Kocour, co bydlel v třicátém patře, si každý týden hrál s myčem oken až jednou myč na půl roku zmizel a jejich shledání rozplakalo celou republiku.
Černý kocour Bivoj žil se svým páníčkem v bytě v třicátém patře pražského mrakodrapu v Holešovicích. Nikdy nepoznal kočičí realitu parku Stromovky, ani čvachtání na dlažbě, ba dokonce i běžné tramvajové rachtání k němu doléhalo jen jako monotónní hukot v dálce. Jeho vesmír byl vertikální: bílé zdi, obrovská okna a nebe na dosah, ale nikdy ne pod nohama.
Bivoj byl sice domácí kocour, rozhodně však ne byl samotář.
Jako kotě se naučil svět vnímat skrze tlusté sklo. Pozoroval pražské lampy rozsvěcující se jako souhvězdí, fascinovaně okukoval holuby v oblacích, a celé hodiny spal v proudu slunce, přesvědčen, že nad mraky nemůže být žádné nebezpečí.
Jeho majitel, Marcel, pracoval z domova a byl mírně řečeno mužem mála slov. Miloval Bivoje po svém: tiše, stále, trochu jako bychom šli spolu v parku a každý koukal do svého mobilu. Bivoj tedy větší část dne trávil jen se svými myšlenkami (a občasným zamňoukáním).
Až jednoho dne se objevil Roman.
Roman byl myč oken. Ve svých 41 letech měl ruce poznamenané životem a smích, na který nezapomínáte. Každé úterý, s přesností lepší než většina poštovních doručovatelů, se spustil na plošině zvrchu dolů, pověšený jako pavouk se žaludkem ocelovým. Strach? Ten dávno vyhodil z okna.
První úterní setkání bylo nečekané Bivoj spal. Ale jemné šustění stěrky ho vytrhlo ze snu. Jedno oko, druhé oko.
A tam někdo visel.
Fascinovaně se připlížil k oknu, usedl a stočil ocas kolem tlapek. Pozoroval Romana, jak pečlivě myje a pohupující se tichounce pobrukuje něco, co Bivoj vnímal spíš vibracemi než sluchem.
Roman se podíval a uviděl žluté oči upřené přímo na něj. Nazdar, kámo! zahlaholil se širokým úsměvem.
Bivoj nechápal češtinu, ale tón pro něj znamenal všechno.
Tenkrát Roman načmáral bublinovou pusinku do pěny bezmyšlenkovitě. Bivoj vyskočil a plácl po skle.
Roman se smál.
A bylo to.
Od těch dob už Bivoj v úterý nikdy nespal. Vždy přesně v ten správný moment seděl u skla, plný napětí a očekávání (čímž si vysloužil titul nejpřesnějšího kočičího hodináře v Praze).
Roman ho bavil jako by celý svět neexistoval. Šermoval stěrkou, vyplazoval jazyk, kreslil srdíčka, kruhy i malá prasátka. Bivoj s naprostou vážností pronásledoval každé gesto. Skákal, točil se, vyšponovaný jako smyčcový orchestr.
Na deset minut Praha zmizela. Existovala jen bublina tady a teď.
Pro Romana byly tyhle minuty vlastně všechno. Před lety přišel o manželku kvůli absurdní autonehodě a od té doby jeho život plynul spíše správně než šťastně. Bivoj to nevěděl, ale každý týden ho svým zjevením znovu zachraňoval.
Tak zas v úterý, šéfe! mával Roman na rozloučenou.
Bivoj neměl pojem o příštím týdnu, ale ripetice mu rozhodně sedla.
Jenže jedno ráno Roman nedorazil.
Bivoj čekal.
Vysedával u okna od svítání, chodil sem tam, nervózně mňoukal a tělo mu poskočilo, když se plošina konečně přiblížila.
Ale nebyl to Roman.
Byl to mladší, totálně nesympatický kolega, co nezavadil pohledem dovnitř, neukázal ani jednu grimasu a skle minul jako stroj.
Bivoj nehnutě zůstal stát.
Pak odkráčel s ocáskem dolů jako vietnamské nudle.
Slunce dál svítilo ale uvnitř bylo něco nenávratně rozbitého.
Roman se půl roku neukázal.
Nebyla to jeho volba, byla to bitva.
Silná infekce ho dostala zčistajasna do nemocnice. Prvně šlo o dny, pak o týdny a chvílemi ani doktoři nevěděli, co bude. Roman zíral stropy nočních pokojů a představoval si zvláštní drobnosti: pěnu na skle, rachot větru ve třicátém patře a pohled kocouřích očí, které se tvářily, že na něm záleží.
Přežiju? A proč vlastně? honilo se mu hlavou.
Zatímco v třicátém patře už Bivoj u okna nesedával.
Ne, že by zapomněl.
Ale protože pochopil, že čekání bolí.
Spal víc, hrál si méně. Marcel změnu zaznamenal. Možná stárne, dumal.
Jenže Bivoj prostě jen smutnil.
Když se Roman konečně dal dohromady, kulhavě se vrátil do práce. Nadřízený mu navrhoval volna víc (“Hele, jsi pořád slabý!”). Já musím zpátky aspoň na jeden den, odporoval Roman.
V ten úterní den se třásl jako sulc a brblal: A co když už tam není? Co když se odstěhovali?
Dojel k třicátému patru. Uvnitř ticho. Bivoj chrněl na gauči, bez jediného tušení.
Roman jemně zaťukal na sklo.
Klop.
Bivoj vyskočil jako když střelí.
Udělal oči jako dva talíře kocour objevitel.
A pak vystřelil k oknu, mňoukl tak silně, že to přes dvojitá skla skoro rezonovalo do Holešovic. Tlal se hlavou o sklo, přadl tak, že by si z něj mohli brát inspiraci motoráři z ČKD.
Roman se rozplakal.
Položil dlaň na sklo.
Bivoj položil tlapku přímo naproti.
Marcel to blejsknul na mobil.
Na internet napsal prostou větu:
Po půl roce se můj kocour opět setkal se svým nejlepším kámošem.
A bum! Celá republika brečela a sdílela obrázek. Lidi psali, vzpomínali na ztracené přátele, brečeli na schodech za polední pauzou v kantýně a přáli si Bivojovi víc šťastných chvil.
Roman a Bivoj se stali symbolem něčeho, co nikdo neuměl popsat, ale každý tomu rozuměl.
Že láska mluvit nepotřebuje.
Že přátelství nerozlišuje druhy.
A že sklo, výška ani čas někdy neznamenají vůbec nic.
Za pár dní přistála Marcelovi zpráva.
Byl to Roman.
Napíše, co se mu stalo. Nemocnice, infekce, ta tichá deprese, co přichází, když nemáte nikoho na druhém konci stěrky.
Nevím, jestli bych vstal z postele, kdybych nemyslel na toho kocoura, napsal. Musel jsem vědět, že někdo na mě čeká.
Marcel četl zprávu jedním dechem, slzy se mu rozbrehlily ve vousech.
A toho večera mu došlo něco, co ho dřív nenapadlo:
Bivoj vlastně nečekal Romana.
Bivoj ho celou dobu držel.
Roman dál myje okna.
Bivoj dál bydlí ve třicátém patře.
A každý úterý, těch deset kouzelných minut zastaví čas celého paneláku.
A i když se nikdy nedotknou doopravdy, oba vědí to, co půlka světa zapomíná:
Přátelství nepotřebuje fyzickou blízkost.
Stačí být.
Jsou pouta, která nic nezlomí.
Ani čas.
Ani výška.
Ani dvojité sklo z Nuslí.
