Jak mám teď žít bez tebe? Co mám dělat? Proč bych měl vůbec jít dál? Po jeho tvářích stékají slzy a v duši zela prázdnota. Tam, kde bývalo srdce, je teď temná díra.
Václav byl do Moniky zamilovaný už od základní školy. Drobná, křehká, s pásmem rezavých pih přes nos. Právě takovou ji spatřil poprvé a hned, už v šesté třídě, se do ní zamiloval až po uši.
Monika byla o tři roky mladší. Vždycky měla výborné známky, byla nejlepší žákyní ve třídě, navíc tichá a nesmělá.
A Václava to k ní rok od roku táhlo víc. Tajně ji pozoroval během přestávek, když s kamarádkami skákala přes švihadlo na školním dvoře. Byla lehká jak motýlek. Sníval o tom, že si ji jednoho dne vezme.
Když se Václav vrátil z vojny, hned ten den přišel k Monice s kyticí a požádal ji o ruku.
Moničin otec byl přísný a vážný muž. Vedl s Václavem dlouhý rozhovor v odděleném pokoji, ale nakonec, s úsměvem na tváři, podal Václavovi Moničinu ruku.
Svatba byla veliká a veselá. Sjeli se i ti nejvzdálenější příbuzní. Oslava trvala tři dny. Monice se štěstím třpytily oči a Václav byl nesmírně pyšný. Měl za to, že získal tu nejúžasnější nevěstu v celých Čechách.
Za dva roky, s pomocí rodičů, Václav postavil dům. Monika létala štěstím tři měsíce před narozením prvního dítěte se přestěhovali do vlastního domku. Rodina rostla.
Narodila se jim holčička, která dostala jméno Svatava podle Moničiny babičky. Děvčátko bylo silné a zdravé, ale Moničiny porody byly velmi obtížné.
Celý rok po porodu chodila Monika bledá a zesláblá. Václav ji vozil po lékařích, ale ti jen krčili rameny a tvrdili, že tělu musí dát čas, aby nabylo síly.
Když holčičce bylo rok a půl, Monika zjistila, že je znovu těhotná. Lékaři jí doporučovali potrat, prý její organizmus není ještě v pořádku, možná dítě nedonosí, a i kdyby ano, může dítě ohrozit na životě.
Václav Moniku přemlouval spolu s lékaři, ale ona byla neoblomná:
Dítěte se vzdávat nebudu! To, že se rozhodlo přijít na svět, není jeho vina. Bude, co má být říkala Monika vše je v rukou Božích!
Poslední měsíc těhotenství byl nejtěžší, a tak Monika zůstala v nemocnici. Doma zatím smutnila malá dcerka a milující manžel se nemohl dočkat návratu své ženy.
Měl zlé tušení. A jeho obavy byly opodstatněné. Monika porod nezvládla, selhalo jí srdce. Ale zůstaly po ní dvě krásné dcerky dvojčata.
Václav byl zoufalý žalem. Na hřbitově zíral na čerstvý hrob s prázdným, ztraceným pohledem.
Před očima mu ubíhal celý život s Monikou šťastné dny, její úsměv. V uších mu zněl její veselý smích. Klesl na kolena a zoufale plakal, jako raněné zvíře.
Jak mám žít bez tebe? Co budu dělat? Proč mám žít dál? Slzy mu stékají po tvářích a v prsou zeje prázdnota. Tam, kde bývalo srdce, je jen černá díra.
Po pohřbu upadal do smutku ještě hlouběji. Pil, až nemohl víc, aby nevzpomínal, nezaslechl její hlas nebo smích v hlavě.
Moničini rodiče si vzali dcerky k sobě. Domnívali se, že Václav svůj žal nepřekoná a nebude jim dobrým tatínkem.
Na čtyřicátý den po Moničině smrti se Václav zase opil a usnul na zápraží. Zdál se mu živý sen. Do domu přišla Monika v bílém letním šatě, vlasy rozpuštěné po ramenou, v ranním slunci zářily jako měděné kadeře.
Přišla k němu, pohladila jej po hlavě a jemně, láskyplně promluvila jako kdysi:
Vašku, drahý, co to provádíš? Nestydíš se? Přimhouřila ty svoje zelené oči a hrozila mu prstem.
Tvoje dcerky tě skoro nevidí, stýská se jim. Jsi jim potřeba stejně, jako jsi byl důležitý mně. Miluješ-li mě ještě, neopouštěj je, miluj je, jako jsi miloval mě.
Václav se probudil, jakoby kocovina rázem zmizela, a paprsky slunce hladily jeho tvář.
Jakmile svítání dostoupilo, vypravený a oholený přišel Václav do domu Moničiných rodičů. Jeho pohled byl najednou zralý a vážný, jako by během jediné noci zestárl o padesát let.
Mlčky políbil na ruku švagrové, Moničině matce, otce objal a dcerky si vzal zpátky domů.
Od té chvíle začali žít ve čtyřech. Snažil se být dcerkám tátou i mámou. Naučil se vařit, prát i zašívat.
A copánky jim pletl lépe než leckterá maminka. Ve škole dcerky všichni chválili, učily se pěkně a byly vždy poslušné a ohleduplné.
Když je někdo z dětí urazil nebo jim ublížil, Václav byl první, kdo se jich zastal.
Sousedé se často ptali:
Proč se neoženíš znovu? Jsi ještě mladý, sympatický, ani zdraví ti nechybí. Podívej, kolik děvčat po tobě pokukuje!
On se jim vždycky smál:
Já už jsem dávno ženatý.
Podívejte, doma mám tři nevěsty, mám jim ještě čtvrtou přivést? To bych nezvládl
A tak, žertem, úsměvem, neprospanými nocemi, odříkáním a těžkou prací, vychoval Václav ze svých dívek krásné mladé ženy.
Když už byly jejich dcery na gymnáziu, začala k Václavovi chodit na návštěvy sousedka. Jednou přinesla sušené houby, jindy okurky nebo majoránku. Zkoušela vše, aby si jej získala.
Viděl, že útěky a prosby nic nezmohou. Nechtěl ji urazit. Jednoho večera ji tedy pozval na návštěvu a povídá:
Kterou z mých dcer máš nejradši?
Ona na to:
Tvoje holky mě nezajímají, vždyť brzy půjdou na vysokou a rozletí se do světa. Copak chceš být už navždy sám? Já tě miluju, ne tvé děti!
Václav jí podal svou fotografii:
Tady máš můj portrét a miluj si mě doma, jak jen chceš.
Sousedka odešla a doma ji přepadl smutek.
Dcery vyrostly, šly na vysokou školu, ale na tátu nikdy nezapomněly. Každý víkend přijížděly pomáhat s hospodářstvím a na zahradu.
Když Václav vdával své dcery, každého zetě si pozval zvlášť, stejně jako kdysi jeho tchán pozval jeho. Vždy jim přál jen štěstí.
Dnes už jsou jeho děvčata dospělá. Každá má svoji rodinu, děti, starosti. Ale na tátu žádná z nich nezapomene.
Při každém svátku nebo volném dni celé rodiny přijíždějí do vesnice k Václavovi. Milují ho nejen dcery, ale i vnoučata a malý pravnuk.
Když Václavovi bylo jedenaosmdesát, znovu se mu zdál sen.
Stál uprostřed pole, mladý, krásný, ramena široká, černé vlasy. Proti němu běží jeho Monička!
V bílých šatech, bosá, a v její rezavé kštici se třpytilo zlaté slunce.
Roztáhl náruč co nejširší, a srdce mu bušilo a chvělo se, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Sešli se, obejmuli, Monička k němu vzhlédla a tiše řekla:
Vašku, milý můj, jak jsi to krásně zvládl! Našim dcerkám jsi připravil šťastný život, vše jsem viděla a denně jsem za tebe nahoře prosila a něžně ho vzala za ruku.
Pojď, teď už budeme spolu navždy.
Chytili se za ruce a šli společně po zelené, husté trávě.
Na Václavův pohřeb přijela celá rodina. Dcery těžce nesly loučení s otcem, ale každá věděla, že je teď s tou, kterou miloval celý život.
Tento příběh je skromnou vzpomínkou na jednoho skutečného člověka. Na tátu s velkým T! Slyšela jsem jej od své babičky.
Celá vesnice ho znala. Není běžné, že muž zvolí život plný obětí pro lásku ke svým dětem místo sebe. Čest jeho památce!
Napište do komentářů, co si o tom myslíte. Dejte To se mi líbí a sledujte stránku pro další české příběhy.
