Antonína Petrova vyšla z lékárny a v hlavě se jí točily jen dvě věci dojít domů a neupadnout.
Pálka. Krok. Pálka. Krok. Nohy se táhly, brašna s tabletami drásala dlaně. Pařížské říjnové podzimní počasí bylo kruté vlhké, chladné, bez jakékoliv náznaku soucitu.
Ještě čtvrt kilometru. Ještě chvilka.
Ušlý od městské dětské hřiště zaslechla slabé skřípnutí v keři pod plotem.
Antonína se zastavila, zamrzla na vteřinu a pomyslela si: Nemám sílu, jdu domů. Přesto se rozhlédla a vykročila dál.
Roztrhla větve.
V keři ležela obří německá ovčák. Dospělá, ale zcela bezbranná. Přední tlapa byla v krvi, čerstvé i usušené najednou. Srst se rozpouštěla, žebra se vybarvovala pod ní příliš ostře. Nejvíc ale bolavé byly oči živé, ale už skoro vzdálené. Takové oči Antonína už viděla; věděla, co znamenají.
Pes se na ni podíval a nevyštěkl. Jen zírá.
Co s tím mám dělat? zamumlala Antonína, hlasem, který zněl spíše jako povzdech.
Vyjmula telefon, zavolala taxi poprvé za měsíce, šetřila koruny. Zadala adresu veterinární kliniky na Lesní ulici.
Řidič, když uviděl psa, zamračeně řekl:
Obvykle zvířata nevozíme. Jen do zavazadlového prostoru. Nemusí vás to rozšpinit?
Ne, pomozte mě naložit, odpověděla Antonína hlasem, jakým kdysi hovořila přísní sanitářky.
Řidič tiše přikývl, sám vyzvedl psa a uložil ho do kufru.
V klinice diagnostikovali zlomeninu, roztrženou ránu a vyčerpání. Operace byla nezbytná a okamžitá.
Cena byla uvedena v korunách.
Antonína na okamžik zmlkla, pak otevřela peněženku. Bylo to téměř vše, co jí zůstalo z důchodu.
Téměř vše ale ne všechno, zamumlala si pro sebe a položila peníze na pult.
Pozdě večer se vrátila domů s psem, s brašnou léků a s návodem napsaným drobným písmem na dvou listech.
Když pes vstoupil do bytu, okamžitě se uvelel v chodbě. Antonína si sedla vedle něj.
Ovčák ležel, natažená svázaná tlapa, a na Antonínu sotva pohlížela.
Tak dobře, řekla tiše. Když nechceš, nevidíš. Důležité, že je živá.
Noc přešla téměř bez spánku. Poslouchala, vstávala dvakrát, přibližovala se a svítila mobilním světlem.
Ráno zazvonila Miroslava.
Mami, jak se máš?
Dobře. Našla jsem psa.
Ticho. Dlouhé.
Jakého psa?
Ovčáka. Byl zraněný, ležel v keři. Odvezla jsem ho do kliniky.
Miroslava se snažila skrýt vztek:
Mami, vážně? Ty sotva chodíš a ještě k tomu tohle? Za jaké peníze?
Za svoje.
Za důchod?
Miroslavo, neříkej, prosím.
Neříkám, jen mluvím. Mluvili jsme připravuju pokoj, máš sem přijet, a ty místo toho
Miroslavo. Antonína klidně odříkala. Zavolám později.
A telefon zazvonil jen jednou.
První dny byly těžké. Pes nejedl. Antonína kupovala různé věci paštiku, vařené kuře, rýži s vývarem. Položila misku, odešla a čekala. Vracela se nic nebylo dotčeno.
Sedala si na podlahu, pomalu, vrzáním, a natáhla ruku s jídlem. Jen držela a čekala.
Třetí den se pes napřáhl a vzal kousek kuřete. Malý, téměř nepostřehnutelný. Antonína se neusmála, jen tiše sledovala, aby ho nevyplašila.
Pojmenovala ho Gerdu. Ne hned, nejdříve váhala: K čemu jméno, když ho možná nebudu mít. Pak ale pochopila: Bude.
Gerda se bála všeho hlasitých zvuků, neznámých pohybů. Když Antonína poprvé zkusila pohladit jí hlavu, pes se stáhl jako před úderem.
Kdo tě takhle učinil?
Antonína nehladila, jen položila ruku na deku vedle tlapy. Ruka spočívala, žádný tlak. Nechtej ji zvyknout.
Ráno i večer vyšli ven. Gerda šla po schodech opatrně, na třech nohách čtvrtou si ještě chránila. Antonína držela se zábradlí. Dvě chrčáky, pomyslela si. Taková dvojice.
Došli až k lavičce pod topolíkem a zastavili se. Antonína si sedla, Gerda stála vedle a rozhlížela se napjatě, jako by čekala nebezpečí ze všech stran.
Každé ráno a večer tak procházeli nejprve jen k lavičce a zpět, pak až ke krajní rohu domu, pak kolem celého dvora. Antonína cítila, jak se její nohy otřásají, ale ne slabostí, nýbrž únavou jiného druhu.
V listopadu přišla Miroslava neohlášeně. Zaklepala, vstoupila a zastavila se v předsíni. Uviděla Gerdu ležet na podložce, mísy u zdi, vodítko na háčku. Za stolem matka pila čaj, sotva rozedřelá po procházce.
Mami, vypadáš normálně, řekla Miroslava zmateně, jakoby čekala něco jiného.
Chodím dvakrát denně, odvětila Antonína. Sedni, naliju ti čaj.
Miroslava usedla, dívala se na Gerdu, která jen pozvedla hlavu.
Neštěká?
Ne.
A když cizí přijde?
Není agresivní, jen opatrná.
Miroslava mlčela, pak znovu:
Mami, pokoj je připravený. Všechno jsem udělala. Když jsi tady, cítím se klidněji. Kdybys tu byla sama, kdo ví, co by se mohlo stát.
Antonína položila šálek.
Vezmete si psa?
Mami.
Miroslavo. Jen odpověz.
Dlouhá pauza.
Naše byt není tak velký a Karel je proti zvířatům. Víš to.
Vím, řekla Antonína.
Téma už večer nepadlo.
Gerda, jakoby něco ucítila, vstala ze své podložky, prošla do kuchyně a ležela u matkyny nohy na studeném podlaze. Antonína ji pohladila po uchu.
Rozhovor se odehrál v prosinci. Miroslava přijela v sobotu s kufříky, s jídlem, s výrazem člověka, který už má rozhodnutí. Rozložila potraviny do lednice, umyla nádobí, posadila se ke stolu a složila ruce tak, jak se skládají, když chce někdo mluvit vážně.
Mami, pojďme bez výčitek.
Antonína seděla vedle, Gerda ležela v místnosti dalo se slyšet, jak vzdychá.
Pojďme, řekla Antonína.
Dohodla jsem se. Pokoj je hotový, pověsila jsem závěsy, koupila jsem ti nový matraci. Tam bude dobře, mami. Budeme spolu, já budu klidná. Nebudeš sama.
Já nejsem sama.
Mami. Miroslava téměř zavřela oči. Pes není jen společnost. Je to zodpovědnost, kterou teď nepotřebuješ. Vydáváš na něj důchod, vycházíš na mráz dvakrát denně, a
Vypadám lépe než před rokem.
Unavuje tě to.
Všichni jsou unavení.
Mami, našla jsem dobrý útulek. Tam jsou lidé, co se o psy starají, mají velký pozemek. Gerdu tam bude lépe než v malé garsonce.
Gerda ve stejné místnosti zase povzdechla, vstanula, šustění drápků na podlaze zaznělo a přišla do kuchyně. Zastavila se ve dveřích, podívala se na obě ženy, pak k Antoníně a sedla si k ní.
Miroslava se podívala na psa, pak na matku.
Slyším tě, řekla Antonína tiše. Slyším všechno.
Položila ruku na Gerdinu hlavu. Ta se nepohnula.
Pamatuješ, jak jsem pracovala? zeptala se najednou Antonína. Byla jsi malá, možná si to pamatuješ. Vstávala jsem v šest ráno, přicházela jsi spát, co tvůj otec říkal: tě doma neexistuje, existuješ jen v nemocnici.
Miroslava mlčela.
Nezlobila jsem se. Věděla jsem, že tam lidé mají horší podmínky než já. Byla jsem potřebná. Pak otec zemřel, šla jsem do důchodu a najednou jsem nebyla potřebná nikomu. Ty už máš svůj život. To je v pořádku. Ale já Miroslavo, nevěděla jsem, co s tím udělat.
Antonína hleděla z okna. Za sklem byl prosinec šedý, brzký soumrak, lampy už svítily.
Když jsem našla Gerdu, myslela jsem: další problém. Nemám síly, peníze, zdraví. Proč? Pak mi v třetím dni podala kousek kuřete z ruky. Ten maličký kousíček mi ukázal, že ne spím tři noci z únavy, ale z toho, že mi na tom něco záleží. Když nebudu sledovat, nebude už nikoho, kdo by se o ni postaral.
Gerda se přikradla blíž a Antonína ji pohladila po uchu.
Začala jsem chodit ven. Nejprve jen k lavičce a zadýchala jsem se. Teď tři kola okolo domu a jen to tak pobíhám. Na krevní tlak jsem před dvěma týdny snížila dávku, řekl lékař, že je to v pořádku. Potkala jsem Valentýnu z druhého patra, teď spolu občas chodíme. Koupila jsem si zimní boty poprvé za tři roky, protože jsem si dřív říkala: proč? Nepůjdu nikam.
Otočila se k dceři.
A teď chodím, Miroslavo.
Miroslava seděla, chtěla něco říct, ale jen mlčela.
Rozumím, že se bojíš že spadnu, že nebude nikdo volat rychlou, že zima je kluzká, že jsem sama, že se může stát cokoli. Ten strach jsem znala, bála jsem se o otce v posledních letech.
A co je na tom špatného? řekla tiše Miroslava.
Nic špatného. Jen ještě nejsem připravená být bezmocná. Antonína se lehce usmála. Ještě brzy.
Miroslava sklonila oči.
Po dlouhém tichu:
Nedáš ji pryč?
A nepřestěhuju se?
Miroslava přikývla pomalu, jako by se něco v ní ukládalo.
Pak chci, abys měla tlačítko nouze. Náramek, který stiskneš a já hned zavolám.
Dobře.
A jednou týdně přijdu. Ne kontrolovat, jen navštívit.
Budu ráda.
A tohle, ukázala na Gerdu, zkusím přijmout. Neslibuji, že ji budu milovat, ale zkusím.
Antonína se podívala na dceru.
Pojď sem, řekla.
Miroslava vstala, přiblížila se. Antonína ji pevně objala. Miroslava chvíli stála, pak se vrátila do objetí.
Gerda se tiše stáhla na svou podložku.
Za okny nastal úplný temný večer. Lampy svítily rovnoměrně, sníh posypával parapet.
Zima uteklá jako v mlze.
Antonína ani nepoznala, kdy v jedné chvíli skončil prosinec, pak leden, pak únor, a ona pořád chodila ráno i večer, v mrazu i v odmrzlé vodě, ve sněhu i v blátě.
Gerda kráčela vedle. Už bez kulhání tlapa se zhojila úplně, veterinář řekl: Nelze rozeznat rozdíl.
Na dvoře už věděli její jméno. Valentýna z druhého patra vždy vyšla ve stejný čas procházely spolu, povídaly si o dětech, zdraví, občas i o politice, opatrně. Dědeček Semenů z třetího patra vždy zastavil a nabídl Gerdě sušenky, které si brala s důstojností. Děti z hřiště se nejprve bály ovčák je přece velký ale brzy si ho zvykly a přicházely k ní.
Antonína zapomněla na svou chodítko v únoru. Jednou šla ven bez něj a po návratu u dveří našla svůj berle. Tak to je, pomyslela si.
V březnu zavolala na zemědělskou družinu, aby zjistila, jestli už je otevřený vstup na venkov. Bylo. Přihlásila se na autobus. Gerda seděla na zadním sedadle a dívala se z okna.
Na chalupě bylo vše jako dříve starý dům, podzimní listí, holé jabloňové větve. Antonína prošla pozemkem, dotkla se chladné země, už ne zamrzlé. Ukázala si, kde zasadí fialky, petúnie, kopr a petržel A v posledním paprsku podzimního slunce se Antonína a Gerda společně podívaly na rozkvetlé květy, vědíce, že život stále nachází cestu k novému začátku.
