Křivda „Mami,“ zopakovala Alena, „proč mi přišlo jen tři sta třicet tisíc? Kde je ten celý milion? Jaká je tohle částka…“ Bylo slyšet, jak u mamky v koupelně hučí fén. Vypnula ho a odpověděla: „Ano, všechno sedí,“ máma Věra chytře naložila s cizím milionem, „tři sta třicet.“ Jenže Aleně mělo přijít mnohem víc. „Tři sta třicet? Mami, a kde je těch zbylých šest set sedmdesát? Čekala jsem téměř přesně milion. To jsou přece peníze po mém tátovi, měla jsi je přeposlat po prodeji bytu.“ „Jé, Alenko, prosím tě, nezačínej zase s tou tvojí účetnictvím,“ odpověděla, „udělala jsem to upřímně.“ „Jaký upřímně, promiň? Dala jsem ti plnou moc na prodej bytu, který jsem zdědila po svém tátovi. Prosila jsem tě o převod peněz. A kde jsou? Kam se poděly?“ Alena si uvědomila, že bylo příliš brzy na to být v klidu. „A já ti je taky poslala!“ u mámy zase začal hučet fén, „Jen jsem to udělala jako máma. Jako správná máma. Rozdělila jsem peníze všem dětem. Stejně. Třetina je tvoje.“ Celý její podíl jí měl přece patřit. „Ty jsi rozpočítala tátovo dědictví na tři? Na mě a na ně?“ Alena měla na mysli svoje nevlastní bratry, „Mami, to jsou přece jenom moje peníze! Můj táta! Každý máme jiného otce, jestli ti to náhodou uniká…“ „Jaký je v tom rozdíl, kdo je otec?“ mamka dosoušela vlasy a už je začala tvarovat, „Peníze jsou přece společné. A oni jsou tvoji bratři. Já jsem tvoje máma. Podle tebe bych měla přihlížet, jak ty hospodaříš sama s takovým balíkem a tvoji bratři budou jen závidět? To by nebylo fér! Vyrovnala jsem šance – všichni stejně.“ Vrátit se v čase do dne, kdy podepsala tu plnou moc, a dát si facku za hloupost… „Stejně? Rozdělilas můj milion na tři díly! Kde je zbytek, mami? A byt měl vyšší cenu.“ „Bylo tam něco málo přes milion po všech odvodech a poplatcích,“ odsekla Věra, „zaokrouhlila jsem. Zbytek jsem si nechala za vyřizování. Sama bys do toho nešla, ne? Já jsem všechno oběhala, zatímco tys makala.“ „No to ses nadřela…“ „Nemluv se mnou takhle!“ okřikla ji máma, „Tvůj táta sice byl tvůj, ale já jsem tvoje matka a já rozhoduju. Navíc už jsi velká holka, jsi starší, ty tolik nepotřebuješ. Kluci budou brzo zakládat rodiny – ty jsi holka, od tebe se toho tolik nečeká.“ „Já si rodinu budu zakládat až později, nebo mám živořit jen proto, že jsem holka a nic se ode mě nečeká?“ Alena ironicky pronesla, „Přepošli mi zbytek, mami. Hned.“ „Nepošlu.“ Krátce. Tečka. Máma věděla, že Alena nic neudělá. Žalovat vlastní matku kvůli penězům? To si nikdo nedovede představit, okolí by ji odsoudilo. A máma je přecijen máma, nějak spolu pořád komunikují. Za pár týdnů, když už se Alena trochu srovnala a dala si finance do pořádku, projížděla fotky na sociálních sítích. Honza pózoval u nového modrého “Fabia”. Michal vystavil fotku s popiskem: „Nová kámoška!“ Bratři si koupili auta. No co, pomyslela si. Ona se rozhodla těch svých 330 soupeřit a počkat. Babička vždycky říkala: Trpělivost je zlato. Uběhl víc než rok. Alena pracovala, šetřila, plánovala. Nechala to být, ale nezapomněla. Máma se tvářila, jako by se nic nestalo – volala, švitořila do telefonu, vyprávěla. Ale tenhle den mamka mluvila tak zvláštním tónem, až jí běhal mráz po zádech. Alena zbystřila. „Co se stalo, mami?“ „Babička…“ Věra se zakuckala, „Babička Honzova a Michalova… dneska ráno umřela.“ Alena cítila podivné, skoro filmové odcizení. Tuhle babičku nikdy moc neznala. Pro ni to byla jen „mamčina tchyně” nebo „babička bratrů“. Ale lidsky jí to přišlo líto. „To mě mrzí, upřímnou soustrast.“ „Musím zařídit pohřeb, papíry, nemám vůbec čas. Jsem na to sama, kluci… nevědí, jak na to. Přijedeš? Pomůžeš?“ Alena ne ze zlomyslnosti nemohla, opravdu se nemohla uvolnit z práce. „Mami, jsem v práci. Nemůžu se utrhnout a letět na pohřeb člověka, kterého jsem viděla sotva třikrát v životě.“ K té babičce ji nikdy nebrali na návštěvu. „No, prosím! Hrozně mi to pomůže…“ „Nepřijedu, ale pomůžu penězi. Kolik potřebuješ? Řekni částku, pošlu to hned.“ Máma chvíli váhala, pak uznala, že peníze přece jen bodnou. „Není to ono… ale dobře. Přihodíš dvacet tisíc?“ „Platí. A ještě ti pošlu něco na drobnosti, ať nic neřešíš. Ber to jako moji úctu k jejich babičce.“ „Děkuju, Alenko. Jsi zlatá.“ Alena zavěsila s pocitem zvláštního zadostiučinění. Nepřijela, ale pomohla. Není možné jí nic vyčítat. Uplynulo půl roku. Pohřeb je minulostí. Michal s Honzou mají nové hračky, možná motorky, nové telefony. Jedno tiché úterý se Alena rozhodla, že nazrál čas. Vytočila mámin číslo ve firemní kuchyňce. „Ahoj, mami! Jak je?“ „Alenko! Všechno v pohodě. Michal si našel lepší práci, Honzovi se taky daří, má novou přítelkyni.“ „To mě těší,“ odpověděla Alena, „mami, chtěla jsem se zeptat…“ „Na co?“ máma znervózněla. „Půl roku od úmrtí babičky už uplynulo. Všichni už mají vyřízené dědictví.“ Tentokrát byl rozhovor ještě těžší než tenkrát o třech stech třiceti tisících. „Aleno, kam tím míříš? Jasně, že už je to vyřízené.“ „Takže kde je moje část dědictví?“ „Jaké dědictví?“, máma se tvářila nechápavě, ale Alena slyšela, že začíná mlžit – mámin poznávací znamení. „Po babičce.“ „Ale to přece nebyla Tvoje babička.“ „Jaký v tom rozdíl?“, táhla mámu do její vlastní logiky Alena, „Jsem tvoje dítě, říkalas, že děti nesmíš rozdělovat. Můj milion jsi rozdělila rovným dílem, aby se nikdo necítil ukřivděný. Teď bych ráda totéž, když už to tak miluješ… Byt po babičce jsi pomáhala prodat?“ „Peníze už jsou pryč.“ „Pryč za co? Za auta? Za rekonstrukce? Tak já taky chci. Kde jsou moje peníze, mami? Vysvětlovlas mi, proč jsem měla míň, protože jsem holka, když říkáš, že holky toho tolik nepotřebují.” Máma zřejmě zpracovávala, jak se z té pasti, co si sama nastražila, dostat. U nich v rodině to tak bylo vždycky – pro kluky její nevlastní táta byl tatínek, proto jim patřilo všechno lepší. Babička nesnášela „cizí holku”, nikdy ji mezi vnoučata nepočítala. A máma se nikdy nezastala. „Alen, co jsi to za člověka?“ Nezbyly argumenty. „Na co ti jsou ty peníze? Vždyť máš práci, jsi mladá a zdravá. Kluci si budou pořizovat bydlení, jsou to chlapi, ti to mají těžší!“ „Takže dědictví po tátovi je společné, protože jsme sourozenci, ale dědictví po jejich babičce je jejich, protože jsou kluci a já jen holka, která nic nepotřebuje?“ „Nebuď drzá!“ odsekla máma. „Jak můžeš být tak chamtivá?“ Máma nikdy nepřizná chybu. Alena je prý skrblík, když se domáhá spravedlnosti. „Možná ti to ušlo, ale z té plné moci jsi mi měla převést celou částku. A lhůta na soud ještě neuplynula. Není to výhružka, jen…“ „Aleno! Ty mi vyhrožuješ?” zašeptala vyděšeně máma. „Ne, mami. Ale stále mám na ty peníze nárok. Zvaž to.“ Za měsíc přišly všechny dlužné peníze a s minimálními emocemi ji máma odstřihla ze života.

Nespravedlnost

Mami, zopakovala Alžběta, proč mi přišlo jen tři sta třicet tisíc korun? Čekala jsem skoro milion. Co je to za částku?

Z koupelny se ozýval fén. Když ho máma, Věra, vypnula, odpověděla:

Ano, správně. Tři sta třicet.

Přitom Alžbětě mělo dorazit skoro třikrát víc.

Tři sta třicet? Mami, a kde je těch zbylých šest set sedmdesát? Čekala jsem milion. To jsou peníze od táty, měla jsi mi je poslat po prodeji bytu.

Ale no tak, Alžbětko, nech toho s tou účtárnou, mávla rukou máma. Všechno jsem udělala fér.

Jak prosím fér? Pod nohama jí skřípal parket, jako by také nesouhlasil. Dala jsem ti plnou moc k prodeji bytu, který jsem zdědila po tátovi. Prosila jsem, abys mi všechny peníze poslala. Kde jsou? Ztratily se někde cestou?

Alžběta měla raději zůstat ve střehu.

Ale já je opravdu poslala! Máma opět zapnula fén. Jako správná máma. Peníze jsem rozdělila mezi všechny děti. Každý dostal svůj díl. Tvoje třetina je u tebe.

Těch peněz jí ale mělo přijít všechno, ne jen třetina.

Ty jsi rozdělila dědictví po mém tátovi na tři díly? Mě a mé bratry? Mami, to jsou přece moje peníze! Můj táta! Vždyť máme odlišné otce, to je ti snad jasné.

A co na tom sejde, kdo je otec? Věra si začala česat vlasy. To jsou přece vaše společné peníze. Jste sourozenci. Já jsem tvá máma mám snad jen tak sledovat, jak si to všechno necháš a tvoji bratři budou koukat? To by nebylo správné! Všichni musí mít stejnou šanci.

Nejradši by se Alžběta vrátila do dne, kdy podepisovala plnou moc, a vyklepala si hlavu.

Stejný díl? Rozdělila jsi můj dědictví na tři! Tři sta třicet tři tisíc… A co zbytek, mami? Ten byt měl vyšší hodnotu.

Ano, byt se prodal nakonec za něco lehce přes milion po odečtení nákladů a poplatků, odvětila Věra. Zaokrouhlila jsem. Něco jsem si vzala za vyřízení těch papírů sama by ses s tím nechtěla dřít, že ne? Já zatím všechno oběhala, když jsi byla v práci.

Ty ses teda nadřela?

Nebuď drzá! zvýšila hlas máma. Tvůj otec byl sice tvůj otec, ale já jsem tvoje máma, tak to tak taky ber. Jsi už velká holka, nejstarší, nepotřebuješ tolik jako oni. Mladí kluci si budou zakládat rodiny, potřebují start. Holka toho přece tolik nepotřebuje.

Takže já zakládat rodinu nemusím, nebo mám snad žít na suchu, protože jsem holka? zadrceně odvětila Alžběta. Mami, pošli mi zbytek. Hned.

Ne.

Krátce a výstižně.

Máma věděla, že Alžběta stejně nic nepodnikne. Napadnout svou vlastní matku kvůli penězům? To zní v Česku příliš tvrdě. Nikdo by to nepochopil. Navíc pořád to byla máma, i když vztah byl spíš vlažný.

O pár týdnů později, když už Alžběta konečně trochu vydechla a uspořádala si rozpočet, viděla na Facebooku fotky: Ivan se chlubil novým modrým Fabií. David přidal fotku s popiskem nový miláček!

Bráškové si pořídili levné auto. No co už. Sama nechala svých tři sta třicet stranou. Dozrála v ní trpělivost jak říkala babička, trpělivost přináší růže.

Uplynul více než rok. Alžběta pracuje, šetří, rozmýšlí. Neodpustila, ale nechala věci plavat. Máma se tváří, jako by se nic nestalo volá, vypráví historky do telefonu.

Jenže dnes máma zvolila jiný tón zněla skoro nervózně.

Alžběta zpozorněla.

Co se děje, mami?

Babička zaváhala Věra, babička Ivana a Davida… dneska ráno umřela.

Alžběta zažila podivné odcizení. Ta babička jí nikdy v životě nijak neovlivnila pro Alžbětu to byla vždy jen mámina tchyně nebo babička kluků. Lidsky jí to samozřejmě bylo líto.

To mě mrzí. Upřímnou soustrast.

Musím všechno zařídit, pohřeb, papíry, nemám kdy. Jsem na to sama, kluci neumí si s tím poradit. Přijedeš? Pomůžeš mi?

Alžběta nemá škodolibost, prostě jí nejde uvolnit z práce.

Mami, jsem v práci. Nemůžu prostě odjet na pohřeb člověka, kterého jsem viděla tak třikrát v životě, odpoví jednoduše.

Na návštěvu k té babičce ji nikdy nebrali.

No tak prosím! Mám toho moc, potřebuju tě.

Nepřijedu, ale pomůžu penězi. Kolik potřebuješ? Napiš částku, hned to pošlu.

Máma chvilku váhá, pak zváží, že se peníze vždycky hodí.

To je sice… no dobře. Přidej dvacet tisíc?

Jasně. A ještě něco přidám navíc, abys měla na drobnosti. Ber to jako můj příspěvek na rozloučení… s jejich babičkou.

Děkuju ti, Alžbětko. Vždycky se na tebe můžu spolehnout.

Alžběta se pak cítila zvláštně spokojená. Koupila si výmluvu nepřijela, ale pomohla. Nikdo jí už nemůže nic vyčítat.

Půl roku uteče. Pohřeb je minulostí David i Ivan evidentně už mají nové hračky, nejspíš motorky nebo mobily.

Jednoho tichého úterý má Alžběta pocit, že už přišel její čas. Sedí u kavárenského stolku blízko kanceláře, chystá se na poradu, a vytáčí mámino číslo.

Ahoj mami! Jak se máte?

Alžbětko, jde to… David má novou práci, lepší než dřív. Ivanovi se taky daří, má novou slečnu.

To ráda slyším. Mám ale jeden dotaz

Jaký? Máma zpozorní.

Po půl roce už se snad vyřešilo dědictví po babičce, je to tak?

Tahle debata byla ještě těžší než o těch třech stech tisících.

Alžběto, kam tím míříš? Všechno už je vyřešené.

No dobře. Tak kde je můj díl toho dědictví?

Jaký dědictví? Máma hraje překvapenou, ale Alžběta pozná, že neříká pravdu.

Po babičce.

Vždyť ale to nebyla tvoje babička.

A na tom záleží? Alžběta si připomněla máminu vlastní logiku. Jsem tvoje dcera. Sama jsi rozhodla, že nelze nikoho z dětí ošidit. Přesně tak jsi rozdělila i moje dědictví. Spravedlivě mezi všechny. Nebo ne?

To ale není stejné, přešla Věra do protiútoku. Tohle je něco úplně jiného!

A v čem jako? pokračovala klidně Alžběta. Sama jsi říkala, že dědictví je společné, že mám právo rozhodnout ty, protože jsi matka… Všechno stejné pro všechny!

Tohle ale vážně nemůžeš srovnávat…

Nóó! To se nám to hezky hodí, viď? sarkasticky pronesla Alžběta. Když jsi rozdávala můj majetek byl nás všech. Když je řeč o jejich babičce, najednou je vše jen jejich?

Nechytej mě za slovo! Věra se naštvala. Chceš tím říct, že bys chtěla peníze po mojí tchyni? Jak bych to asi měla říct klukům?

Chci tím říct, že jsi využila mojí důvěry, abys mi sebrala třetinu peněz, s tím, že jsme jedna rodina. Teď bych ráda stejnou logiku ve svůj prospěch. Pomáhala jsi klukům s prodejem bytu, že?

Peníze už nejsou.

A kde skončily? Za auta? Za nové kuchyně? Tak já chci taky svůj díl. Kde jsou? Celou dobu mi říkáš, že stačí holce míň. Ale já na to nepřistoupím.

Máma očividně neví, jak se teď vymotat z pasti, kterou si sama nastražila. U nich v rodině bylo vždy všechno pro kluky: nevlastní táta je podporoval, babička Alžbětu nikdy mezi vnoučata nevzala. A máma se jí nikdy nezastala.

Alžběto, proč jsi taková? Proč ti tolik záleží na penězích? Vždyť pracuješ, jsi zdravá, mladá. Holka vydrží víc. Ale David a Ivan musí jednou řešit bydlení, jsou to chlapi, mají to těžší!

Takže: dědictví po tátovi pro všechny, protože jsme sourozenci, ale dědictví po jejich babičce už jen pro ně protože jsou kluci a já jsem prostě ta holka, od které se moc nečeká?

Nepřeháněj, řekla nakvašeně Věra. Odkdy máš tolik sobectví?

Máma by nikdy nepřiznala, že se zachovala nespravedlivě. Alžběta přišla k ostudné pověsti, protože se odvážila požadovat spravedlivé zacházení.

Aby ses nedivila, mami, ale podle té plné moci jsi mi měla poslat celou částku za byt. A promlčecí lhůta ještě neskončila. Nechci ti vyhrožovat, ale

Alžběto!! Ty mi snad chceš vyhrožovat? tichounce špitla máma strachem.

Ne, jen ti připomínám, že mám na ty peníze pořád právo. Rozmysli si to.

Za měsíc jí přišla na účet chybějící částka. Pak si jí máma demonstrativně zablokovala.