***
Jistě si umíte představit, že Mirek z dětství si nepsal vůbec nic. Jen čekal, až ten dospělý blázen domluví, položil sluchátko a utíkal ven mezi kluky. Pokud to byla nějaká šaráda, stejně to nebylo moc vtipné.
Musím to večer říct rodičům, pomyslel si a rozběhl se na sluncem zalité hřiště, kde byl život mnohem jednodušší.
***
Dnes už vím, že žádná mapa pokladů z budoucnosti by mi štěstí nepřinesla. Ne naučit se s jistotou sázet na správná čísla, ale chápat, že štěstí je v těch obyčejných dnech a pevných hodnotách: v přátelství, spolehlivosti a radosti žít tady a teď. A kdykoliv zazvoní telefon, už dávno nehledám odpovědi v číslech, ale v lidech kolem sebe.
