**Deník 3. října 2023**
Dnes po skončení směny v lékárně jsem se vydal domů, jen s jedním cílem dorazit bez dalšího neštěstí.
Krok za krokem, s papírovým pytlíčkem, který mě dráždí po dlani, jsem si procházel mokrou, podzimní Prahou. Říjen byl letos krutý chladný, zamračený, bez jakékoliv naděje na sluneční paprsek.
Už jsem byl téměř za dětským hřištěm, když jsem zaslechl slabý výkřik z křoví u plotu. Zastavil jsem se, nadechl a pomyslel si, že už nemám sílu, ať už půjde dál či ne. Přesto jsem se přikrčil a podíval se mezi větve.
Ležela tam stará ovčáková fena, velká a stařená, ale zcela bezmocná. Přední tlapa byla v krvi, čerstvé i zaschlých skvrnách zároveň; srst spadala, že se dalo zahlédnout i dráty kostí. Nejvíc ale zasažily oči živé, ale téměř vzdálené. Takové oči jsem už mnohokrát viděl, věděl jsem, co znamenají.
Fena se na mě podívala a nevrčela. Jen se dívala.
Co s tím máme dělat? zamumlal jsem. Nebyl to otázka, spíše úleva, která přišla s nádechem.
Vytáhl jsem telefon a zavolal si taxíka poprvé za několik měsíců, šetřil jsem peníze. Řekl jsem řidiči adresu veterinární kliniky na Lesní ulici. Když řidič uviděl zvíře, zamračil se.
Obvykle nevezeme zvířata. Jen v kufru, a to jen pokud neudělá špínu, řekl.
Nebude udělat, odpověděl jsem hlasem, který jsem kdysi použil, když jsem prosil roztržitý personál nemocnice o pomoc. Na mé překvapení řidič neodporoval, zvedl fenu a opatrně ji vložil do kufru.
V klinice diagnostikovali zlomeninu, roztrženou ránu a vyčerpání. Operace byla nutná okamžitě. Cena byla vysoká skoro celá moje důchodová částka. Zadržel jsem dech, pak otevřel peněženku. Bylo to téměř všechno, co jsem měl.
Téměř všechno, ale není to úplně všechno, šeptal jsem si, a položil peníze na přepážku.
Večer jsem se vrátil domů s fenkou, s balíčkem léků a s návodem na dva listy drobným písmem. Jakmile vstoupila do bytu, lehla si do chodby a já si sedl vedle ní. Fena ležela s vázanou tlapou, oči jí zůstaly zaměřené jen na prázdno.
Dobře, řekl jsem si nahlas. Když nechceš, nehlížej. Hlavní je, že je na živu.
Noc jsem skoro neprospal, poslouchal jsem šumy, vstával dvakrát a kontroloval ji světlem telefonu.
Ráno mi zavolala dcera Vendula.
Mami, co se děje? zeptala se.
Všechno v pořádku. Našla jsem fenu a odvezla ji do kliniky, odpověděl jsem.
Jakou fenu? tázala se.
Ovčák. Zraněná, ležela v křoví. Dnes ji přivezla domů.
Vendula se zachvítila, hlas se jí zadrhl.
Mami, vážně?! Tohle děláš, když už sotva chodíš? Za jaké peníze?
Za svoje, řekl jsem.
Za důchod?!
Neříkej, prosím, nevolej.
Mami, říkala jsem ti, že připravuju pokoj, máš sem přijet, a místo toho
Vendula, řekl jsem klidně. Zavolám později. A ukončil jsem hovor. Další rozhovor už byl později, nyní byl přítomný jen okamžik.
První dny byly těžké. Fena nic nejedla. Kupoval jsem různé věci paštiku, vařené kuře, rýži v vývaru. Položil jsem misku, odešel a vrátil se nic nebylo dotčeno. Seděl jsem na podlaze, těžce se protáhl a podával jí jídlo z dlaně, jen aby se nepřekvapila. Třetí den se nakonec zvedla a vzala si kousek kuřete.
Malý, téměř nepozorovatelný kousek.
Naneštastí jsem ji pojmenoval Gerta. Ne hned, ale po chvíli, kdy jsem si řekl, že snad zůstane. Gerta se bála všeho ostrých zvuků, neznámých pohybů. Když jsem se ji poprvé pokusil pohladit po hlavě, stáhla se jako by čekala úder.
Co tě tak zklidní? přemýšlel jsem. Nedávala jsem tlak, jen jsem položil ruku blízko jejího kožichu, na deku, vedle tlapy. Jen tak, bez síly.
Ráno i večer jsme chodili ven. Gerta sestupovala po schodech opatrně na třech tlapách, čtvrtou si ještě chránila. Já jsem se držel madel, jako dvě ohýbané nožky, které jsem měl. Seděli jsme na lavičce pod topolí a ona sledovala okolí napjatě, jako by čekala nebezpečí ze všech stran.
Každé ráno a večer jsme tak procházeli nejdříve jen k lavičce a zpět, pak k rohu domu, pak po celém dvoře. Po návratu jsem cítil, jak moje nohy hučí, ale ne z únavy, spíše z nového druhu úsilí. Přestože jsem byl starý, v těle se zjevila změna.
V listopadu Vendula přijela neohlášeně. Vešla do vstupní haly a zastavila se u mého pokoje, kde ležela Gerta na přikrývce, misky u stěny, vodítko na háčku. Já jsem si právě dopíjel čaj v kuchyni, unavený po procházce.
Mami, vypadáš normálně, řekla Vendula, zmatená, jakoby čekala něco jiného.
Chodím dvakrát denně, odpověděl jsem. Pojď, dám ti čaj.
Sedla si a podívala se na Gertu ta jen zvedla hlavu.
Nebojí se kousnout?
Ne.
A když přijde cizinec?
Není agresivní, jen opatrná.
Vendula mlčela, pak pokračovala:
Mami, pokoj je připravený. Všechno jsem udělala. Když jsi tady, cítím se lépe. A když jsi sama, nikdy nevíš, co se může stát.
Nabídla jsem jí šálek.
Vezmete si psa? zeptala se.
Mami, opakovala Vendula, ale v našem bytě není místo a Kostka je proti zvířatům. (Kostka je můj syn, rozvedený, žijící v jiné části města.)
Rozhovor se ten večer už dál neobjevoval.
Gerta, jako by cítila situaci, vstala z deky, šla na kuchyň a lehla si k mým nohsům na chladnou podlahu. Pohladl jsem ji po uchu a řekl si: Všechno slyším, že.
V prosinci Vendula přijela v sobotu s kufry, s jídlem, s odhodláním něco rozhodnout. Rozložila potraviny do lednice, umyla nádobí a posadila se k stolu, složila ruce jako před vážnou řečí.
Mami, pojďme to vyřešit bez hádek.
Já jsem seděl vedle, Gerta v pokoji vzdychala.
Dobře, řekla jsem.
Mám připravený pokoj, pověsila jsem závěsy, koupila jsem ti nový matraci. Budeme tě mít blízko, nebudu sama.
Já nejsem sama, řekla jsem tiše.
Mami, Vendula téměř zavřela oči, pes není jen společnost. Je to zodpovědnost, na kterou teď není čas. Vydáváš své peníze, chodíš po ledu dvakrát denně, a
Vypadám lépe než před rokem, protáhl jsem.
Únava tě bere.
Všichni jsou unavení.
Mám dobrý útulek, kde se o psy starají, mají velký pozemek. Gerta by tam měla lepší život.
Gerta vešla do místnosti, vzdychala a pomalu přistoupila ke mně. Sedla se vedle.
Slyším tě, řekl jsem tiše. Všechno slyším. Pohladil jsem ji po hlavě; nehnula se.
Pamatuješ, jak jsem pracovala? zeptala jsem se najednou. Byla jsem mladá, vstávala jsem v šest ráno, domů jsem přišla, když už jsi spal. Táta říkal, že tě doma není, jen v nemocnici.
Vendula mlčela.
Nebrala jsem to osobně. Věděla jsem, že lidé mají horší osud. Byla jsem potřebná. Pak táta zemřel, šla jsem do důchodu a najednou jsem byla nutila k ničemu. Ty jsi už dospělá, máš svůj život. To je v pořádku. Ale já nevedla jsem, co s tím dál.
Pohlédla jsem z okna venku byl prosinec, šedé soumraky, lampy už svítily.
Když jsem našla Gertu, myslela jsem si: další problém. Nemám sílu, peníze, zdraví. Proč? Pak mi v třetím dni podala kousek kuřete z ruky. Ten kousek byl malý, ale uvědomila jsem si, že ne spím tři noci kvůli únavě, ale kvůli tomu, že je to důležité. Kdybych ji nedala, už by nebyla nikdo.
Gerta se přiblížila a nechala mi uchačkovat.
Začala jsem chodit ven. Dříve jen k lavičce, teď už tři okruhy kolem domu. Snížila jsem dávku léků na krevní tlak, doktor řekl, že je to v pořádku. Potkala jsem Valentýnu ze sousedního domu, teď chodíme spolu. Koupil jsem si pořádné zimní boty poprvé za tři roky, dřív jsem si říkal: proč boty, když nikam nejdu.
Otočil jsem se k Vendule.
A teď chodím, Vendulo.
Vendula se na mě podívala, chtěla něco říct, ale mlčela.
Rozumím, že se bojíš že spadnu, že nikdo nepřijde s rychlou pomocí, že zima je kluzká a já jsem sama. Přiznal jsem, že jsem se tak bál, když můj otec byl poslední rok života.
A co na tom? tiše řekla Vendula.
Nic špatného. Jen nejsem připravená být bezmocná. Trošku jsem se usmál. Ještě brzy.
Vendula sklonila oči. Dlouhá ticho.
Neodáš ji? zeptala se.
A nepřestěhuješ se?
Vendula přikývla pomalu, jako by se něco usadilo.
Potom chci mít nouzové tlačítko náramek, co stiskneš, a hned mi zavoláš.
Dobře.
A jednou týdně přijdu, jen abych tě navštívila.
Budu ráda.
A Gertu zkusím si na ni zvyknout. Nemůžu slibovat lásku, ale zkusím.
Objala jsem Vendulu pevně; ona se chvilku zastavila, pak mě objala zpět. Gerta se stáhla na svou podložku.
Venku se setmělo, lampy svítily, sníh se položil na parapet. Zima plynula tiše.
Měsíc po měsíci prosinec, leden, únor pokračovala naše rutina: ráno i večer, ve mrazu i v jarním rozmrzlině, ve sněhu i v blátě. Gerta šla po boku, už bez kulhání veterinář řekl, že už není rozpoznatelná žádná slabost.
Na dvoře už nás znali. Valentýna ze sousedního domu se stále setkáváme, povídáme si o dětech, zdraví, politice vždy opatrně. Dědeček Štěpánek z třetího patra každou chvíli přichází a podává Gertě sušenky, které si bere s důstojností. Děti na hřišti nejprve váhaly, ale po čase si na naši ovčákovku zvykly a dokonce ji přivádějí k sobě.
V únoru jsem doma zapomněl na hole, kterou jsem nosil od léta. Jednou jsem vyšel bez ní a po návratu jsem ji našel u dveří jako připomínka, že se stále musím chránit.
Na jaře jsem si zavolal na státní zahradnickou službu, zjistil, jestli už je otevřen vstup na chalupu. Bylo to otevřené, nastoupil jsem na autobus. Gerta seděla na zadním sedadle a dívala se ven. V chalupě byl starý dům, podzimní listí, holé jabloně. Prošel jsem se po pozemku, dotkl se chladné půdy, už ne zamrzlé, a naplánoval, kde zasadím fialky, petúnie, kopr a petržel jen tak, pro vůni.
Gerta běhala po zahradě jako mladá. V dubnu přijela Vendula s Kostkou. Kostka, náš syn, vešel, uviděl Gertu a napjatě se zarazil. Gerta přistoupila, nasála mu ruku a odešla jako by zkontrolovala, že není nebezpečná. Kostka si ulevil.
Klidná, řekl opatrně.
Chytrá, doplnila jsem.
Po čaji Vendula tiše řekla, až Kostka šel na balkon:
Mami, změnila ses.
K lepšímu?
Ano.
Pomyslel jsem si:
Teď už opravdu žiju.
Gerta položila hlavu na mé kolena.
**Závěrečné poučení:**
Život nám často přinese nečekané břemeno, ale i nečekané světlo. Když se otevřu novým povinnostem, naleznu v sobě sílu, kterou jsem nepoznal, a uvědomím si, že starost o druhého může být i cestou k vlastnímu uzAž se slunce znovu vyklene nad Prahou, vím, že i já i Gerta najdeme svůj klid a smysl v každém novém dni.
