Je mi osmapadesát a už opravdu nevím, jak dál se svou sousedkou. Bydlí naproti a mám pocit, jako by její hlavní náplň dne bylo sledovat každý můj krok. Přesně ví, kdy mi přijede rozvoz, jestli je to jen něco rychlého z obchodu, nebo celý větší nákup, počítá tašky a dává si pozor, kdo je nosí domů. Když se kurýr o dvě minuty zpozdí, druhý den už je to probírané téma, jako by se jednalo o nějakou celostátní zprávu.
Její kontrola ale nekončí jen u nákupů. Sleduje, kdy vyhazuji odpadky, kolik pytlů vynesu a v který den. Jestliže jeden týden nesu dvě tašky a další tři, přijde poznámka. Když jeden den popelnici ani neotevřu, protože se zkrátka nic nenasbíralo, má potřebu to zmínit. Jednou se mě dokonce napřímo zeptala, jestli vyhazuji jídlo bez kousku ostychu, jakoby snad na tuto informaci měla nárok každá Lenka v ulici. Zůstala jsem na ni jenom zírat a přemýšlela, kdy se moje domácí odpadky staly obecní záležitostí.
Ani můj pes nezůstal bez povšimnutí. Nejsem zrovna majitelka buldoka, Kristýnka je malá fenka, neškodná, ale štěkne, když někdo projde příliš blízko naší branky. Každé štěknutí je důvod k dopisu doslova. Chodí mi osobně říct, že pes včera odpoledne děsně štěkal, když jsem byla v práci. Co je na tom nejpodivnější vždy ví přesně, v kolik hodin štěkala, kolikrát a domýšlí si, proč asi. Někdy to vypadá, že zná harmonogram naší domácnosti lépe než já.
Ani můj muž není ušetřen. Pokud se vrátí později z práce, následující den už slyšíme komentáře typu včera jste šli spát pozdě, co? nebo manžel přišel skoro o půlnoci. Když přijde domů dřív, hned se ptá, jestli není nemocný, nebo jestli ho rovnou nepropustili z práce. Všimne si všeho. Všechno rozebírá a nejen mně, ale trousí ty řeči i mezi ostatní sousedy. Když ke mně pak něco dochází zpátky, je to zkreslené, překroucené a nepříjemné.
Moje šestnáctiletá dcera Eliška má taky smůlu. Když jde s kamarády ven, sousedka přesně počítá, kolik jich odchází a kolik se jich vrací. Když k nám někdo přijde, okamžitě sleduje, kdo to je, v kolik přišel a kdy odešel. Jednou na chodbě řekla jiné sousedce, že ta vaše holka furt někde lítá, jako by se jednalo o její vlastní dítě. Musela jsem ji konfrontovat, protože to pro mě byla obrovská drzost a neúcta.
Nejtěžší je, že to není žádný nově přistěhovaný člověk žije tu odjakživa, stejně dlouho jako já. Dům patřil mojí mamince, která mi ho nechala, protože jsem jedináček. Nemám vůbec v úmyslu se stěhovat. Mám tu vzpomínky, mám tu domov, nic mi tu nechybí. Problém ale není v místě, ale v tom, že musím den co den sdílet ulici s někým, kdo nezná žádné hranice.
Dnes už skutečně nevím, jak dál. Zkusila jsem ji ignorovat, chovat se mile, pak jsem byla ostřejší nic nezabírá. Je tu pořád, sleduje, hodnotí, vyvozuje závěry. Proto se ptám: jak se dá přežít s takovým sousedem, aniž byste přišli o rozum, ztratili svoje nervy nebo rozpoutali hádku, ale zároveň si nenechali vstupovat do života někoho, kdo se do něj neustále cpe?
Nevíte někdo, jak na to? Uvítám jakoukoli radu, ať už při kávě na náměstí, nebo nad pivečkem u televize.
