Tak si představ, že jsem hlídala svá vnoučata osm let zadarmo a včera mi řekli, že mají radši tu druhou babičku, protože je nikdy neokřikne a nosí jim tablety.
Jsem ta babička, co vaří teplou polévku.
Ta, která vodí děti do školy, utírá nosy, vaří, pere, žehlí, tahá aktovky, zhasíná po nich světla a uspává je, když rodiče nestíhají.
Pak je tady ta druhá babička ta elegantní.
Objeví se jenom občas s kytkami, voňavkou, blyštivými dárky, velkým překvapením.
Nemá tušení, jaké to je sedět celou noc u nemocného dítěte.
Ale ví úplně přesně, jak koupit nejnovější tablet.
Včera mi moji vnoučci řekli, že by si přáli, abych byla jako ona.
A poprvé v životě jsem skutečně pochopila, co to je být neviditelný ve svém vlastním snažení.
Jsem babička Marie. Je mi 62.
Mám dceru Anetu,
a dvě vnoučata Matěje (8) a Kláru (6).
Aneta pracuje. Její muž Petr taky.
A protože nebyly peníze na chůvu a nevěří školkám, nějak automaticky počítali s tím, že já, důchodkyně, strávím zbytek života péčí o jejich děti.
A já to dělala.
Vědomě.
Z lásky.
S oddaností.
Vstávám v 5:30.
V 6:30 už jsem u nich doma.
Připravím snídani.
Lovím ponožky, hledám ztracená trička, oblékám, vážu tkaničky, tahám aktovky, vedu je do školy.
Pak úklid, vaření, praní.
Odpoledne znovu pro ně.
Úkoly, svačina, polévka a taky nějaká ta disciplína.
Jsem ta babička, co drží pravidla.
Babička hranic.
Babička, co říká:
Nejez sladké před večeří,
Umyj si ruce,
Nepovídej si pořád s tabletem,
Dělej si úkoly.
Tedy nudná babička.
Na té druhé straně je Ludmila Petrova maminka.
Ludmila nepracuje už hodně let.
Peníze má. A dost.
Paní s manikúrou, se salonem na vlasy, v šatech do města, jezdí do Itálie a Řecka.
Ludmila vařila čaj ve tři ráno pro nemocné dítě jen těžko.
Nehledala ponožky pod postelí.
Neumývala zvratky z koberce.
Nehonila dítě s lžící po bytě.
Ludmila je babičkahvězda.
Objeví se maximálně dvakrát do roka Vánoce a narozeniny
s bonboniérou, lesklými dárky a nejnovější elektronikou.
Děti ji zbožňují.
Jako většina dětí zbožňuje toho, kdo jim nedává žádné hranice.
Včera měl Matěj narozeniny.
Já vstávala v pět ráno, abych mu upekla jeho oblíbený domácí perník.
S vajíčkem, krémem, s vlašskými ořechy přesně tak, jak to má nejradši.
Koupila jsem mu pěknou knížku a teplou mikinu za to málo, co mi zbylo z důchodu.
Kolem čtvrté dorazila Ludmila.
Nakrátko ostříhaná, vůně, lesklá kabelka.
Vstoupila do bytu jak televizní hvězda.
Zlatička moje! volá.
Matěj a Klára úplně rozkvétli.
Prošli kolem mě, jako bych byla květina v koutě.
Ludmila vytáhla dvě velké bílé krabice.
Dva nové tablety.
Aby se vám nenudilo řekla. A dneska vám nikdo nesmí říct, kolik času na nich smíte strávit!
Děti jásaly.
Aneta s Petrem celí rozzáření:
Díky, mami! Jsi prostě nejlepší! Díky!
Já jsem stála v kuchyni a krájela dort.
Ten, kvůli kterému jsem vstávala za tmy.
Ten, který si nikdo ani nevšiml.
Přišla jsem za Matějem.
Matýsku, zlato, tady máš ode mě dárek. A tady ten dort
Ani se neotočil.
Teď ne, babi. Nastavuju si avatara.
Ale Matějku
Babi, pořád jenom dorty! Ta druhá babička nosí opravdové věci! Ty furt knížky a oblečení. Nuuuda.
To tak zabolelo…
To bych nikomu nepřála.
Podívala jsem se na Anetu.
Čekala jsem, že aspoň řekne Tohle babičce neříkej!.
A ona?
Se smála.
Mami, neřeš to. Děti mají radši novinky. Ludmila je ta bavička. Ty jsi ta s rutinou.
Ta s rutinou
Tak se tomu teď říká?
Klára tomu nasadila korunu:
Kéž by u nás bydlela babička Lída. Ta na nás nikdy nekřičí. Ty jsi pořád unavená.
Podívala jsem se na svoje ruce rozpraskané od mýdla, pračky a úklidu.
Podívala jsem se na Ludmilu naprosto fresh, dvě elektroniky v kabelce, hvězda na jeden den.
Podívala jsem se na Anetu odpočívající s vínem, protože já zařídím zbytek.
Sundala jsem si zástěru.
Složila ji pečlivě.
Nechala ji na lince.
Šla jsem do obýváku.
Anet, já jdu domů.
Cože!? A dort? A úklid? Kdo to uklidí?!
Copak nemá bavička chuť pomoct?
Ludmila nasadila krasosměv:
Maruško, já bych, ale víš, bolí mě záda
Neboj, nemusíš si špinit šaty.
Podívala jsem se na Anetu:
Děti mají pravdu. Jsem nudná. Jsem ta přísná. Ta, co jim dává pravidla a vaří brokolici.
A asi by jim prospělo trošku víc svobody.
Takže od zítřka končím.
Mami, prosím!? Zítra je kdo odveze do školy!?
Nevím. Třeba Ludmila. A nebo prodejte jeden tablet a zaplaťte si chůvu.
Potřebujeme tě!
Ne. Vy potřebujete služku. A to já nejsem.
Podívala jsem se na Matěje.
Babi nepřijdeš už?
Ne, zlatíčko. Zítra to bude fajn.
Nikdo vám nebude říkat, ať jíte zeleninu, učíte se, jdete spát včas.
Volnost.
A odešla jsem.
Telefon pořád zvoní.
Aneta brečí.
Petr tvrdí, že dělám dusno.
Ale já se nevrátím.
Zítra vstanu v devět.
Udělám si kafe pro sebe.
Dám si ten svůj dort.
A pustím si seriál.
Po letech budu sama hlavní postava svého života.
A co myslíš ty mají babičky povinnost starat se o vnoučata,
nebo to děti prostě rády využijí, aby ušetřily za péči?
