„Mami, to jsme my, tvoje děti… Mami…“ Podívala se na ně. Anna a Robert prožili celý život v chudobě. Žena už dávno ztratila naději na šťastný a lepší život. Kdysi byla mladá a zamilovaná, snila o světlé budoucnosti pro oba. Ale osud nebyl takový, jak si vysnila. Robert tvrdě pracoval a vydělával málo. Navíc otěhotněla. Narodili se jim tři synové, jeden po druhém. Anna už léta nepracovala. Peníze manžela nestačily. Děti rostly, potřebovaly oblečení a boty. Celý plat padl na jídlo. K tomu účty a další výdaje. Dvanáct let takového života poznamenalo jejich rodinu. Robert začal pít. Výplatu sice nosil domů, ale večer se vracel opilý. Anna kvůli takovému životu ztrácela sílu i víru v manžela. Jednou přišel opět opilý. V ruce měl napůl vypitou láhev vodky. Anna to nevydržela, vyrvala mu ji a dopila. Od té chvíle začala pít také. Po čase jí bylo lépe. Všechny starosti jako by zmizely. Dokonce se začala rozveselovat. Od té doby čekala, kdy jí manžel donese další láhev. Začali tak pít spolu. Anna na své děti zapomněla. Lidé ze vsi se divili, jak může vodka člověka změnit. Později začali kluci chodit po vsi a žebrat o jídlo. Jednoho dne to už sousedka nevydržela a řekla: „Ančo, radši je dej do děcáku, než abys je nechala umřít hlady. Jak dlouho budeš pít a nemyslet na vlastní děti?“ Anna si ta slova dlouho pamatovala. Strašila ji i ve snech. Možná by bylo lepší, kdyby děti neběhaly pod nohama. Po nějaké době Anna s Robertem děti opravdu opustili. Kluci skončili v dětském domově. Plakali a čekali na mámu a tátu, ale nikdo pro ně už nikdy nepřišel. Anna s Robertem na syny brzy zapomněli. Tak uplynulo několik let. Kluci postupně opustili dětský domov. Každý dostal malý jednopokojový byt, aspoň měli kde být. Všichni si našli práci. Drželi spolu a pomáhali si. O rodičích se nebavili, ale stále je chtěli vidět a zeptat se, proč to s nimi udělali. Jednoho dne se domluvili, nasedli do auta a vydali se do domu, kde kdysi žili. Cestou potkali svou matku, jak se potácí domů. Prošla kolem nich, aniž by na syny pohlédla. „Mami, to jsme my, tvoje děti… Mami…“ Podívala se na ně prázdnýma očima. A najednou je poznala. Začala plakat a prosila o odpuštění. Ale jak odpustit? Synové stáli a nevěděli co říct. Pak se rozhodli, že ať byla jakákoliv, pořád je to jejich máma. A odpustili jí.

Mami, to jsme my, tvoje děti Mami Dívala se na ně.

Ivana a Karel žili celý život v chudobě. Žena už dávno ztratila naději na šťastný a klidný život. Bývala mladá a zamilovaná, snila o budoucnosti zalité sluncem. Ale život šel úplně jinam, než si představovala. Karel pracoval tvrdě, ale vydělal jen málo. Do toho otěhotněla. Narodili se jim tři synové, jeden za druhým. Ivana už dlouho nepracovala. Jen manželův plat z továrny jim nikdy nestačil. Děti rostly, potřebovaly boty, bundy, kalhoty.

Celý plat padl na jídlo. K tomu energie, plyn a další výdaje. Za dvanáct let takového života to rodinu vyčerpalo. Karel začal pít. Výplatu nosil domů, ale den co den se vracel opilý. Ivaně, stíhané starostmi a zklamáním, začaly síly docházet. Jednou večer přišel Karel domů s napůl prázdnou lahví rumu. Ivana už to nevydržela, vytrhla mu ji z ruky a sama se napila. Tím dnem začala také pít.

Brzy se cítila lépe. Starosti na chvíli zmizely, připadala si veselejší. Pokaždé netrpělivě čekala, jestli Karel přinese další láhev. Pili spolu stále častěji.

A Ivana na své syny zapomněla. Lidé z vesnice kroutili hlavou, jak dokáže alkohol člověka změnit. Později už chlapci chodili po vsi, žebrali o rohlík a krajíc chleba. Jednoho dne to sousedka nevydržela:

Ivano, radši dej ty kluky do dětského domova, než aby ti tady umřeli hlady. Jak dlouho tu ještě budeš pít a zapomínat na ně?

Ivana si ty slova dobře pamatovala. Pronásledovala ji ve snech. Vlastně by bylo jednodušší, kdyby děti nebyly na očích. Po nějaké době Ivana s Karlem své syny opravdu opustili. Kluci putovali do dětského domova. Plakali a čekali, jestli si je někdo vyzvedne, ale máma s tátou už na ně nemysleli.

Tak ubíhala léta. Jeden po druhém z domova odešli. Dostali malý státní byt jednu místnost, ale i to byl domov. Všichni si našli práci dělníků. Drželi vždy při sobě, nikdy nemluvili o rodičích, přesto toužili se jich zeptat, proč je nechali být.

Jednoho dne se domluvili, že za nimi zajedou. Nasedli ve Zlíně do starého favorita a vydali se na cestu do rodné vesnice. U polorozpadlé chalupy potkali matku. Šourala se domů, shrbená a zmatená. Prošla kolem, jako by je vůbec neviděla.

Mami, to jsme my, tvoji kluci Mami

Podívala se na ně matným pohledem. Najednou je poznala.

Rozplakala se a začala prosit o odpuštění. Ale jak odpustit něco takového? Synové stáli mlčky, nevěděli, co říct. Nakonec se rozhodli ať se stalo cokoli, je to pořád jejich máma.

A odpustili jí.