Dovětek

Dovětek

Lenko, ale vždyť ona má dítě! Nebo ti to nevadí? Darina se opřela o plot a pousmála se na sousedku. Nevybral sis někoho lepšího? Vždyť nejseš žádný ztroskotanec, normální kluk, fešák… a holek u nás je přece dost, tak proč zrovna ona?

Galina si povzdechla. Sama sobě to nikdy nepřiznala, ale výběr syna ji k duši nepřirostl. Slyšet to od Dariny, své věčné kamarádky, to bylo dvakrát hořké.

Ale nám děti radost dělají, Darino! Chápeš to? Co je na ní špatného? Je mladá, hezká, rozumná a slušná, to vím jistě. A má dítě… No a? Nevzniklo omylem, narodilo se v manželství. Že zůstala vdovou tak mladá, to už život chodí, jak chcete. Vychováme, postaráme se a já budu mít dalšího vnuka. A ty tu laskavě nešiř svoje řeči!

Galina stiskla rty a odehnala sousedovic kocoura, který se plížil po plotě přímo k ní.

Už se zase snaží! Už mi trochu těch kuřat ukradl, Darino. Dohlídni si toho chlupáče, nebo popustím Arčíka, aby ti ho prohnal, pak neštěkej!

To jsem se lekla! Darina odstrčila rozvaleného rezatého kocoura dál od plotu. Je to lump. Loni mi taky kuřata tahal. Kdyby nebyl takový dobrý myšilov, už by lítal z domu. Jenže, co s tím pudy nezapřeš.

Ať si svoje pudy uplatňuje doma!

Hele, Galino, málem bych zapomněla sklenice! Marmeláda určitě už hotová, ne?

Ty tu klábosíš a kdo tam vaří?

Olga. Přijela včera pomoct se zahradou.

Ale ta je přece těhotná…

Právě proto se hrabe na zahradě co to jde, ale marmeládu vařit chce sama. Prý nechce sedět a čekat. Není to snacha, ale poklad!

Tak proč ten poklad pochválíš za zády a předem jí dáváš rozkazy?

Pro pořádek! Darina se zasmála. Jen počkej, až budeš sama tchyně, vezmi si příklad. Když budeš moc hodná, sedne ti na krk a bude hýpat nohama.

Uvidíme… Galina mávla rukou. Chceš ty sklenice, nebo zvládneš? Nemám čas na řeči, práce mě čeká.

Jakmile Darinu vyprovodila, pustila se Galina do těsta. Zítra má přijet syn, přivést budoucí nevěstu na seznámení. Nev ěstu Galina na chvíli přestala hníst těsto a zadívala se z okna. Bůh ví, co se bude dít

Aničku vůbec neznala. Jen sem tam o ní slyšela a párkrát ji zahlédla, když navštěvovala sestru v Horních Počernicích. Ničím zvláštní holka jako každá jiná. Světlé vlasy, velké oči, vysoká, k Jirkovi se hodila. Ale jakápak je to dívka? Mladá žena už, byla vdaná, má dítě. Chlapečka, budou mu asi tři roky. Osud k ní nebyl zrovna vlídný. Rodiče zemřeli, když ještě byla malá. Vychovali ji děda a babička. Vyrostla, dostudovala, provdala se. Jenže sotva se narodil pravnuk, manžel měl tragickou nehodu a tak Anička zůstala sama, vdova s dítětem. Jak jí nepřát? Jenže… Galina by byla radši, kdyby mohla Aničku litovat z dálky. O syna se bála nade vše. Od smrti manžela byl Jirka její jedinou oporou a radostí. Byla vděčná, že ho má poblíž, ale stejně se trápila. Už je z něj muž, měl by si založit rodinu, ale pořád se k ničemu nemá. Vždy si dělal legraci a říkal, že čeká na velkou lásku. A teď najednou oznámil, že našel Aničku.

Galina se rozjela za sestrou. Musela zjistit, jak to je. Jenže Lída ji hned umlčela.

Proč plašíš jak slepice?

Co je to za člověka? Přivede ji a pak co?

No k tobě ji povede, ale dlouho tam nebude.

Jak to myslíš? znejistěla Galina.

Jirka ti neřekl, že jsem mu přepsala dědův dům? Na bydlení moc není, skoro k demolici, ale pozemek velký, postaví si.

Galina měla v hlavě zmatek. Copak to znamená? Syn odejde a co ona? Dobře, do Horních Počernic to není daleko, ale večer už nebude doma, v hospodářství nepomůže… A hlavně, bude to jeho vlastní rodina, už ne její.

Proč jsi smutná? Nebo nejsi ráda? Lída polevila a přisedla k sestře. Je čas pustit ho, Galino. Jirka už není dítě, patří mu dům i rodina.

Máš pravdu, ale bojím se. Co když jim to nevyjde? Co když se něco zvrtne? Vždyť má dítě

Povím ti jedno. V celých Počernicích bych o žádné z těch holek nemohla říct tolik dobrého, jako o Aničce.

To mě právě děsí. Připadá mi až moc vzorná.

Tobě se člověk nezavděčí! naštvala se Lída. Kdyby byla špatná, byla bys radostí bez sebe? Hlavně ať jsou spolu šťastní. Nedělej chybu, která by tě stála syna.

Jakou? Galina až strachy zkameněla.

Nepřijmeš ji ztratíš ho. Viděla jsem, jak se na ni dívá. Má ji opravdu rád.

Galina to slyšela a v nitru jí začal svírat podivný uzel. Kroutil se v ní, nedal spát, ač netušila proč tam je.

Vyrovnala se, protřepala ruce a znovu se pustila do těsta. Musí je přijmout tak, aby si nevěsta nikdy nemyslela, že tu není vítána. Lída má pravdu. Synovi nesmí dát nic vyčítat. Jak to bude dál, to se uvidí.

Malé, úhledné koláčky kladla jeden vedle druhého na plech. Galina si povzdechla, když si vzpomněla, jak je takové miloval její muž.

To jsou semínka, viď! Kolik jich sníš, nikdy to nestačí. Tak jsou dobré!

Vždy jí políbil ruku. Galina se smála, vytrhla prsty a objala ho. Zatáhla se v duši. Jak by teď potřebovala Ivana! Mě by poradil, mě by uklidnil.

Noc byla nekonečná. Převalovala se, nespala, jen čekala na ráno

Anežka stála za Jirkovými zády a bála se zvednout oči k budoucí tchyni. Malý Slávek se jí vrtěl v náručí, rozhlížel se dychtivě kolem sebe. Svět byl zajímavý! Tam na dvoře ležel ohromný pes na řetězu. Neštěkal, což bylo podezřelé, protože babiččin pes vždy štěká. O kus dál šel statný kocour, vážně si nesl ocas hrdě vztyčený. Slávek se za ním natahoval, mamka ho ale zatáhla zpět.

Sedni chvilku, buď hodný.

Nech ho, ať se proběhne, já zamknu Arčíka, není tu nic nebezpečného. Pokud si ho pohlídáš. Galina si Aničku přeměřila.

Co to má za holku, proboha? Jako pírko, bledá. Neřekl bys, že na rukou drží takového kulíška. Něco v Galině pookřálo, uzel povolil. Slávek, kterého Anička pustila, se rozběhl po pěšině a zastavil se přímo u Galinina kolena, vzhlédl.

Kam šel kocour?

Jaký kocour? Galina zpozorněla. Já žádného kocoura nemám. Kde jsi ho viděl?

Slávek ukázal od zápraží. Galina vykřikla:

Honem, musíme chytit kocoura, jinak bude u kuřat!

Slávek běžel za podivnou ženskou, které ještě nevěděl, jak říkat. Kocoura chytili až u výběhu.

Ty jsi lump! Táhni! Galina hodila po něm pantofli.

Když viděla Slávka se smát, nemohla se neusmát taky. Byl to hodný kluk, šikovný, laskavý. Když mu Galina podala kuřátko, bál se ho už dotknout, jen ho pohladil.

Je tak malý…

Galina ho vzala do náruče, a za chvíli už seděl Slávek u ní na klíně a baštil koláčky. Když zahlédla, jak na Jirku hledí Anička, Galina prohodila:

Šikovný kluk to je, Aničko! Jenom chválím, a taky pěkně jí. Sen každé babičky.

Anička zhluboka vydechla a Galinu zas něco bodlo, ale už ne tak prudce. Taková opatrná je Bojí se, stará se. Je to dobrá matka. Uzel se znovu ztrácel, úzkost zůstala, ale lépe se dýchalo.

Jirka vtipkoval o svatbě, Anička mlčela a koukala do talíře. Když Jirka odešel, Galina se ptala:

Proč jsi tak tichá? pohladila Slávka a přistrčila mu misku s višněmi. Jez, zlatíčko. Sladké.

Co na to říct? Jirkovi jsem říkala, že nechci velkou svatbu. Stačí zajít na úřad.

A on s tím nesouhlasí?

Ne. Prý se to nedělá. Všichni čekají na svatbu. Nerad by někoho zklamal.

Do jisté míry má pravdu. Ale ty taky musíš říct, co cítíš. A proč svatbu nechceš?

Anička se zadívala vážně na Galinu, rozvažovala, a pak řekla:

Mám strach. Štěstí má rádo ticho. Už jednou jsem se radovala a jak to dopadlo.

Neměj strach, Aničko. Vím, že jsi přišla o muže, je to velká bolest. Ale řeknu ti…, kdyby tě měl rád, přál by si, abys byla šťastná. Každý máme svůj úděl. Radosti i trápení nám je vyměřeno, o tom nerozhodujeme. Musíme přijmout, co život dá, vděčně nebo jak kdo umí. Osudu neutečeš.

Já se bála

Čeho?

Že mě odsoudíte.

Za co?

Že se vdávám znovu. Je Jirka, mohl by si vzít kteroukoliv. A já mám štěstí

Slávek se zavrtěl, Galina ho posadila k zemi.

Kdo jsi? vyptával se zvědavě.

Já jsem teď tvoje babička, Slávku. Říkej mi babi Galia.

Dobře! váženě přikývl.

Svatba byla taková, jakou si přál Jirka. Příbuzní sice neodolali pokušení pohovořit, ale když Galina zaklapla rty, ztichli.

Skoro rok bydleli Jirka s Aničkou u Galiny. Ta už dávno zapomněla na svůj trn v srdci a obavy. Ve chvílích, kdy viděla, jak opatrně se Anička chová k Jirkovi, věděla, že musí nechat syna být. Snadněji se to chápalo, než konalo. Občas si ještě posteskla, ale Anička uměla každou výtku uklidnit laskavostí, žádnou křivdu nevracela, vyrovnala vše dobrotou.

Proč pořád mlčíš, Aničko? Aspoň jednou dej průchod slzám, vylej si srdce Jirkovi. Třeba by se Galina taky uklidnila popichovala Darina, když hnala krávu na pastvu.

A aby se všichni pohádali, že? Když se máma a syn rozhádají, to je dobrá rada! ušklíbla se Anička a šla domů.

Darina zafrkla a vesnicí zas běžel nový drb.

Dům, který Jirka začal stavět hned po svatbě, byl po roce hotov. Anička se konečně s mužem přestěhovala. Práce, domácnost Čas letěl. Když si Anička povšimla, že se s jejím zdravím něco děje, zašla k lékaři.

Jste těhotná? překvapeně vzhlédla na doktorku.

Co vás udivilo? Dítě nechcete?

Ale jak to myslíte! Pochopitelně chci! Ale u prvního bylo všechno jiné. Tohle je špatně?

Některé potíže tu jsou, musíte poležet na oddělení. Uděláme vše, abyste byla zdravá vy i miminko.

Galina přijela hned pomoci se Slávkem. Když vešla, Anička ustoupila.

Co je? podivila se tchýně.

Nic. Jen jste měla tak přísný obličej, myslela jsem, že máte vztek.

Galina zvedla oči. No jasně, Darina! To ona jí ráno otrávila den, že měla na srdci jen tíhu a nervozitu.

Že prý nestačilo, že je s dítětem, teď je ještě nemocná! To jsi narazila, Galino! Možná ještě není pozdě…

Co jsi to za člověka, Darino? Kdo tě tak naučil šířit jed jen tak? Co ti udělala, že ji nenávidíš?

Já? Ani ne! Darina couvla před jejím pohledem. Žertovala jsem! Ať je štěstí.

Galina se otočila a šla pryč. Snažila celou cestu uklidnit mysl, ale nešlo to. Anička to ihned poznala.

Nic si z toho nedělej, Aničko, dám pozor na Slávka, vše bude dobré, ujistila ji Galina.

Jirka odvezl ženu do nemocnice, dny čekání byly dlouhé. Po týdnu už doktorka souhlasila s návratem domů na dobu pod dohledem.

Máte komu pomoci?

Ano, tchyně tu je, stará se.

Tchyně, říkáte? To vám prospívá?

Ale jistě! Lepší být ani nemůže. Mám tu opravdovou babičku pro synka.

To je štěstí! To slyším málokdy

A když se Anička chystala domů, Galina doma už div nestrhala poslední zbytky vlasů.

Proboha! Co řeknu Aničce?

Slávek se ráno ztratil. Byl zvyklý poslouchat, sám by nikdy bránu nepřekročil, ale dnes ho pustila na dvorek, zatímco připravovala oběd. Slávek si hrál na pískovišti. Chvíli krájela zeleninu, otočila se s hrncem od plotny a Slávek byl pryč.

Kde jsi? volala do dvora. Ohlédla dvorek nikde. Brána prázdná, dokořán. Ulice pusta. Kolik uplynulo minut?

Netušila, že Slávek zaslechl rámus za plotem a běžel se podívat. Na trávě dva kluci týrali malého černo-bílého štěněte, drželi ho za krk provázkem.

Nechte ho, vždyť ho to bolí! Slávek drncal klikou, až se brána otevřela.

Místo odpovědi smích a nový pokus kopnout štěně. Slávek kolem nich tančil a nepoznal, jak kluci zamířili jinam. Spadli pod hněv staré paní, která se objevila, kluci štěně nechali a mizeli. Slávek si štěně přivinul.

Ty? Taky mu ublížíš? zamračila se paní.

Ne, je maličké! Bolí ho to!

No tak tedy dobře.

Žena šla, Slávek stál, hladil štěně a panikařil. Kam teď? Babička se o mě bojí, mamka mě vyhubuje! Naposledy ho obejmul a štěně mu usnulo. Matka říkala když se ztratíš, stůj na místě, najdou tě. A tak poseděl na lavičce, čekal.

Netušil, jak se vzdálil od domu; Galina ho hledala po všech okolních uličkách.

Mezitím přijel Jirka. Zabral parkoviště, pomohl Aničce domů a vyšel hledat.

Mamko, co se stalo?

Slávek! Zmizel!

Kdy naposledy sis všimla?

Plakala, vyprávěla všechno.

Prohledej blízké ulice, já skočím dál. A hlavně, nic Aničce, nesmí se nervovat!

Slávka našel po hodině spal se štěnětem v náručí.

Vstávej, hrdino. Vzal jsi ho se mnou domů?

Tatí, podívej, je jako Arčík od babičky. Můžeme si ho nechat?

Jistě, bez psa není dům domem. Uvidíme, jaký z něj vyroste obr.

S štěnětem rychle zamířili domů. Galina propadala zoufalství, až když syn nese vnouče v šatech a nového pejska, usedla na lavičku, úplně vysílená.

Neboj, všechno dobře dopadlo, Jirka ji objal. Galina držela Slávka v náručí, plakala štěstím.

Já už nikdy neuteču, babi! štkal v objetí.

Aničku tohle poprvé slyšela až později. Slávek, zřejmě instinktivně, mlčel. Odpoledne byli všichni šťastní, myli zablešené štěně, smáli se.

Stýskalo se mi! promluvil Slávek.

Mně ještě víc!

Sestřička se narodila přesně v termínu. Malé, vřískající holčičce dali jméno Galinka po babičce. Galině se rozjasnil život jezdila tam, kdykoli to šlo. Bávala se, že jí to bude Anička vyčítat, že jí už děti nesvěří. Ale to se nikdy nedělo. Pomáhala v domě, tušila, jak to má nelehké. Anička jí byla vděčná.

Klid, mami. Slávek stejně mohl utéct i mně. On je láskyplný, každé zvíře je mu víc než vlastní kůže. Kopretinu odnese do trávy, aby ji nikdo nepodupal.

Galina se nesnažila snachu napomínat, jen pomáhala, kde to šlo. A když Anička poděkovala, byla by pohnula horami, jen aby slyšela to: Děkuju, mami.

Když se Slávek rozběhl a objímal ji, když Anička zářila úsměvem a podávala jí Galinku do náruče, Galina byla šťastná, že dělá vše dobře.

Zase jedeš za vnučkou? zastavila ji u branky Darina. Rozmazluješ je.

Za vnoučaty, Darino. Mám dvě.

Ale jenom jedno je tvoje.

Dvě, Darino! Oba jsou moji. Vnuk i vnučka. Jenom to ty moc nechápeš. Galina strčila klíče do kabelky. Chceš tajemství, když pořád kážeš životní moudra?

No, překvap mě

Láska, Darino, je obousměrná. Aby tě někdo miloval, musíš chtít i ty. Mě mají rádi děti i vnoučata. A tebe?

Mě aspoň respektují.

Taky dobré. Ale mně přijde lepší láska. Co myslíš? Galina na ni mrkla a rychle pohlédla na hodiny. Autobus jede za chvilku a tam na mě čekají.