Můj manželVáclav už pátý rok po sobě jezdí na výdělky. Jednou v Německu řídil kamión, jindy v Polsku dělal opravy. Jel tam hlavně proto, že chtěl našim dvěma klukům Tomášovi a Petrovi zajistit co nejlepší budoucnost. Všichni jsme věděli, že tady v Česku se nám moc nepovede, tak jsme se rozhodli, že musíme zkusit štěstí za hranicemi.
A tak mu to šlo. Každý měsíc mi posílal balíčky s potravinami konzervy, rýži, olej, sladkosti. Navíc mi na kartu převáděl peníze, ať si je mohu uložit pod úrok. Nakonec jsme si naspořili slušnou sumu a mohli jsme koupit staršímu synovi byt.
Zdálo se, že je všechno v pohodě, ale před pár měsíci jsem pocítila, že něco není v pořádku. První myšlenka byla menopauza, ale ne, přibývala mi váha, chtěla jsem celou dobu spát, jedla jsem víc a nálada se měnila jako listí na podzim. Na internetu jsem našla všechno, co naznačovalo, že jsem těhotná. Těch 45let? Nevěřila jsem si, takže jsem udělala test a na proužku se objevily dvě červené čáry.
S dětmi ani s neteřemi jsem o tom vůbec nemluvila. Kdo by to chtěl slyšet? Že jsem už ve svých letech ztratila rozum? Navíc zima byla v plném proudu, tak jsem si obléla všechno teplé a široké. Pod peřinou ani nikdo neviděl, že mám bříško.
Ale nechci to dítě vůbec rodit. Říkají, že nemám srdce, ale je mi 45let, už mám syny a vnoučata, kterým chci věnovat čas, ne se otáčet kolem plín. Navíc peníze na třetí dítě prostě nemáme. Václav by musel zase odjet do zahraničí a já bez něj nevyklouznu.
Lékaři mi řekli, že je to už pozdě a operace by byla velké riziko. Snažila jsem se přes sebe přesvědčit, že všechno dopadne dobře. Možná se Václav radostně usměje, až uslyší, že čekáme další dítko. Rozhodla jsem se mu zavolat na Skype a podělit se o novinku, jen mikrofon zapnutý, kameru ne.
Ahoj, Václave
To není Václav, tady Olga.
Olga? Kdo jste?
Pane, kdo jste? Jsem manželka Václava. Máte s ním něco? Ten je ve službě, zpozdí se.
Hned jsem položila sluchátko a brečela jsem. V životě se prostě stane, že manžel podvádí, kdekoliv. Chtěla jsem rovnou podat žádost o rozvod, vyhodit všechny Václavovy věci a už ho nevidět.
Ale v hlavě mi přec pořád zůstávala naděje, že se miláček vrátí, až se dozví o miminku. Vím, že v únoru má přijít, protože synové mají narozeniny a dostal volno. Dokonce jsem snila, že jsme spolu v parku, že Václav drží naši dceru za ruku a já tu druhou.
A tak to bylo 14. února, na Den svatého Valentýna. Václav dorazil. Připravila jsem romantickou večeři, rozložila svíčky, pustila hudbu chtěla jsem vytvořit klidnou atmosféru.
Václave, mám pro tebe překvapení. Jsem těhotná. Říkají, že to bude holka.
Ty čuráku! vykřikl. Zčervenal hněvem, rozbil talíře a začal bouchat pěstí po stole.
Takže když tam já trčím jak šnek, ty už skáčeš po cizích mužích? A teď mi chceš pověsit tenhle břich na krk?
Vysvětlím ti to
Jdi pryč, nechci tě vidět! Václav mě odtáhl tak, že jsem se opřela o ostrý okraj stolu a spadla.
Václav odešel, vzal si tašku a hlasitě vyklátil dveře. Já jsem se otřásala, uviděla jsem červené kapky na podlaze, břicho mě bolelo jako ošlehané. Snažila jsem se najít telefon, zavolat sanitku, ale cítila jsem, že se miminko brzy narodí.
Když sanitka dorazila, už jsem držela v náručí malou holčičku. Ležela klidně, neplakala, spala pevně.
No, mamko, jedeš s námi?
Ne. Vezměte to dítě, nepotřebuji ho.
Jak to?
Takhle. Vezměte, říkám! Tenhle miminko mi rozbilo rodinu! Možná někdo bude mít ráda, ale já ne. Všechno, vemte, nechci ho vidět!
Bez výčitek jsem dítě předala doktorům. Prohlédli mě doma, žádné roztržení, porod proběhl v klidu. Když sanitka odjela, uklidila jsem si byt, šla do sprchy a pak spát.
Žádné z dětí neví, že jsem dcerku vzdala. Každý den chodím do kostela a modlím se, ať roste zdravá a najde svou rodinu. Vím, že to nezvládnu sama. Nechci už znovu prožívat všechny těžkosti mateřství. Chci jen jedno aby se Václav vrátil domů. Ale on zase odjel do Německa a mluví jen se syny.
Můžete říkat, že jsem blázen, ale já si vybral manžela, ne dítě. A Bůh mi bude soudcem.
