Dneska je poslední den mého psa a tiše na mě kouká, jak sedí přede mnou a sem tam mu ukápne slza. Sedí na gauči, kde sedává nejraději. Technicky je to moje místo, ale asi před devíti lety jsem přestala řešit s třicetikilovým pitbulem, kdo má právo na nábytek a tak to místo zůstalo jeho.
Jmenuje se Štěpán. Říkám mu tak, protože jsem se nedokázala rozloučit s minulostí i když mě armáda už dávno pustila. Zítra dopoledne v deset přijede domů paní doktorka Vávrová. Budu ho držet v náručí, zatímco mu pomůže usnout. A pak už tady nebude ten jediný živý tvor, díky kterému jsem skutečně přežila.
Štěpán totiž nepřišel do mého života jen tak. Objevil se v tu nejhorší noc mého života. Vrátila jsem se z Afghanistánu v roce 2014. Dvě mise, třicet jedna let. Zvenku to vypadalo, že jsem v pohodě. Uvnitř jsem ale upadala.
Začátkem roku 2015 jsem se úplně uzavřela. Nespala jsem. Sotva jsem jedla. Nepřijímala hovory. Seděla jsem na tomhle gauči závěsy zatažené, světla zhasnutá a snažila se uhlušit vzpomínky, co nechtěly odejít.
Rodina se snažila.
Kamarádi se snažili.
I na Vojenském ústavu se snažili.
Všechny jsem odháněla pryč.
A pak, jednoho večera, jsem slyšela škrábání na zadních dveřích. Přestalo to. A pak to začalo znovu. Zase a znovu, dvě hodiny.
Nakonec jsem otevřela a on tam byl. Starý pitbul, hubený, s unaveným pohledem, jako by prošel vlastním bojištěm. Ani na vteřinu neváhal. Prošel kolem mě, jakoby tu bydlel odjakživa, vyskočil na gauč, dvakrát se zatočil a ulehl. Podíval se na mě, jako by chtěl říct: “No konečně.”
Já psa nechtěla.
Nechtěla jsem nic.
Ale Štěpánovi bylo jedno, co chci já.
Potřeboval najíst tak jsem šla do obchodu.
Potřeboval venčit tak jsem roztáhla závěsy a šla na slunce.
Potřeboval vyšetřit tak jsem zavolala veterináře a dorazila včas.
Nezachránil mě nějakým velkým hrdinským činem. Zachránil mě těmi každodenními, tvrdohlavými potřebami.
Datum, které jsem si sama pro sebe určila, uplynulo. Byla jsem moc zaneprázdněná hledáním toho, jaké granule koupit starému pitbulovi s citlivým břichem.
To je to, jak se člověk opravdu uzdravuje.
Ne ohňostrojem.
Zodpovědností.
Psem, co potřebuje večeři.
Devět let se tahle mourovatá hromada upřímného srdce držela po mém boku.
Prožila jsem s ním tři byty.
Dvě práce.
Úžasného muže, který si vybral nás oba.
A narodila se nám dcera dneska jí jsou čtyři a je přesvědčená, že Štěpán je jen její osobní bodyguard.
Spí u postele.
Sleduje naši holčičku na chodbě, jako by šel na hlídku.
A každou noc leží na gauči, hlavu má položenou na mé noze, jen aby se ujistil, že tam pořád jsem.
A jsem.
Díky němu.
Minulý měsíc mu zjistili agresivní nádor. Nedá se operovat. Týdny, ne měsíce.
Tak žijeme jinak.
Kratší procházky.
Víc pamlsků.
Dlouhé večery na gauči.
Moje ruka na té veliké, unavené hlavě, která kdysi zaťukala na moje dveře a odmítla se vzdát.
Moje holčička mu nosí plyšáky, aby nebyl sám při spaní. Nechá je kolem sebe jako pevnost a nehne se.
Je unavený.
Vidím to v jeho očích.
V těch samých očích, co před devíti lety rozhodly, že stojím za záchranu.
Zítra musím být statečná za něj.
Musím ho pevně držet.
Říct mu, že byl ten nejlepší pes.
Poděkovat mu.
A nechat ho odpočinout.
Dal mi devět let věrnosti, ochrany a bezpodmínečné lásky.
To nejmenší, co pro něj můžu teď udělat, je dopřát mu klid.
Jestli jste někdy milovali pitbula
Jestli vás pes někdy zachránil v době, kdy jste měli pocit, že si to vůbec nezasloužíte
Tak rozumíte.
Dobrou noc, Štěpáne.
Můj starý voják, mourovatý parťák.
Děkuju, že jsi zaťukal na moje dveře.
Děkuju, že jsi potřeboval večeři.
Děkuju, že sis mě vybral, když jsem se sama vzdávala.
Budu se snažit zbytek života být taková, abych si to zasloužila.
