Kdysi dávno žila jedna starší paní v Brně. Po těžkém infarktu ji její syn Jaroslav daroval maličkého, drahého pejska, aby ji rozveselil a pomohl zapomenout na trápení. A fungovalo to! Stařenka a musím říct, že to byla opravdová babička začala znovu nacházet chuť do života. Každý den s malou Bedřiškou chodila na procházky po městě. Vedla ji na tenkém vodítku nebo nosila v speciální kabelce. Bedřiška protože byla drobná jako beruška, a to jméno k ní krásně sedělo. Byla to nesmírně přitulná, hravá a oddaná fenka.
Jednoho dne vyrazila babička s Bedřiškou ven, když tu vedle nich zastavilo auto. Uvnitř seděli mladík a dívka, oba nadšení a okouzleni malým pejskem. Požádali, jestli si mohou Bedřišku pohladit. Stařenka se zdráhala, ale připadalo jí neslušné odmítnout. Přiblížila Bedřišku k okénku auta. Dívka ji v mžiku chňapla a mladík rychle šlápl na plyn během vteřiny zmizeli s pejskem pryč.
Babička běžela za autem, volala a plakala, až v slzách upadla na dlažbě a ztratila vědomí. Sousedé rychle zavolali záchranku, která ji odvezla do nemocnice. Syn za ní hned přišel, našel ji slabou a bledou, stále šeptající jediné jméno Bedřiška. Staré oči byly plné slz zoufalství a bolesti.
Ale Jaroslav se nevzdal. Sousedé si všimli auta a domysleli, kdo by mohl být jeho majitelem. Přátelé Jaroslava z policie v uniformách brzy vypátrali, kde bydlí pachatelé v honosné vile na předměstí. Auto bylo drahé, nápadné.
Jaroslav neváhal a vydal se až do jejich domu. Otevřel si dveře, jak bylo třeba, a uvnitř našel Bedřišku zoufalou, nemocnou a zlomenou. Od únosu nepila ani nejedla, jen tiše naříkala, až nakonec neměla sílu ani plakat. Pejsek jim brzy přestal bavit chtěli veselého mazlíčka, ne nemocné zvíře, které jen překáží a dělá nepořádek.
Jaroslav Bedřišku vzal a už nepustil, ať to stálo, co chtělo. Vrátil ji mamince, která se díky navrácené lásce rychle zotavila. Bedřiška také nabrala síly. Od té doby chodí na procházky opatrně a Bedřiška se schovává do kabelky, když se k nim někdo přibližuje. Vše dopadlo dobře.
Pamatuji si to a myslím na jednu věc: nikdy neberte druhým jejich štěstí. Nekraďte cizí radost a lásku. Někdy je to právě to jediné, co člověka drží při životě milovaný člověk, stará škodovka, malý záhonek na zahradě nebo nějaké první místo v zapadlém, bezvýznamném závodu Právě toto mikroskopické dokáže člověka držet nad vodou.
Nenoste si pro potěšení domů cizího malého pejska. Ukradené štěstí nikdy neudělá člověka šťastným, ať si říká kdo chce co chce. Kvůli drobnosti jaké byl malý pejsek můžete ublížit víc, než tušíte. Říká se, že lidská duše váží jen několik gramů. Ale vejde se do ní celý náš život.
