Důchodkyně Lada (nebo Laděnka, jak jí všichni říkali) Zbořilová, si těžce povzdechla a s námahou se přetočila na bok. Klouby ji bolely, nohy měla nateklé. Byla už unavená z neustálých návštěv lékařů a nekonečného léčení.
Žila sama, nikdy se nevdala. Syn přišel na svět kdysi dávno, z její první a jediné velké lásky. Vtom se ozval zvonek u dveří. Těžce se zvedla, pomalu došla ke dveřím a otevřela.
Na prahu stáli syn Radek s manželkou. Vedle nich čtyřletý vnouček Vašík, který v drobných ručičkách pevně svíral autíčko. A obrovský pes.
Mami, jsme tu jen na skok. Musíme okamžitě zpět do Jihlavy. Vašík a Ťufík zůstanou u tebe. Za pět dní je vyzvedneme! prohlásil zadýchaně syn Radek.
Ale já nejsem zdravá, chodím sotva já, dokázala jen zalapat po dechu Lada, opírajíc se o zárubeň.
Věřte, že bychom vás nikdy neobtěžovali. Ale, jak máme tahat dítě a psa osm hodin na Moravu? Moje maminka už není rozplakala se snacha Lenka.
Do pláče se dal i Vašík, psičák sklonil hlavu a smutně si povzdechl. V tu chvíli Lada pochopila: Musím něco udělat!
Nemoc ji dostala před půl rokem.
Ladě bylo právě šedesát. Když se rozhlédla po sídlišti v Plzni, viděla na každém rohu starší ženy s holí. Zdraví to je zrádce. Z ničeho nic tě zradí.
Věděla, že tchyně snachy, paní Ivana Krbcová, byla těžce nemocná. Její muž, pan Krbec, zemřel už dávno. Teď i svokra Odešla tak náhle, a byla dokonce mladší než Lada.
Syn i Lenka už dávno odjeli. A teď byla Lada Zbořilová doma sama, s bolavým tělem, dívala se na dva vnoučka a psa.
Dítě objímalo obrovského psa, který mu s láskou olizoval ruce.
Vašíku ten pes nekouše? Proč je tak strašný? Proč jste si nevzali radši pudla? Co je vlastně zač? podařilo se jí jen vykoktat.
To je anglický buldok, babi. Je hodný. Ťufík se jmenuje. Je jako plyšák! pohladilo dítě psa.
A musí se s ním chodit ven, že? Lada si nervózně sevřela srdce.
Nikdy neměla doma nic jiného než kočky (a ty už dávno odešly). S péčí o psa neměla žádné zkušenosti.
Srdce jí bolelo z žalu za Ivanou také odešla tak brzy.
Ale neuměla si představit, jak se svými bolestmi zvládne malého divocha a toho obrovského psa.
Musím přece! A krmit ho taky. Má rád maso. A kaše. Pojď, babi, jdeme ven! Už je čas! Vašík si sám vzal boty a začal se obouvat.
Lada si ani nevzpomněla, v čem šla ven. Dítě jí podalo vodítko, samo ji vzalo za ruku. Tak nějak vyšli před dům.
Venku nebyla už týden, necítila se. Ale teď šla. Přes bolest, se slzami v očích. Pane Bože, co si počít? Modlila se tiše, ať najde sílu. Nikdo jiný nezbyl! Vnuk i pes
Ťufík šel poslušně. Ani jednou nezatoužil škubnout vodítkem, nevšímal si štěkajících psů ani sousedek na zápraží.
Najednou přistoupila sousedka z pátého patra, věčně nespokojená paní Zina.
Lado, to máš nějakou návštěvu? Vždyť jsi říkala, že ležíš! S tím dítětem a takovým psem? Úplně se zničíš! Chlapče, proč jsi přijel k nemocné babičce? A k tomu pes! Rodiče úplně bez srdce! Svalili ti je na krk a sami jsou určitě u moře!
Lada ucítila, že jí vnouček stiskl ruku. I Ťufík tomu nerozuměl a provinile sklonil hlavu.
Ale, Zino! Vám nikdo vnuky nesvěří, proto závidíte! Sama jsem prosila, ať mi dají Vašíka. A pes? Je to šampion z výstav! A vůbec, syn s Lenkou jeli do Jihlavy pohřbít tchyni, ne odpočívat! Idyly vám přeji! Ještě jednou přede dítětem něco podobného, víc nevydržím! odsekla Lada a rázně se rozešla, zapomínaje na bolest v nohách.
Nic si z nich nedělej, Vašíku. Babička tě má vždycky ráda! objala vnuka v domovním výtahu.
Babi… Ty nepoletíš za dědou a babi Ivanou? Táta s mámou říkali, že jsou teď v nebi. Ale kromě tebe už nikoho nemám. Nepoletíš, že ne? Neopouštěj mě, babi, já tě tolik miluju! objímal Ladu kolem kolen Vašík.
Ale prosím tě, vnoučku! Ještě mě budeš mít plné zuby! Nikam nelétnu! Budu tady s tebou. Do školy tě povedu i na vysokou! Do armády tě vyprovodím! Tvoje babička bude vždycky s tebou, Vašíku! stiskla do objetí Lada Zbořilová svého vnoučka.
S vypětím sil uvařila večeři. Nějak se dostala i do obchodu. Večer vyšla s Ťufíkem ven. Ten kráčel stále stejně klidně, vedle ní.
Když Vašík se psem usnuli, šla si vzít léky. Tělo ji bolelo, jako by kopala výkop pod celým domem. Ale věděla: není na koho spoléhat. V uších jí ještě zněl Vašíkův pláč. Jeho strach, že ji ztratí.
Pane Bože, pomoz mi! Aspoň trochu ať se mi uleví. Ne kvůli sobě, kvůli vnoučkovi tě prosím! šeptala tiše Lada.
Druhý den si hráli s autíčky, Lada si najednou uvědomila, že leze po kolenou po podlaze, což už roky neudělala. Společně uvařili kaši, večer koupali Ťufíka, protože se vyválel v jarních kalužích.
Neplánovaně psovi dala pusu na čenich.
Proč jsem si myslela, že je strašný? Je to skvělý a chytrý pes! Zázračný! smála se Lada, když ho utírala.
Vašíku, proč se jmenuje zrovna Ťufík? zeptala se vnoučka.
Dítě se rozesmálo.
Babi, protože miluje masové kuličky! Jinak má jméno, co začíná na T, ale Ťufík je lepší, usmál se Vašík.
Dny ubíhaly jako voda! Četli pohádky, Vašík ukazoval babičce pohádky na tabletu.
Učili se písmena, bystrý kluk začal skládat slova, Ťufík rád spal v křesle a loudil zmrzlinu nebo kousek sýra.
Mami! Jak to zvládáš? Omlouvám se, ale nešlo to jinak! Zdržíme se ještě dva dny. Nedokážu si představit, jak s touhle nemocí zvládáš Vašíka a psa. Ale kam bychom je dali? volal ustaraně Radek.
Dobře to zvládám! Nebuď směšný! Jsem přece babička! Zůstaňte, jak potřebujete. Dávej na Lenku pozor, teď ji potřebuješ víc než kdy jindy. Se zdravím si poradím. Nikdo nemládneme, ale všechno se dá zvládnout! řekla s úsměvem Lada.
Když Radek a Lenka přijížděli k baráku, v hlavě se jim mísily obavy. Nemocná Lada, která sotva chodí. Vašík a pes. Jak mohli přežít těch pár dní?
Radku! Není to tvoje máma? Podívej, běží tam, zašeptala nevěřícně Lenka.
No toto! Ta máma je ale číslo! vydechl Radek s úžasem.
Dvorem neobratně běžela Lada Zbořilová, před sebou kopala malý míč. Měla pocit, že neběhala sto let vždyť stěží chodila! Za ní s pištěním utíkal Vašík a za ním Ťufík.
Když přišlo loučení, Vašík se babičky chytil a rozplakal se.
Vašíku! Vždyť babička za tebou za dva týdny přijede! Zajdeme do cukrárny! Půjdeme na kolotoč! Čekej na mě! Lada si vzala vnoučka do náruče ještě nedávno neunesla ani konvici s čajem.
Mami! Je těžký, co blbneš! divil se Radek.
Neboj! Počkej na mě, Vašíku! Všechno bude dobré! Měj se, Ťufíku! Babička za tebou zase brzy přijde, půjdem na procházku! smála se s radostí Lada.
Je to moje sousedka. Sama mi tenhle příběh vyprávěla. Opravdu sotva chodila, byla hodně nemocná. A najednou začala se hýbat. Doteď tomu na sídlišti nikdo nechápe!
Zachránili mě Vašík a Ťufík. Něco mě bolí pořád, ale to je maličkost. Hlavní je neležet, jinak už nikdy nevstaneš! Nesmíš se litovat, je pak jenom hůř.
Ne vždycky pomůže nemocnice a léky. Ale láska umí dělat zázraky. Přemýšlela jsem, jak by se Vašík a pes beze mě obešli? A tak jsem vstala! A zase začala chodit! Protože mě potřebují!
Mám pro koho žít! Takže ať je člověku sebehůř, vstaňte a běžte! Kvůli malým ručkám vnoučat, co vám důvěřivě dávají ruku. To je to nejkrásnější, co může být!
Kvůli svým dětem, manželům. Kvůli svým psům a kočkám, i oni vás potřebují!
Poproste Boha, zaťatě hledejte vůli. Člověk zvládne všechno, když musí! V těžkých chvílích se v nás probudí skryté síly.
A užívejte si každý den. Radujte se ze života! poradila Lada Zbořilová všem!
Přátelé, pokud se vám líbí naše příběhy, napište komentář a dejte like. To nás motivuje psát dál!
