Maminka si k sobě malou tiskla, líbala ji a v duchu si říkala: Na koho se asi podobá? A povzdechla si. Známí se také ptali a vrtěli hlavou. Buď do manžela někdo něco nabulíkoval, nebo ho napadlo něco podezřelého samotného, nebo snad Martina sama měla divné pocity každopádně jednou přišel Petr z práce celý zamračený.
Péťo, co budeme dělat? Je to moc brzy. Alence sotva budou tři, teprve jsme zrušili plíny. A já si ani neodpočinula.
Jen co jsem skončila s jednou mateřskou, už mě čeká druhá, povzdychla Martina. Alenka je pořád ještě malá, chce být u mě v náručí. Jak ji mám zvedat s břichem?
Budeme čtyři a pracuješ jen ty. Co kdybychom s druhým dítětem ještě chvíli počkali? řekla Martina a samotnou ji to překvapilo.
To snad nemyslíš vážně. Vymaž tyhle myšlenky, podíval se na ni Petr přísně. Promiň, naštval jsem se, ale zvládneme to. Najdu si ještě nějakou brigádu.
Když to bude holčička, vůbec si s tím nelámu hlavu. Po Alence je spousta oblečení. Kočárek také kupovat nemusíme.
Rozdíl mezi nimi bude malý, budou si rozumět. A když to bude kluk Petr se zasmál. Zažádám si o větší byt, mrkl na Martinu.
Tak bylo rozhodnuto. Alenku Martina milovala a rozmazlovala. Vždyť byla vytouženým prvním dítětem.
Nemohla si odpustit, aby ji neobejmula, nepolíbila, ani když už bylo břicho znát.
Aby pravdu řekla, v koutku duše doufala, že druhé dítě nevynosí, že je to příliš brzy, i když si to nahlas nikdy nepřipustila.
Ale příroda rozhodla jinak. Těhotenství proběhlo bez komplikací, a v termínu se rodina Novákových rozrostla o další holčičku.
Když ji poprvé přinesli na kojení, Martinu zarazil světlý chomáček na hlavičce miminka. I Martina i Petr měli tmavé vlasy.
Alenka se narodila černovláska, potom jí vlasy trochu zesvětlaly. Možná téhle malé naopak časem ztmavnou, myslela si Martina.
Modrooká a svítivě světlá holčička budila obdiv u všech, kdo ji viděli. Jméno dlouho nevymýšleli: pojmenovali ji Apolena.
To jméno je v Česku spíš vzácné, ale rodiče chtěli, aby měly dcery stejné iniciály. Připisovali tomu svůj vlastní smysl.
Nikdo nedokázal vysvětlit, jak je možné, že v jedné rodině se narodily dvě tak rozdílné dívky. Apolena byla jiná než sestra i rodiče.
A čím byla starší, tím víc byl ten rozdíl zjevný. Jako by ji k nim zavál neznámý vítr.
Později jí vlasy trochu ztmavly do světle plavého odstínu. Klidná a baculatá, s modrýma očima zkoumala svět s tichým úžasem.
Maminka si ji tiskla k sobě, líbala ji a přemítala, po kom je. A znovu povzdechla. Známí opět kladli tu samou otázku.
Snad někdo něco šeptal Petrovi, snad se Martina sama začala podezírat, anebo Petr sám znejistěl, ale jednoho odpoledne přišel z práce a mlčel.
Dlouho bylo ticho, až nakonec Petr vybuchl a obvinil Martinu z nevěry.
Vzpomněl si, že se kolem ní kdysi točil světlovlasý kolega. Prý možná s ním. Anebo jim snad v porodnici děti zaměnili? To se sice stává zřídka, ale stává.
S nikým jsem ti nevěrná nebyla. Je to naše dcera, nikdo jí nevyměnil, vzlykala Martina, uražená nespravedlivými podezřeními.
Manželé se začali hádat den co den. Už to vedlo k rozvodu. Martina už balila věci, když to Petra konečně dojalo.
Měl ženu rád. Kdyby odešla, vezme děti a zůstane sám. Toho se bál. Toužil znát pravdu.
Bylo mu trapné pořád poslouchat obdivné, ale i pochybovačné hlášky: Po kom je ta vaše holčička tak světlá? Ani po tátovi, ani po mámě….
Přišlo mu, že mu na hlavě narostly parohy. Přemluvil Martinu, aby zůstala, ale oznámil, že si nechá udělat test otcovství. Martina se znovu rozplakala.
Jak tady mám zůstat, když mi nevěříš? Testuj klidně i Alenku, třeba i ona je podstrčená! Radši se rovnou rozejděme.
Petr nasbíral štětičky z pusy mladší dcery, a jedno vlásko Alenky, a všechno osobně donesl do laboratoře.
Dlouho otravoval pracovníky laboratoře nelze něco poplést, zaměnit vzorky? Nestává se chyba? Bylo mu řečeno, že to není možné. Petr se trochu uklidnil.
Děvčata hádky slyšela. Apolině byly čtyři, ale rozuměla, že se máma s tátou kvůli ní hádají.
Alenka řekla natvrdo:
Ty nejsi moje sestra, někdo tě sem odložil! Kvůli tobě se rodiče hádají a chtějí se rozvést.
Apolena se rozplakala. A maminka ji v náručí dlouho nemohla uklidnit.
Alenka přemýšlela, jak se sestry zbavit. Kdyby nebyla, hádky by skončily.
Jednou šla maminka nakoupit a nechala holčičky samotné, zdržela se. Táta byl v práci. Alenka oblékla Apolenu a vymyslela výlet odvedla sestru daleko od domu.
Když se Martina vrátila a děti nebyly doma, vybíhala na ulici ale ve vnitrobloku je nikdo neviděl.
Sousedka z přízemí sice holky zahlédla, jak někam jdou, ale spěchala, zrovna začínal její oblíbený seriál, tak se nevyptávala.
Rozběsněná máma sháněla dcery po okolí. Přijel Petr a taky se dal do hledání. Blížil se večer, holky nikde.
Zavolali tedy na policii. Po hodině obě našli. Nejdříve Apolenu kdosi zavolal na služebnu, že na dvoře pláče nějaká zapomenutá holčička.
Brzy našli i Alenku, která se ve tmě ztratila a nenašla cestu domů.
Rodiče měli takovou radost, že dívky ani nezlobili. Alenka samozřejmě neprozradila, že chtěla sestru schválně nechat co nejdál.
Rodiče zase začali hádat. Táta mamce vyčítal, že je nechala samotné. Ona jemu, že není doma.
Co kdyby je přejelo auto nebo je někdo unesl?
Nakonec přišly výsledky testů: Petr byl opravdu biologickým otcem obou holek. Žádná nevěra nebyla.
Laborantka vysvětlila, že se objevily skryté geny. I tmaví rodiče mohou mít světlé děti a obráceně, někdy až přes několik generací.
Postupně se doma zase ustálil klid. Apolena však stále cítila, že je zde navíc.
Sestry si k sobě nenašly cestu. Alenka držela odstup a byla nepřející. Při hádkách Apoleně opakovala, že ji nikdo nemá rád, že není její sestra.
Mně kupují nové šaty, ty máš vždycky jen moje dosluhující hadříky. Protože nejsi moje, říkala s jistotou.
Apolena to obrečela, ale mámě si nestěžovala. Alenka ji často v čemsi namočila. Sama neplechu provedla vinu shodila na sestru.
Po kom jen jsi? Vem si příklad z Alenky, ta pěkně sedí a nezlobí, povzdechla si máma.
Po těchto slovech Apolena rozhodla, že stěžovat si nemá smysl. Máma má ráda jen Alenku.
Apolena se schoulila v koutku a zavírala oči. Zdálo se jí, že když nevidí sebe, ani pokoj, tak vlastně neexistuje.
Tak se schovávala před máminým pohledem a Alenčinými krutostmi.
Alenka dokončila školu jako první, ale dál studovat nechtěla. K čemu by krásné dívce byla vysoká škola?
Na zábavě poznala kluka a brzy se vdala. On měl vlastní byt a pracoval s otcem, který prodával ojetá auta.
Maminka samozřejmě měla ráda i Apolenu. Jenže nevědomky stále stavěla starší dceru za vzor.
Apolena si tak celý život připadala porovnávaná a nikdy nevycházela ve srovnání lépe. Osudové byly i Alenčiny dětské řeči o obnošených šatech.
Alenka je šikovná, jakého si vyhlédla muže! Uč se od ní. Ty akorát sedíš doma, pořád jen maluješ a sníš. Běž taky ven, radila jí maminka.
Když se v maturitním ročníku objevil někdo, kdo si Apoleny všiml, dívka mu svěřila city. Toužila, aby ji někdo měl rád.
Zpočátku si ani neuvědomila, že čeká dítě. Když na to přišla, vyděsila se a řekla to klukovi.
Měla ho ráda. On slíbil, že si promluví s rodiči. A tak se jejich tajemství provalilo.
Chlapcova matka přišla za Novákovými a snažila se je přesvědčit, aby život jejího jediného syna nezkazili, aby Apolena šla na potrat.
Nečekaně se za dceru postavil otec. Možná chtěl napravit chyby z minulosti, možná jí prostě bylo líto.
Ať dítě donosí, řekl. Nedovolím zničit jí život, už si vytrpěla dost. A když se vám nelíbí, zvládneme to sami.
Rodiče poslali kluka studovat do jiného města. Apolenu dali na domácí výuku.
Škola to celou dobu tajila před úřady, aby skandál nevyšel na veřejnost. Jinak by učitele čekal postih.
Apolena dělala maturitu doma pod dozorem pedagogů. Ostatní žáci neměli vhodné vidět těhotnou spolužačku, jak tvrdili.
Učitelka angličtiny jí pomáhala a Apolena napsala test velmi dobře.
Ale co s tím? Porodí, bude se starat o dítě. Na studia už asi nebude čas.
Brzy ovšem tatínek zemřel. Pracoval moc, stresů bylo víc než dost, srdce už nezvládlo.
Usnul po práci u televize a víc se neprobudil. Maminka ho šla volat k večeři, ještě byl vlahý.
Bytem zněl křik a pláč, přijela sanitka. Z toho šoku Apolenu přepadly předčasné bolesti.
A tak se stalo, že ve stejný den, kdy otec odešel, Apolena porodila synka. Měl světlý chmýříček a oči modré jak letní nebe.
Na pohřeb se Apolena nedostala, byla v porodnici. K vyzvednutí si přišla máma, úplně utrápená. Doma jí pak jedovatě vyčetla, že jí zkazila život už od narození s ní byly jen potíže. Ale vnuka milovala.
Jak by taky nešlo milovat světloučkého, andělsky klidného klučinu? Přesto ji trápilo, že mladší dcera už se nikdy nevdá.
Mám jiné priority. Vždyť i vlastní otec o mně pochyboval, tak cizí těžko přijme i mé dítě, řekla Apolena.
Chlapeček rostl chytrý a klidný. Když mu bylo pět, zamíchala do osudu sester zase Alenka.
Na rozdíl od Apoleny nemohla Alenka ani snít o dítěti.
Manželovi rodiče toužili po vnukovi a dědici. Začali synovi do hlavy vnucovat, že potřebuje jinou ženu.
Začal si hledat jinde. Alenka trpěla, ale neodešla. Kam by také šla? K mamince se jí zpátky do skromných podmínek nechtělo. Zvlášť když tam žila neoblíbená Apolena se synem. Apolenin syn Štěpánek chodil do školky, Apolena vystudovala kurzy kadeřnice a pracovala.
Alenka se rozhodla sestru odklidit. Jen už byla dospělá, nemohla ji odtáhnout na konec města. Tak vymyslela, že jí najde chlapa.
Často k nim domů chodil opravář počítačů mladý, sympatický, nezadaný.
Alenka měla taky zálusk si s ním něco začít pomstít se manželovi. Ale počítačář byl neoblomný a odmítl ji hrubě.
Svedla tedy dohromady jeho a sestru. Poslala mu zprávu, chtěla si prý promluvit, dohodla schůzku v kavárně. Sestře oznámila, že ji seznámí s mladíkem. Prý dítě potřebuje tátu.
Alenka byla přesvědčená, že Apolena opraváře nezaujme. Neukáže se v nejlepším světle ba naopak, ztrapní se. A když by snad byla opraváři sympatická, alespoň by Alenka získala volnější byt a mohla se vrátit k matce.
Apolena se hezky oblékla, učesala, ale nelíčila se: chtěla být sama sebou.
V kavárně ho ihned poznala. Seděl sám, zíral do mobilu.
Jste Ondřej? oslovila ho.
Ano, a vy jste?
Alenčina sestra. Apolena.
Ondřeje překvapilo, ale pozval ji na kávu.
Tohle místo má výborné dortíky, dám objednat? usmál se.
Jak to víte?
Často zde jednám s klienty. Věnoval pozornost mobilu a zkoušel volat Alence.
Apolena si ho prohlížela. Zapuštěné oči, strniště na bradě, chlupy v nepořádku. Svědily ji prsty, chtěla ho ostříhat.
Nevěděla, jak se k němu chovat, Ondřej zase ji moc nevnímal.
Ruším vás? zeptala se nakonec.
Ani ne. Ale vaše sestra nepřijde?
Já už se v tom nevyznám. Prý vás mám vyhledat, aspoň mi tak řekla. Možná bych už měla jít…
V tu chvíli přinesli kávu.
Pojďme si ji dát, když už jste tu.
Nene, odsunula si dezert stranou.
Bojíte se, že přiberete? Vypadáte výborně. Takhle vám to sluší, řekl Ondřej.
Ale chlapi přece mají rádi štíhlé holky.
Kdo vám to namluvil? Co o mužích víte?
Vlastně nic, přiznala Apolena. Mám syna. Je mu pět let. Neříkala vám to Alenka?
To snad měla? podivil se Ondřej.
Přes Apoleniny námitky, protože vytušila, že ji sestra chtěla ztrapnit, přece jen šel ji Ondřej doprovodit domů.
Šli a povídali si. Mluvil hlavně Ondřej, Apolena pozorně naslouchala. Před domem si vyžádal její číslo.
Proč? překvapila se.
Chci se s vámi dál poznávat. O sobě jsem něco řekl, ale o vás ne. Zavolám vám.
Ale ozval se až za týden.
Promiň, práce bylo teď hodně. Dneska mám čas, nezajdeme někam?
Apolena váhala. Vždyť má syna, její svět se točil kolem něj. A Ondřej se neptal, prostě navrhl schůzku. Rozhodla se mu dát šanci.
Seděli spolu v kavárně a Apolena mu opatrně vyprávěla, jak vyrůstala, jak se hádali rodiče.
V průběhu povídání si sama uvědomila mnohé, dívala se na svůj život jakoby jeho očima.
Když vyšli z kavárny, tulák pes se k nim připojil. Vešli do krámu, Ondřej koupil chleba a šunku pro psa.
U pokladny před nimi stála starší paní, která dlouho počítala drobné, aby mohla zaplatit za pár rohlíků. Ondřej za ni zaplatil, přidal čokoládu, šunku a nanuka.
Na co je jí nanuk? zasmála se Apolena.
Víš, moje babička milovala nanuky, ale skoro nikdy si je nekoupila, považovala je za luxus.
Se mnou to máš jako se psem a s babičkou je ti mě líto? zeptala se Apolena.
To ne, jsi mi moc sympatická. Jsi upřímná a milá. Ale slabším prostě rád pomůžu, když mám možnost.
Pes spásl vše a vyrazil svou cestou.
Tak co, jak jste si rozuměli? ptala se večer Alenka.
Dobře, odpověděla Apolena.
Co je na tom dobrého?
Víme se s Ondřejem dál. Děkuji, že jsi nás seznámila.
Fakt? A ten buran se ti líbí?
Je moc hodný. Fajn si povídáme. Říkal, že jsem mu sympatická.
Alenka zchladla a zavěsila. Brzy přišla k nim domů.
Apolena uložila Štěpána, ale na cestě do obýváku uslyšela debatu sestry s maminkou a zarazila se za dveřmi.
To je nespravedlivé. Chtěla jsem se pomstít, že mě odmítl, a on si najde tu moji nemehlo.
Co to povídáš, máš přece manžela! povytkla jí máma.
Manžela… Ale on hledá náhradu, rozvod je otázka času. A mě to bolí, mami.
Možná si to moc bereš.
Ne, mami. Proč ona? Ona, která má vždycky kliku. Je tlustá, dost nešikovná, přitom má už dítě a mně to nebylo dáno…
Chtěla jsem, aby se zamiloval do mě. Nejradši bych ji tenkrát shodila do kanálu!
Cože? Jaký kanál? Co to…
Mami, jsi v pořádku? vykřikla Alenka, a Apolena vrazila dovnitř.
Máma seděla, tiskla si srdce a těžko dýchala. Apolena zavolala rychle sanitku.
Lékařům se podařilo pomoci. Následky mrtvice byly mírné.
Za dva měsíce si Apolena vzala Ondřeje a se synem se k němu nastěhovala.
Maminku chodila navštěvovat skoro každý den. Alenka se pohádala s celou rodinou a odešla “hledat štěstí” pryč.
…Rodiče si myslí, že děti jsou malé, že nechápou, když se hádají. Ale děti naslouchají a dělají si své závěry.
Zápas mezi sestrami o rodičovskou lásku, o přízeň kluků, může být velmi krutý. Pomsta často nakonec nejvíc raní toho, kdo ji plánoval.
Děti neposlouchají, co říkají rodiče. Zato nikdy neudělají chybu, když napodobují jejich činy.
(James Baldwin)
Slova, která slyší dcera ať už jsou to slova podpory nebo urážky ukládají se jí jako pravda o ní samotné i o vztazích mezi lidmi.Nakonec, když maminka jednoho jarního odpoledne seděla na lavičce v parku a sledovala, jak Štěpán kutálí míč pod dohledem Apoleny a Ondřeje, došlo jí, že v rodině to nikdy není tak jednoduché, jak by si přála. Bylo tam stále místo pro lásku, i když se tvary a cesty té lásky měnily.
Apolena se časem usmířila se svou dávnou bolestí. S Alenkou si psaly stručné zprávy, ale nenutily se do blízkosti. Každá byla jinde a každá si nesla svoje jizvy. Přesto když Apolena jednoho dne zahlédla sestru u máminy postele, jak jí podává květiny a tiše ji objímá, ucítila, že možná ještě není všemu konec. Možná bude jednou moci říct: Mám sestru, a necítit při tom hořkost.
Život šel dál, jak měl ve zvyku. I malý Štěpán časem přinesl do rodiny novou radost a naději; jeho smích mamince připomínal zvonek, který rozehání mraky. Apolena jednou večer seděla u jeho postýlky a šeptala mu pohádku. V koutku jí Ondřej uvařil voňavý čaj, a ona, když dočetla poslední větu, políbila syna na zlaté vlásky a poděkovala v duchu za všechno, co ji potkalo i kdyby některé dny byly ozářené slzami.
Ten večer si ještě jednou vzpomněla na to, jak se kdysi schovávala v koutě a chtěla zmizet. Dnes už věděla: víc než nevšední vzhled nebo hlasité štěstí je důležité, umět přijmout sama sebe. A s tím přijde i místo v srdci těch, kteří zůstanou navzdory dětským sporům, navzdory bolesti. Protože opravdová rodina se nakonec najde ať už ji utkají společné geny, nebo roky společných příběhů, ať už v sobě nese lásku hlasitou, nebo jen tichý, vytrvalý šepot:
Patříš k nám, ať jsi jakákoli.
