Jak Jana díky své dobrotě získala novou rodinu
Jana vkročila do vchodu a hned u svých dveří si všimla krabice. Nechápavě na ni zírala. Uvnitř, stočení do klubíčka, leželi pejsek a kocour. Vystrašeně upírali oči na Janu a slabě se třásli.
Co tady děláte? Kdo jste? zeptala se Jana, jako by jí ti nešťastníci mohli odpovědět.
V tu chvíli se otevřely dveře vedlejšího bytu a vykoukla sousedka paní Růžena.
Janičko, dobrý podvečer. Taková smůla, paní Věra ze čtvrtého patra už je po smrti, a zvířátka její neteř pořád nikam neumístila.
Nabízela je všem v domě, nikdo je nechce. Já mám svého kocoura, ten nesnese jiné, další mají alergii Nechcete vy s Martinem si je vzít? Děti nemáte, jste mladí, vyděláváte slušně.
My jsme vlastně o zvířatech nikdy nepřemýšleli, natož mít dva najednou, znejistěla Jana.
Ale neměli by se rozdělovat. Jsou na sebe zvyklí, špatně by to nesli. Spávali pořád spolu Věra venčila pejska, kocour chodil po dvoře ze zvyku opravdu žádná starost navíc.
Zkuste si to rozmyslet, navrhovala Růžena jemným, soucitným hlasem.
A když si je nevezmeme? Co se s nimi stane? zeptala se Jana.
Mluvilo se tu, že je odvezou utratit. Krabici už mají připravenou, byt je skoro prodaný, noví už o ně nestojí vysvětlila paní Růžena.
Právě vešel do vchodu muž a chvíli postával u Jany. Pak kývl ke krabici: Nechcete se jich ujmout? Jsou klidní, moc toho nesní. Oba jsou už staří. Jen kratší dobu tu budou Nikdo je už nechce. A je to škoda. Tetička je moc milovala.
Jana si povzdychla a rezignovala: Dobrá, dám jim domov. Nemůžu ani pomyslet na to, že by je utratili. Jak se jmenují? My tu bydlíme sotva dva roky, skoro nikoho neznáme
Muž se rozzářil a donesl krabici dovnitř.
Pejsek je Bohoušek a kocour Tomík. Děkuju vám mnohokrát položil na skříňku v předsíni bankovku a vodítko. Ať máte na první den alespoň tohle. Ještě jednou díky
Jana zavřela dveře, svrkla kabát a přidřepla si k nečekané smečce.
Tak co, kluci? Martin bude koukat. Jestli nás kvůli vám nevyhodí Ale on má dobré srdce, určitě přijme tuhle novinku, promlouvala na zvířata klidným hlasem.
Nebojte se, nic zlého vám u mě nehrozí. Utratit, to by někoho vůbec napadlo
Kocour vypadal, že porozuměl, tiše opustil krabici a začal si prohlížet nový byt. Pejsek ještě chvíli seděl, ale nakonec sledoval pohyby Jany a Tomíka z bezpečné vzdálenosti.
Jana šla do kuchyně a otevřela lednici. Samozřejmě, krmivo pro zvířata doma neměla. Uvařila proto kaši, přidala do ní maso a rozhodla se, že musí chutnat oběma.
K jejímu potěšení přišel Tomík do kuchyně a záhy se pustil do dobroty, kterou naservírovala do velké misky. Jana zvala i Bohouška, dlouho se rozmýšlel, ale když viděl kocoura s chutí jíst, pomalu došel taky a zadíval se na Janu smutnýma očima.
Na večer se domů vrátil Martin, Janin manžel. Překvapení mu nebylo možno přehlédnout, ovšem spolu se ženou se rozhodl, že zkusí zvířatům najít lepší domov u někoho, kdo má dům nebo větší byt.
Jana a Martin byli manželé čtyři roky a byt v tomto domě pořídili před dvěma lety. Měli se rádi a žili spokojeně, jen bezdětnost stínila jejich štěstí.
Ty, která jsi vždycky milovala pořádek, zvířata jsi doma vůbec nechtěla, podivil se Martin.
Já myslela, že budeme mít miminko… A teď je místo toho tenhle případ. Utratit je to opravdu neunesu Promiň mi to, Martine…, Janě se tlačily slzy do očí.
Já mám taky rád zvířata. Budeme se starat. Ve firmě se poptám, třeba najdu někomu domov, objal ji Martin.
Tímto dnem se u nich doma všechno proměnilo. Pejsek a kocour si rychle zvykli. Ostatně, jejich bývalý byt byl přímo nad Janiným a Martinovým, úplně stejné rozvržení, stejný dvorek.
Šikovní jste, broučci moji, usmívala se Jana, vypadá to, jako byste tu žili odjakživa
Začala se starat o Bohouška venčila ho třikrát denně. Tomík chodil ven oknem a vracel se stejnou cestou, což Janě vyhovovalo.
Paní Růžena byla ráda, že Jana zvířata přijala, a pomáhala, jak mohla: nosila Bohouškovi kosti a Tomíkovi zbytky kaše.
Večer se doma smáli, když sledovali, jak si kocour hraje s novými hračkami a pes spokojně chrupe ve svém pelíšku.
Spávali společně, jako vždy. Byli na sebe zvyklí a manželé si uvědomili, že rozdělit je by byl hřích.
Během pár měsíců se Jana s Martinem rozhodli je už nikam nedávat. Byli by sami bez nich smutní.
Na víkendy k Janě často chodila její maminka, která bydlela v sousedství. Zprvu byla překvapená takovým pořízením, ale brzy si jejich mazlíčky taky oblíbila.
Vzala bych si kocoura, ale bydlím ve třetím patře a on je zvyklý na dvůr říkala Janě.
Ale odpověď byla jasná: Ne, mami, ty je budeš hlídat, až pojedeme na dovolenou. Pomůžeš nám. Květiny zaliješ, na zvířata dohlédneš.
Pak přišlo léto a manželé vyrazili k moři. Jana každý den volala mamince a obávala se o oba chlupáče.
Všechno v pohodě, jedí, spí spolu, chodíme na dvorek. Užívejte si, uklidňovala maminka.
Když se Jana vrátila, úplně ji dojalo, jak ji uvítal Bohoušek vrtěl ocasem, skákal a kvíkal.
Kocour, hned jak Bouška uklidnil, vrhl se k Martinovi a důkladně mu otíral tváře.
Vidíš, máme doma opravdu oddané čtyřnožce, radoval se Martin. Jana pohladila Bohouška a hned mazlíkům šla připravit večeři.
Od té doby vstávala dřív, aby před prací stihla procházku s Bohouškem a pak nakrmit obě zvířata.
Za pár týdnů pak Jana, se srdcem kdesi v krku, oznámila Martinovi, že čeká miminko. Obrovská radost a splněný sen.
Maminka Janě s úsměvem říkala: Vidíš, nebylo to náhodné, že ti osud do cesty poslal Bohouška a Tomíka. To je jak zkouška od Boha a ty jsi ji zvládla. Teď se připrav na mateřství.
Máš pravdu, mami. I když na pověry moc nevěřím Ale péči a trpělivost už díky nim trénuju dávno. Jsou skoro jako děti!
Maminka nabídla, že zvířata na nějakou dobu vezme k sobě, aby to měla Janina domácnost lehčí, až dítě přijde na svět.
Ne, mami, to ne. My to zvládneme. Budeš k nám chodit třeba se projít s kočárkem, až bude náš malý spát. Nebo nám pohlídáš doma.
Objaly se.
Těhotenství probíhalo dobře, miminko kluk přišlo na svět včas. Martin byl neskutečně šťastný, stejně jako Jana a celá rodina.
Bohoušek, už starší, vůbec neštěkal a Tomík s dobrou povahou jen v létě vyhledával dvorek nebo starou lípu před domem. Všichni žili v harmonii, a rodina byla úplná.
A staré sousedky, zejména paní Růžena, vyprávěly po celé ulici, jak se z Jany stala maminka díky její dobré duši.
Brala to už skoro jako pohádkovou poučku a důkaz, že vesmír někdy odpovídá na opravdové dobro
A co vy, myslíte, že měla paní Růžena pravdu? Napište do komentářů svůj názor! Dejte palec nahoruA proto když se jednou na podzim nad domem rozfoukal vítr a Jana venčila Bohouška, zahlédla ve světle lamp malého kluka s maminkou, jak se před domovními dveřmi zastavují, klučík zvědavě zírá za plot na kocoura na lípě a pejsek v její náruči poslušně sklání hlavu. Usmála se a v mysli jí bleskla vzpomínka: přesně takhle jednou začala jejich vlastní nová rodina.
Někdy stačí otevřít srdce a i obyčejné vchodové dveře se změní v bránu ke štěstí. Jana to věděla a tichý pohled, který si vyměnila s paní Růženou z pootevřeného okénka, byl plný spiklenecké radosti. Teď už nikdy nebude sama. A stejně jako její malý syn usínal klidně mezi starým psem a tichým kocourem, Jana věděla, že její domov bude navždycky naplněn smíchem, pohlazením i vědomím, že někdy stačí jediné dobré rozhodnutí a celý život se promění ve zázrak.
