Nadšený duch Jan Novák najednou zmizel ve stejném okamžiku, kdy stačil zaparkovat svůj Škodu a vstoupil do starého bytového domu. Vchod ho přivítal předvídatelná rutina: pantofle čekaly na nohách, vůně večeře se šířila po chodbě, čisté podlahy se leskly a na stole vázaly čerstvé karafiáty.
Není to však úžasné manželka doma, co ještě může dělat starší ženě celý den? Péct koláče a pletit ponožky. O ponožkách sice přehání, ale podstata zůstává.
Libuše vždy vyšla k muži se sluncem v úsměvu:
Unavený? Připravila jsem koláče se zelím, s jablky, jak máš rád
a pak umlkla pod těžkým pohledem Jana. Stála v domácím kalhotovém kostýmu, vlasy svázané pod šátkem vždy taková v kuchyni.
Profesionální zvyk čistit si vlasy: celý život pracovala jako kuchařka. Oči lehce podtržené, na rtech lesk. Jan to nyní vnímal jako vulgární. Co to za způsob, jak ozdobit stáří!
Zřejmě nešlo tak drsně, ale vybuchl:
Kosmetika v tvém věku je nesmysl! Není ti k ničemu.
Libušiny rty se zachvěly, mlčela, ale ani stůl pro něj nepřikryl. To bylo lepší. Koláče pod ubrouskem, čaj uvařený sám se o to postará.
Po sprše a večeři se k němu vrátila laskavost, stejně jako vzpomínky na den. Jan, ve svém oblíbeném flanelovém županu, usedl do křesla, které na něj čekalo, a předstíral, že čte. Jak mu řekla nová kolegyně:
Jste naprosto přitažlivý muž, navíc zajímavý.
Janu bylo 56, vedl právnické oddělení velké firmy. Pod ním byl čerstvý absolvent a tři ženy po čtyřicítce. Jedna kolegyně právě odešla na rodičovskou dovolenou a na její místo nastoupila Alena.
V den, kdy měl Jan na služební cestě, poprvé spatřil Alenu. Pozval ji do své kanceláře seznámit se. S ní vstoupil jemný parfém a pocit mladé svěžesti. Ovládající obličej lemoval světle vlnité účesy, modré oči se dívaly sebejistě. Šťavnaté rty, pihy na lících. Její věk? Možná třicet, ale Jan by jí radši ani dvacet pět nedal.
Rozvedená, matka osmiletého syna. Sám nepochopil proč, ale pomyslel si: Dobře!
Když mluvil s novou, trošku se rozmluvil, řekl, že má teď takového starého šéfa. Alena mrkla dlouhými řasami a odmítla slova, která ho rozrušila a nyní vzpomínal.
Manželka, která se vzdálila od hněvu, se objevila u křesla s večerním čajem z heřmánku. Jan zamračeně mumlal: Vždycky ne na místě.
Přesto ho čaj potěšil. Najednou se zastavil a přemýšlel, co může mladá, hezká Alena právě teď dělat? A srdce mu zasáhla šíp dlouho zapomenuté žárlivosti.
****
Alena po práci zamířila do hypermarketu na sýry, rohlík a kefír na večeři. Domů přišla beze smíchu, spíše automaticky objala syna Václava, který vyběhl ven.
Jan si opravil kutilskou dílnu na lodži, kde měl vybavený ateliér, zatímco Libuše se věnovala večeři. Když rozbalila nákupy, hned prohlásila, že jí bolí hlava a nechce se ji dotýkat. Ve skutečnosti bylo smutno.
Alena, po rozvodu před několika lety od Jana, stále trápila touha být pro někoho důstojnou hlavou domácnosti. Všichni důstojní se ukázali být pevně ženatí a chtěli jen lehké vztahy.
Poslední se zdálo, že spolupracují, zamilovali se po ušima. Dva vášnivé roky. Dokonce jí pronajmula byt (spíše pro své pohodlí), ale jakmile ucítila vůni smaženého, prohlásila, že se musí rozloučit i s prací.
Našla si místo sama. Návrat k rodičům a synovi. Matka ji soucitně litovala, zatímco otec trval na tom, že dítě by mělo vyrůstat alespoň s matkou, ne jen s dědečkem a babičkou.
Libuše už dlouho pozorovala, že Jan prochází středním věkem. Všechno je, ale chybí mu hlavní. Bála se myslet na to, co by mohlo být pro něj podstatné. Snažila se situaci zlehčit, vařila, co měl rád, vždy byla upravená, ale nedostatek hlubokých rozhovorů ji trápil.
Pokoušela se zaujmout vnuka, zahradničením. Jan však jen nudil, mrkal a zamračoval se.
Protože oba chtěli změnu, románek Jana a Aleny se rozběhl během dvou týdnů po jejím nástupu. Pozval ji na oběd a odvezl domů. Dotkla se jeho ruky, ona se mu vrátila s ruměným obličejem.
Nechci se rozcházet. Pojedeme na mou chalupu? zakřičel Jan chraplavě. Alena přikývla a auto vyrazilo.
V pátky Jan končil práci o hodinu dříve, ale až v devět večer dostal zprávu od Libuše: Zítra si promluvíme.
Jan netušil, jak přesně vystihla podstatu budoucí a vlastně zbytečné konverzace. Libuše věděla, že po třiceti dvou letech manželství už není možné zapálit plamen.
Ale Jan byl tak blízký, že ho ztratit by byl jako ztratit část sebe. Ačkoliv se zamračuje, buší a občas se chová jako starý chlap, zůstává v oblíbeném křesle, večeří a dýchá po boku Libuše.
Libuše hledala slova, která by zastavily rozpad života (spíše jejího), a nešla spát až do rána. Z zoufalství vytáhla svatební album, kde byli mladí a všechno před nimi. Jaká byla krásná!
Mnoho lidí snilo, že by ji mohl být její muž. Měl by to připomenout. Zdálo se, že přijde, uvidí (i s podmínkou) úlomky jejich štěstí a pochopí, že ne vše jde vyřadit.
Přišel však jen v neděli a ona pochopila: vše je u konce. Před ní stál jiný Jan. Adrenalin naplnil jeho tělo. Nepříjemnost, hanba v něm chyběly.
Na rozdíl od ženy, která se bála změn, on chtěl je a přijal je s otevřenou náručí. Dokonce plánoval, mluvil tónem, který neslelně odmítá protinávrhy.
Od té chvíle může Libuše považovat sebe za svobodnou. Rozvod podá zítra sama. Syn s rodinou má přestěhovat se k ní. Všechno podle zákona. Dvoupokojový byt, kde žil syn, patřil Janovi dědictvím.
Stěhování do třípokojové u matky nezhorší podmínky mladé rodiny, a přesto bude mít někoho, kdo se o dítě postará. Auto jasně patří Janu. Co se týče chalupy on si ponechává právo odpočívat.
Libuše si uvědomila, že vypadá nešikovně a nepřitažlivě, ale nemohla zadržet slzy. Kapaly jí do řeči, míchaly slova. Žádala o zastavení, aby se obrátila k vzpomínkám, myslela na zdraví, alespoň na své Poslední to v Janu vzbudilo hněv. Přiblížil se a šeptem, jako křik, zvolal:
Nechtěj mě táhnout do své stáří!
Není rozumné tvrdit, že Alena milovala Jana a souhlasila s jeho návrhem na ruku a srdce v první noci na chalupě.
Svoboda vdané ženy ji přitahovala, i když odpověď milence, který ji odmítl, ji zahřála.
Už ji nebaví žít v bytě, kde vládnou přísné pohledy otce. Toužila po stabilní budoucnosti. Jan jí mohl poskytnout to ne nejhorší volbu, přiznala.
Navzdory šedesátým letům nepůsobil jako dědeček. Vyzvedl se, byl mladistvý. Vedoucí oddělení. Rozumný v práci i v konverzaci. A v posteli raději vášeň než egoismus. Přesto měl obavy ze samostatného bytu, chudoby, krádeží. Jediný zápor? Věk.
Po roce v Aleně vyrostlo zklamání. Cítila se stále dívkou, chtěla zážitky, ne jen jednorázové výlety. Lákaly ji koncerty, aquapark, slunce na pláži v odvážném plavkách, posezení se štvečkami.
Mladistvá vášeň jí umožňovala skloubit vše s domácností, syn Václav jí nebránil žít aktivně.
Jan však pomalu slábnul. Zkušený právník rychle řešil otázky, ale doma se stal unaveným člověkem, jenž touží po klidu a úctě k svým zvykům. Hosté, divadlo i pláž přicházely, ale střídmě.
Nepohrdal intimitu, ale po deváté hodině už chtěl spát.
Navíc trpěl slabým žaludkem, který nesnášel smažené, uzeniny, supermarketové polotovary. Bývalá manželka mu to často připomínala.
Někdy mu chyběla její pánev. Alena vařila s ohledem na syna, aniž by pochopila, jak může vepřová kotleta bolestivě tlačit břicho.
Nevedla si seznam povinných tablet, myslela si, že dospělý muž si je dokáže koupit a zapamatovat si, kdy je má užít. A tak část jejího života plyne bez něj.
Vzal si syna jako společníka, počítala s přáteli. Překvapivě mu věk manžela spíše povzbuzoval k rychlému životu.
Společně už nepracovali ředitelství to považovalo za neetické, tak Alena přešla do notářské kanceláře. Ulevilo se jí, že už nevidí Jana celý den, který jí připomínal otce.
Úcta taký pocit, který Alena k Janu chovala. Kdo ví, jestli to stačilo k štěstí?
Blížilo se šedesáté narozeniny Jana a ona chtěla velkou oslavu. Jan však rezervoval stůl v malém, známém restauraci, kde byl už mnohokrát. Zdálo se, že mu je nuda, ale v jeho věku je to normální. Alena se nedivila.
Oslavovali kolegu. Ty páry, se kterými se dříve setkal s Libuší, už nebylo vhodné zvát. Rodina byla daleko a on nenašel pochopení v manželství s mladou.
Syn už neexistuje zcela se vzdálil. Ale má právo rozhodovat o svém životě, ne? Pravda, když se oženil, myslel, že rozhodování bude vypadat jinak.
První rok s Alenou připomínal medový měsíc. Rád byl s ní mezi lidmi, usmíval se, povzbuzoval její výdaje (ne příliš extravagantní), přátele, zájem o fitness.
Vydržel hlasité koncerty i šílené filmy. Na tomto vlně učinil Alenu i syna plnohodnotnými majiteli svého bytu. Později daroval část chalupy i bývalé manželce.
Alena, skrze Jana, požádala Libuši, aby jí předala svou polovinu. Vyhrožovala prodejem podílu z velkého domu podvodníkům.
Koupila jej, samozřejmě za Janovy peníze, a přepsala chalupu na sebe. Argumentovala, že řeka a les jsou dobré pro dítě. Celé léto tak bydleli Alenin rodiče s vnukem. Janovi to nevadilo nechtěl starat se o hlučného syna ženy. Vzal si lásku, ne výchovu cizího potomka.
Bývalá rodina se naštvala. Dostala peníze, prodala třípokojový byt a rozpadla se. Syn s rodinou našel dvoupokojový byt, Libuše se přestěhovala do studií. Jan se o to nezajímal.
A pak přišel den šedesátých narozenin. Tolik lidí mu přálo zdraví, štěstí, lásku, ale on už dlouho necítil žádný impuls. Každý rok se mu vracela známá nespokojenost.
Mladou manželku miloval, ale nestíhal ji, to byl jeho problém. Nemohl ji podmaňovat, smála se a žila po svém. Nechtěl si nic dovolit jen to cítil a dráždilo ho.
Kdyby jen mohl vložit duši své bývalé manželky do Aleny! Aby jí podávala čaj s heřmánkem, přikrývala ji, když usínala. Jan by rád pomalu procházel parkem, šeptal večer v kuchyni, ale Alena už neznášela jeho dlouhé monology. Zdálo se, že začíná nudit v posteli. To ho rozčilovalo a bránilo mu v klidu.
Jan lítal, že se příliš rychle rozvedl. Moudří muži promění milenky v svátky, a on jen v manželku!
Alena, s temperamentem jako desítiletá hříčka koně, zůstane po čtyřicítce vypadat mladší. Je to propast, která jen prohlubuje. Jestli se mu podaří skončit život v jedné chvíli, nebo ne
Tyto neoslavené myšlenky zaskočily v spánku bolestí, rozproudily tep. Hledal Alenu tančila mezi hosty, krásná, s lesklýma očima. Štěstí, probouzejíc se, byl rád, že ji má po svém boku.
Využil okamžiku, vyšel z restaurace. Chtěl nadechnout se, vyplavit smutek. Ale přiběhli kolegové hosté. Nevěděl, coV tmavém nádechu noci se Jan rozplynul v stínu stolu, kde se proměnil v tichou melodii zapomenutých snů, a zůstalo jen šeptání prázdného prostoru.
