Stal se mi jednou v mé pedagogické praxi takový příběh. Do mé třídy chodil chlapeček jménem Vojta Novák. Narodil se s řadou zdravotních potíží: opožděný vývoj, problémy se srdcem a navíc rozštěp rtu a patra. Do čtyř let vůbec nebylo možné ho pořádně rozumět, co říká, a až kolem šesti let po spoustě hodin s odborníky se jeho řeč alespoň srovnala natolik, že už bylo jasné, co se snaží sdělit. Mluvil sice stále nosově s hrdlovými tóny, ale už se s ním dalo povídat.
A pak přišel 8. březen, poslední, závěrečný rok v mateřské škole. Rozhodli jsme se dát Vojtovi za úkol přednes jednoho z básniček u příležitosti oslavy svátku žen ať to zkusí, i když se za svou řeč i jizvu na rtu styděl. Bylo nám jasné, jaké riziko podstupujeme a jakému stresu Vojtu vystavujeme. Ale v bezpečné bublině dítě v životě stejně nevyrostete člověk si musí zkusit překážky překonávat, uvěřit si, přesvědčit se, že není jiný než ostatní.
A hlavně sám to chtěl. Když děti zkoušely říkat básničky, stoupl si za nimi a potichu opakoval pohyby úst.
Na Vojtu vyšel úryvek básničky o maminkách. Jeho maminka byla dojatá, vůbec nečekala, že by se mu svěřila taková zodpovědnost. Vojta taky nevěřil, že mu to dovolíme, protože se vždycky cítil jiný.
Začali trénovat s neuvěřitelnou pílí několikrát denně opakovali verše u zrcadla, před sebou, nahlas i potichu, před rodinou i jen doma samotní.
Nastal den oslavy. Když přišla Vojtova řada, byl až vyděšený, ale rozhodl se to nevzdat. Pravil, že to zvládne, ale jen pro maminku, jen pro ni se učil.
Vojta vyšel na pódium, slavnostně v obleku s motýlkem, postavil se a začal recitovat. Ze začátku to šlo dobře, zřetelně. Pak se ale začal zadrhávat, možná ho přemohl strach či únava. Dostával se k veršům:
Ze schodů odpověděl Pepík: Maminka pilotka? Co je na tom divného? Vojtova maminka je třeba… (a teď se zamyslel, protože to bylo cizí slovo) Maminka je kli-ma-ti-za-tor!
V sále to zašumělo smíchem. Vojta zrudl, schoval hlavu, strčil ruce do kapsy, nafoukl tváře, ale pokračoval:
A u Tondy a u Veroniky maminka
Klimatizátorka! zaznělo vesele zezadu z publika. Teď už se smích rozlil úplně.
Vojta se otočil a utekl ze sálu. Našla jsem ho na schodech, stál zády ke zdi a utíral si rozčilené slzy rukávem. Naklonila jsem se k jeho červenému oušku a pošeptala, že ten, kdo to zavolal, se jenom hloupě smál. Zeptala jsem se, jestli nechce zkusit přečíst básničku znova, pro maminku a pro mě, a tentokrát použít slovo policista. A slíbila, že kdyžtak mu pomůžu.
Nejdřív odhodil hlavou, funěl a nechtěl. Pak se ale rozmyslel pro maminku to zkusí, jen má strach. Objala jsem ho za rameno a přislíbila, že ho budu držet za ruku a kdyžtak mu napovím.
Vojtík souhlasil. Předala jsem ho paní uklízečce, která mu utřela uslzenou tvář, a vrátila jsem se do sálu. Počkala, až bude další program u konce, a šla jsem před rodiče. Popravdě, třásla se mi kolena, ale poprosila jsem o slovo. Pamatuju si to dodnes, i když už uplynulo třináct let.
Vojtovi je šest, řekla jsem. Většinu dětství strávil v nemocnicích a lázních. Operací měl víc než narozenin. Dlouho nedokázal mluvit, ale letos se konečně naučil vyslovovat a měl odvahu před vás vystoupit s básničkou. Chce ji říkat ale jen pro maminku. Prosím, vyslechněte ho, pro něj je to hrozně těžké a bojí se.
V sále bylo ticho. Přivedla jsem Vojtu zpoza opony, nechtělo se mu, koukal do země. Malý, zavalitý kluk s vystouplým rtem uplakaný, ale odhodlaný. Stál a mlčel.
No tak, Vojto! zvolala jeho máma.
Dělej, Vojto! povzbudil ho stejný veselý hlas zezadu. Dřepla jsem si k němu a chytla ho za ruku.
Pojď, Vojto pro maminku, zašeptala jsem.
Vojta se zhluboka nadechl a začal znova. Když došel ke slovům: Ze schodů odpověděl Pepík: Maminka pilotka? Co je na tom? tak zrudl, ale pokračoval:
No třeba Vojtova maminka je po-li-cis-ta A u Tondy a Veroniky jsou maminky en-gi-nýři!
Podíval se zpříma do hlediště.
Takový potlesk naše třída ještě nezažila. Tleskali všichni rodiče, děti, učitelky, kuchařky. Někteří dokonce vestoje. Dál už Vojta básničku říct nemohl byl příliš rachot.
Ale už to nebylo důležité. Důležité bylo, že všem ukázal, že to dokáže.
Po vystoupení si mě vzala hudební pedagožka stranou.
Zasloužila bys na zadek, řekla mi.
A já se rozbrečela. Všechny ty emoce, co se za den nahromadily, mě přemohly. Učitelka zavřela dveře, posadila mě na židli a pokračovala:
Zasloužila bys vynadat za to, jak jsi málem překazila slavnost, ale… vítěze nikdo nesoudí. A ty i Vojta jste vítězové. Umyj si nos a vrať se mezi děti.
Proč se mi tahle vzpomínka vybavila až teď, po třinácti letech? Protože jsem nedávno potkala na ulici Vojtovu maminku a ona mě hned poznala. Vyprávěla, že Vojta letos udělal přijímačky na Karlovu univerzitu na státní rozpočet, hned napoprvé, všechny zkoušky za jedna. Hádejte, jaký obor? Filologie!
A také mi vyřídila jeho slova: Kdyby nebylo toho dne, zůstal bych postižený navždy.
A co je vlastně v tomhle příběhu nejdůležitější: vytrvalost, vnitřní síla… Ale hlavně to, že z dítěte s handicapem se stal sebevědomý člověk! A to i díky lidem okolo něj. Buďme k sobě trpělivější a laskavější!
