Odcházím, abys pochopila, o co přicházíš! Zkus si žít týden sama, vyj na měsíc bez chlapa v bytě, a třeba se pak naučíš vážit si péče! Lukáš teatrálně nacpal balíček ponožek do sportovní tašky a přitom málem shodil mou oblíbenou vázu z poličky.
Mlčky jsem sledoval tuhle jeho scénu, opřený o futro dveří. Uvnitř mě to vařilo, mísila se ve mně uraženost a hysterický smích. Můj třicetiletý kluk stál uprostřed mé ještě před svatbou koupené garsonky a vyhrožoval mi svým odchodem. Evidentně věřil, že bez jeho slavné přítomnosti se stěny zhroutí a já seschnu jako zapomenutý kaktus.
Celé to samozřejmě začalo jako vždy po nedělní návštěvě u Jarmily. Moje tchyně byla opravdu výjimečná: uměla chválit tak, že by se člověk nejradši pověsil, a rady dávala tónem plukovníka, co peskuje nováčky za špinavé boty.
Lukáš se od maminky vrátil pořádně nabitej. Bylo to poznat na první pohled: rty pevně semknuté, pohled zkoumavý a nosní dírky se snažily v bytě vyčenichat každé smítko.
Kláro, proč máme zase v koupelně ručníky rozházené barevně? začal už od dveří, ještě než se zouval. Máma říkala, že to ruší energii v bytě a ničí feng-šuej.
Zhluboka jsem vydechl.
Lukáši, tvoje máma feng-šuej zná akorát z nějakého starého pořadu v televizi. Ručníky visí tak, abychom si mohli hned utřít ruce. odpověděl jsem klidně, míchaje guláš na plotně.
Lukáš se zamračil, přišel do kuchyně a ukázal prstem na kastrol.
Zase je to nakrájený na kousky? Máma říkala, že správná manželka má všechno rozmixovaný na kaši, to se prý nejlépe tráví. Prostě jsi líná!
Lukáši, odložil jsem vařečku, tvoje máma už nemá zuby, protože si radši koupila třetí soupravu porcelánu do vitríny místo aby šla k zubaři. Ty ty svoje máš, tak žvýkej.
Manžel zrudnul a už se nadechoval k další dávce mateřských rad, ale zakuckal se.
Jsi jsi nevděčná! vyrazil ze sebe nakonec. Máma má přitom vyučení v domácnosti!
Lukáši, tvoje máma byla celý život vrátnou na koleji a odbornicí se nazývá jen proto, že se jí to líbí, pronesl jsem ledovým tónem.
Zůstal stát s otevřenou pusou, v hlavě měl prázdno. Zamrkal, zaťal zuby a mávl rukou, jakoby zaháněl mouchu. Vypadal v tu chvíli směšně jako tučňák na letním výletě.
A v tu chvíli padlo jeho rozhodnutí dát mi lekci.
Dost! Už mám dost tvé zpupnosti! prohlásil, jakmile zapnul zip na tašce. Jedu k mámě. Na týden. Zůstaň tu, přemýšlej, a až se vrátím, čekám pořádek a omluvu. Pěkně napsanou!
Bouchnuly dveře. Nastalo ticho.
Měl jsem zvláštní pocit prázdnoty, ale taky úlevy. Mě chtěl potrestat tím, že mi v bytě zbyde klid a pohodlí? Skvělý stratég.
Jenže osud mi přichystal překvapení větší než jeho teatrální odchod.
V pondělí si mě zavolal šéf.
Kláro Novotná, máme průšvih v pobočce v Ostravě. Musíš tam zítra na tři měsíce. Příplatky dvojnásobné, a prémie vystačí na nové auto. Jsi jediná, koho tam okamžitě můžeme poslat!
Stála jsem v kanceláři a cítila, jak mi za zády narůstají křídla. Tři měsíce! Bez Lukáše, bez nekonečného telefonování Jarmily, v Ostravě (sice není moře, ale je klid), a s parádním platem.
Beru to, vypálila jsem.
Cestou z práce mi došlo, že byt bude prázdný tři měsíce a energie a služby nejsou zadarmo. V tu chvíli volala kamarádka Monika.
Klárko, máme problém! Ségra s manželem a třemi dětmi přijeli z Brna, ale doma mají rekonstrukci, u nás být nemůžou a hotel je drahý. Jsou hluční, ale platí dobře a hned na celé období!
V hlavě mi probleskl ďábelský plán. Všechno do sebe zapadlo.
Moni, klidně je pošli. Zítra. Klíče nechám u domovníka. Jen jedno: když se tam objeví nějaký muž a bude si něco nárokovat, hned ho vyhoďte.
Večer jsem zabalila věci, všechno cenné dala do jedné krabice a odvezla ji k mamince. Lukáš mi mezitím nebral telefon zřejmě vychovával. No prosím.
Ráno jsem nasedla do vlaku a v bytě se nastěhovala veselá rodina Malých: táta Tomáš, mamka Petra, tři děti rok po roku, a jejich obří, neuvěřitelně rozjásaný retrívr Fany.
Uběhl týden.
Lukáš, jak jsem se později dozvěděl, vydržel u maminky přesně sedm dní ráje. Tchyně byla naprosto neodolatelná na dálku. V domácnosti ale její péče dusila jako šála v létě.
Lukášku, nemlaskej, napomínala ho u snídaně.
Lukáši, proč splachuješ dvakrát? Vodoměr běží!
Synku, sedíš křivě, budeš jako strejda Olda, hrbatý.
Na konci týdne byl Lukáš hotový. Rozhodl se, že jsem už dostatečně potrestaná a je čas na slavný comeback. Koupil tři umírající karafiáty a vyrazil zpět domů.
S klíčem v ruce se těšil na můj úlek i vděčnost. Klíč ale neotočil, jen drnčí. Zamčeno. Mačká zvonek.
Za dveřmi se ozval dupot jako od stáda zubrů a hromový štěkot, až dveře zavibrovaly.
Kdo je tam? zahřímal hluboký mužský hlas.
Lukáš ucukl.
To jsem já, Lukáš, manžel. Otevřete!
Dveře se rozletěly. Ve futrech stál Tomáš ramenatý, v nátělníku a s vidličkou v ruce (právě grilovali na elektrice buřty). Vedle něho Fany s jazykem až na zem.
Jaký jako manžel? podivil se Tomáš. Klára není. Klára odjela. My jsme tady v nájmu. Smlouva je, peníze zaplatili. Kdo jste vy?
Já já jsem tu doma! zaječel Lukáš. To je MŮJ byt! No, jakože manželky Bydleli jsme tu!
Hele, kámo, Tomáš ho poklepal vidličkou po rameni a zanechal skvrnu na košili. Klára řekla: manžel není, bydlí u mámy. Byt je volný. Běž domů, jo? Nás neruš. Péťo, dones křen!
Dveře mu bouchly před nosem.
Vzápětí mi rozvibroval telefon. Seděla jsem zrovna na večeři s výhledem na ostravské nábřeží, pojídal tofu a pil rulandské šedé.
Prosím? vzal jsem to znuděně.
Co to má znamenat?! řval Lukáš, musel jsem odtáhnout mobil od ucha. Kdo to jsou v našem bytě?! Proč mě tam nepouštějí?! Vrátil jsem se a tam banda cizích lidí, šílenost!
Lukáši, uklidni se, utnul jsem ho ledově. Sám jsi odešel. Říkal jsi, že na týden nebo na vždy, abych pochopila. Tak jsem pochopil. Sám v bytě bych žil draze a smutně, tak jsem ho pronajal. Smlouva je na tři měsíce.
Tři měsíce?! A já mám být kde?!
No vždyť jsi u mamky. Tam je pořádek, karbanátky na kaši, ručníky podle pravidel. Zvykej si, já jsem služebně pryč, dlouho se nevracím.
Já tě dám k soudu! Zavolám policii! křičel do telefonu.
Zavolej. Byt je můj, vlastnictví na mě, nájem oficiální, daň platím. Bydliště tam nemáš. Jsi jako host, co přetáhl návštěvu.
Zavěsil jsem.
Za deset minut volala Jarmila. Vzal jsem telefon už jen pro pobavení.
Kláro! její hlas zvonil jako rozbitý porcelán. Jak si dovoluješ?! Vyhodila jsi syna na ulici! To je nehumánní! V občanském zákoníku stojí, že má manželka zajistit zázemí a teplou večeři!
Paní Jarmilo, přerušil jsem ji v občanském zákoníku, § 687, je napsáno o rovnosti manželů. A v listu vlastnictví k bytu jediné jméno mé. Váš syn mě chtěl vychovávat útěkem. Experiment vyšel, žák překonal učitele.
Ty jsi ale vypočítavá a sprostá holka! zachroptěla. Každý chlap má mít svůj prostor! Rozbíjíš rodinu! Napíšu stížnost na bytové družstvo!
Pište třeba do Českého rozhlasu. A mimochodem, vždycky jste říkala, že Lukáš je poklad. Tak si ho nechte. A nezapomeňte mu mixovat brambory, aby se neudusil.
Tchyně v telefonu bublala, až se skoro zakuckala.
Tři měsíce utekly jako voda. Vrátil jsem se domů s novým účesem, úsporami a s naprosto jistou hlavou, že starý život už nechci.
Byt na mě dýchl čistotou Tomáš s Petrou byli vzorní, vyluxovali, opravili i kapající kohoutek, na který Lukáš nikdy nenašel čas.
Lukáš se objevil u dveří dvě hodiny po mém návratu. Vypadal zuboženě. Zhubnul, tvář našedlá a košile zmačkaná. Tři měsíce u milované maminky z něj udělaly stařečka.
Kláro, začal, civě na podlahu. Už toho nech, všechno jsem pochopil. Máma to taky přeháněla. Začneme znova? Dokonce jsem si přinesl zase věci.
Chtěl vstoupit dovnitř.
Zastoupil jsem mu cestu kufrem.
Lukáši, není co začínat znova. Chtěl jsi, abych si vážil chlapa v bytě? Vážit umím. Tomáš opravil kohoutek za půl hodiny, ty rok naříkal, že na to nemáš čas.
Ale já jsem tvůj manžel! vykřikl a v očích se mu mihl strach dítěte, které vyhánějí z pískoviště.
Byl jsi manžel. Teď jsi břemeno. Věci máš u domovníka dole. Dej mi klíče.
Ty na to nemáš právo! Dám tě k soudu o půlku rekonstrukce!
Lukáši, rekonstrukci dělal táta, všechny účtenky mám. Ty jsi akorát tapetoval stěny svým nářkem. Tím to končí, představení skončilo.
Stál na chodbě, koulel očima a přemýšlel, kdy se jeho velkolepý plán na převýchovu ženy změnil v naprosté fiasko.
Zabouchl jsem dveře. Zaklapnutí zámku znělo jako startovní výstřel mého nového života.
Říká se, že Lukáš stále žije s matkou. Prý už mu rozhoduje nejen co jí, ale i kdy má jít spát a s kým si může volat. On chodí shrbený, tichý a nikdy se nedívá lidem do očí bojí se šlápnout na neviditelné miny matčina rozmaru.
